VYBERTE SI REGION

Úspěšní Bídníci se po pěti letech loučí s Brnem

Brno /ROZHOVORY/- Městské divadlo Brno v sobotu 31. května 2014 naposledy odehraje muzikál Les Misérables (Bídníci), který patří v londýnském West Endu i na newyorské Broadwayi k nejdéle uváděným titulům. Od brněnské premiéry v únoru 2009 měli Bídníci v režii Stanislava Moši 136 repríz a zhlédlo je přes 100 tisíc lidí. Za svým pětiletým účinkováním v této inscenaci se ohlížejí představitelé Jeana Valjeana Petr Gazdík a Jan Ježek.

31.5.2014 1 AKTUALIZOVÁNO 2.6.2014
SDÍLEJ:

Muzikál Bídníci v Městském divadle Brno.Foto: Jef Kratochvil

Za vůbec nejobtížnější roli, kterou za svůj herecký život dosud nazkoušel, označuje herec Petr Gazdík postavu galejníka Jeana Valjeana. Ztvárnění hlavního hrdiny z muzikálu Les Misérables (Bídníci) mu navíc vyneslo Cenu Thálie za rok 2009. „Valjean je tak dobře napsaná muzikálová figura, že je radost ji hrát od začátku až do konce," říká sedmatřicetiletý člen Městského divadla Brno.

Vnímáte tedy tuto roli jako váš herecký vrchol?

To si tak netroufám říct, protože je spousta dalších krásných muzikálových rolí, které jsem hrál anebo doufám ještě budu hrát. Ale je pravda, že Valjean je z nich nejkomplexnější a zřejmě tedy i nejobtížnější. Tato role je pro každého muzikálového herce významná a já jsem se na ni od začátku moc těšil.

Připravujete se na představení Bídníků jinak než na ostatní?

S trochou nadsázky se dá říct, že tím žiji už od rána. Na většinu rolí totiž stačí základní rozezpívání a rozcvičení se. Ale u Bídníků potřebuji mít úplně zrelaxované celé tělo. Je to o maximální koncentraci, která vychází nejen z fyzické kondice, ale hlavně z duševní pohody. Stačí, aby se tělo kvůli čemukoliv jen trochu dostalo do tenze, a už mě potom role stojí daleko víc úsilí. Je to vlastně srovnatelné s pocity vrcholového sportovce, který svůj výkon a formu ladí ke konkrétnímu závodu. Těsně před ním také už spíš odpočívá nebo si zajde třeba na masáž.

Stalo se vám někdy, že se vám takhle vyladit nepodařilo?

Mnohokrát. Řekl bych, že to bylo tak u třetiny všech představení. Ale divák to zřejmě ani nezaznamená. Jde spíš o můj pocit nebo to na mně poznají jen moji nejbližší. Někdy mi také řeknou kolegové, kteří mě v této roli slyší pokaždé, že jsem se jim dnes zdál nějaký unavený… Valjean není nijak expresívní role, všechno jde u něj spíše zevnitř, ale o to těžší je tuto pomalou energii udržet po tři hodiny na stále stejné úrovni.

Kterou pasáž z muzikálu máte nejraději?

To nedovedu říct. Muzikál Bídníci je dobrý od začátku do konce, jedna pasáž bez druhé by tam neměla takovou sílu. A i Valjean je tak dobře napsaná figura, že je radost ji hrát. Od začátku do konce je u ní vyklenutý velký dramatický oblouk, který zahrnuje téměř padesát let života. Emocionálně silný je už začátek, kdy Valjean zpívá Co jsem to zač, biskup mu zachrání krk, pokračuje to jeho vztahem ke Cosettě a Mariovi, a silně emotivní je i závěr, kdy Valjean umírá.

Petr Gazdík a Jan Ježek.

Jako pěvecký vrchol Valjeanovy role se považuje Modlitba, kterou zpíváte na barikádě nad spícím Mariem. Vnímáte to také tak?

Vedle písně Maria z West Side Story je to pro mě nejtěžší píseň, co jsem kdy zpíval. Dnes už sice Modlitbu odzpívám kdykoliv, ale abych ji zvládnul tak, že jsem s tím stoprocentně spokojený, to bývá málokdy.

Modlitba je navíc včleněná mezi bojové scény na barikádě. Jak moc je obtížné se na ni zkoncentrovat?

To se mi právě líbí, že v příběhu slouží jako takové příjemné zklidnění. Těsně před ní zaznívá píseň Pij se mnou, při které se mohu finálně zkoncentrovat. Modlitba je totiž založená na tom, že při ní musím mít úplně klidný dech. Hlasově to navíc není úplně moje poloha, jsem spíše vyšší baryton, kdežto tohle je tenorový part.

Tím se právě lišíte s Janem Ježkem, který s vámi Valjeana alternuje…

Ano, Honza je skutečný tenor, navíc školený operní zpěvák, takže hlasově je mu to určitě bližší. A zrovna u Modlitby obdivuji, jak má při ní propracovanou techniku zpěvu. Nezapomenu, jak jsem Honzu Ježka viděl ještě jako student konzervatoře při vůbec prvním českém uvedení Bídníků v Praze v roce 1992. Tehdy jsem ho neznal, ale byl naprosto úžasný a okamžitě mě dostal.

S Bídníky jste několikrát i hostovali. Jak se vám hráli jinde?

Všude jsme nás hlavně fantasticky přijali. I třeba v Lucembursku, kde jsme zpívali v angličtině a báli jsme se toho. Ale úplně nejlíp co kdy se mi Bídníci hráli v Bratislavě. Hala Istropolis sice vypadá na pohled zastarale, ale má vynikající akustiku. Výborné bylo hlavně to, že orchestr seděl v úrovni jeviště, takže jsme slyšeli jeho přímý zvuk. Pro zpěváka je moc fajn, když se zvuk netříští a nerozlévá do prostoru, ale může slyšet i jemné nuance svého hlasu.

Vybavíte si něco nečekaného, co se stalo při reprízách?

Ani ne, protože jsem maximálně soustředěný a věci okolo nemám moc čas sledovat. Vnímám vlastně jen to, co se bezprostředně týká mojí role. Několikrát se stalo, že při souboji Valjeana s Javertem nad postelí umírající Fantiny zapomněli technici naštípnout židli, kterou mám vzápětí rozbít. Ještě se mi tedy ani jednou nestalo, že bych se mi to nepodařilo, ale musím na to zbytečně vynaložit velkou sílu. A také se bojím, aby nějaký úlomek dřeva neodletěl do orchestřiště a někoho nezranil.

Jak se vám bude loučit s Jeanem Valjeanem?

Těžce, bude mě to určitě mrzet. S každou rolí vám totiž odchází určitý úsek života, zážitky, které s tím máte spojené. Je to skoro jako odchod někoho blízkého ze života. Najednou ztrácíte postavu s vědomím, že si ji už nikdy nezahrajete.

Prožíváte takhle emotivně každou derniéru?

Žádný herec nemá derniéry rád. Vybavuji si, že nejintenzivněji jsem ještě jako mladý prožíval derniéru Hry o lásce, smrti a věčnosti, která přitom měla paradoxně jen šestnáct repríz. Hrál jsem tam postavu Vida, který se na scéně pohyboval v síti. A pamatuji si, že po skončení představení jsem tehdy ještě asi dvě hodiny ležel v té síti a vlastně jsem se tím loučil s dekorací. Tak moc mi to bylo líto, že si tuto hru už nikdy nezahraji. Ale podobně těžce se mi loučilo v poslední době třeba s Mary Poppins, byť jsem v ní sám nehrál. Ale byla to vlastně moje první velká režie, takže jde o moji srdcovou záležitost.

Muzikál Bídníci v Městském divadle Brno.

Jan Ježek: Jean Valjean mi v Brně vrátil chuť do divadla

Brno – S postavou Jeana Valjeana se pěvec Jan Ježek potkává již potřetí. Po pražských produkcích z roku 1992 a 2003 jej ke spolupráci přizvalo i Městské divadlo Brno. „Stanislav Moša a celý brněnský soubor mi nalili novou krev do žil a vrátili mi chuť do divadla," říká stálý host opery pražského Národního divadla a Státní opery, držitel ceny Thálie a také jeden ze sedmnácti Valjeanů z celého světa, který v roce 1995 reprezentoval Českou republiku na slavnostním koncertě k 10. výročí uvedení světové premiéry Bídníků v londýnské Royal Albert Hall.

Jeanem Valjeanem jste nyní už potřetí. Které z nastudování muzikálu je pro vás tím „nej"?

Myslím, že Bídníky z roku 1992 v pražském Vinohradském divadle zatím žádná jiná produkce nepřekonala. Bylo to samozřejmě i tím, že bylo tři roky po revoluci, byli jsme plní euforie a nic podobného se do té doby v naší republice neobjevilo. Byl to šok jak pro nás účinkující, tak pro diváky. Představení se začala okamžitě naplňovat, a nakonec nastalo i to, že tehdejší ředitelka divadla Jiřina Jirásková uzmula patnáct zářijových dní z programu a navíc je věnovala Bídníkům.

V této inscenaci jste se alternoval s generačně starším, tehdy devětačtyřice­tiletým Karlem Černochem. Jak jste to tehdy vnímal?

Neuvědomoval jsem si jednu věc, a to, že jsem byl ve třiatřiceti na Jeana Valjeana příliš mladý. Ztvárňujete postavu v rozpětí od 35 do 75 let a je to nejen krásné zpívání, ale i krásná role, ve které je co hrát. Když tedy britský producent Cameron Mackintosh určil pro premiérové uvedení 25. června 1992 mě, byl jsem za to moc rád.

O jedenáct let později přišla další nabídka, opět v Praze.

Od režiséra Bídníků Petra Novotného jsem se dozvěděl, že se budou Bídníci znovu dělat. A zjistil jsem, že v nich opět bude Jiří Korn, s nímž jsem se spřátelil už při první produkci. Nebyl tedy důvod, proč dál váhat. Mezi těmito dvěma produkcemi jsem působil hlavně v pražském Národním divadle a ve Státní opeře, hostoval v Olomouckém divadle a odzpíval mnoho krásných operních a operetních rolí. Absolvoval jsem řadu zahraničních turné a také si na čtyři roky odskočil „šéfovat" muzikálu a operetě v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde jsem profesně začínal. Také jsem získal cenu Thálie za muzikál.

Jan Ježek v roli Jeana Valjeana.

A nabídka na Valjeana v Brně? Přišla přímo od režiséra a ředitele Městského divadla Brno Stanislava Moši?

Ano, mluvil jsem se Standou Mošou a byl jsem mile překvapen, že se budou Bídníci znovu hrát. Vzápětí jsem si však uvědomil, že Standa Moša je jediný manažer, který v tomto nastudování dokáže zúročit svou letitou práci. Standa a celý soubor brněnského divadla mi tehdy nalili novou krev do žil a vrátili mi chuť do divadla.

Co vás tak negativně poznamenalo?

Nelíbilo se mi a stále nelíbí, jakým směrem se naše živá kultura ubírá. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se osamostatnil, zůstal „na volné noze" a začal se věnovat práci producenta. V roce 2000 jsem obnovil provoz v přírodním divadle v Lokti, které bylo čtyřicet let zavřené. Je to amfiteátr s úžasnou tradicí, kde hostovaly všechny soubory napříč naší republikou, i ty zahraniční. Účinkovali zde například i tenorista Beno Blachuta, Oldřich Nový, dirigent Václav Neumann či Soňa Červená a Jan Werich. Začal jsem na Loket zvát umělce a zpěváky, jak z Metropolitní tak z Pařížské opery. Sokolovsko je však průmyslový kraj a kultuře není úplně nakloněn. A i přesto, že jsme přišli o klíčové sponzory, držíme festival už čtrnáct let v povědomí diváků.

V Městském divadle Brno jste před pěti lety nastudoval také roli Mozartova otce Leopolda. Bylo to v rockovém muzikálu Mozart!

Inscenaci režíroval Stano Slovák a na spolupráci s ním moc rád vzpomínám, i když jsem si z Brna odvezl pár šrámů. (Na premiéře muzikálu zachytil nohu Jana Ježka jeden z jevištních stolů, pozn. autora). Ale nakonec vše dobře dopadlo.

A jak vnímáte své kolegy na jevišti – Lukáše Vlčka, Petra Štěpána či Igora Ondříčka alternující roli Javerta, s nímž máte coby Jean Valjean hned několik konfrontačních scén?

Je to s nimi úžasné. Každý z nich je na jevišti úplně jiný a je to výborná ukázka toho, jak se dá jedna role zahrát pokaždé jinak a dobře. Velmi si vážím jedné věci: právě oni jsou skvělým příkladem toho, jak lidi vychází ze školy připravení na dráhu profesionálního zpěváka nebo herce.

To je tedy to, co vás Bídnících v Brně uchvátilo nejvíc?

Ano, je to hlavně spolupráce se souborem. Ale samozřejmě i s režisérem Stanislavem Mošou, který i při své vytíženosti k Bídníkům přistupoval s nesmírnou pokorou. Proto je pro mě brněnské nastudování lepší než to pražské v roce 2003.

Vrátím se ještě k Javertovi. V jedné z vašich rozepří na jevišti rozbíjíte židli. Vždy tato pasáž vyšla tak, jak měla?

Na tom si dávám zvlášť záležet, třísknu s ní vždy tak silně, že prostě rozlomit musí! (smích) Problém ale může samozřejmě nastat vždy, s jakoukoliv rekvizitou. U Bídníků tomu tak zatím nebylo, tak to raději nepřivolávejme…

Je pro vás brněnský Valjean, ze všech dosavadních tří herecky i pěvecky nejpropracovanější?

Určitě. Je to samozřejmě nejen věkem, ale i způsobem spolupráce s režisérem a dirigentem.

Která z pasáží inscenace je pro vás nejnáročnější? Je to ona niterná a sebezpytující Modlitba?

Je zvláštní, že to tak spousta diváků vnímá, ale není to tak. Pěvecky náročnější je hned první skladba Co jsem to zač. Myslím si ale, že každý Valjean si vychutnává celé představení.

A co fyzicky náročné výstupy, v nichž například nosíte Maria na ramenou a přitom zpíváte?

Fyzicky je to náročné, ale poslední dva roky chodím dvakrát týdně do posilovny – samozřejmě nejen kvůli tomu, ale abych se vůbec udržel v kondici, což ostatně k naší profesi patří.

Jak jste coby první český Valjean přijal text Bídníků, přesněji řečeno český překlad Zdeňka Borovce?

Je dokonalý a nelze ho snad nazvat ani překladem jako spíše přebásněním. Přitom se rodil poměrně těžko, protože přísnost Camerona Mackintoshe na text byla přímo neskutečná. V roce 1992 navíc existovaly pouze faxy, takže komunikace mezi Londýnem a Prahou byla určitě složitá. Producent prvních českých Bídníků Adam Novák si tehdy nejspíš zkusil hodně, a když jsem měl možnost vidět stohy faxů, bylo mi jasné, že schvalování textů bylo nekonečné a zdlouhavé. Přebásnění Zdeňka Borovce tedy vždy vyseknu hlubokou poklonu. Je prostě dokonalé a umocnilo jej samozřejmě i hudební nastudování dirigenta Arnošta Moulíka.

Napadlo vás, že už je to pravděpodobně váš poslední Jean Valjean?

Samozřejmě, s tím jsem teď do Brna přijel. Jako svého posledního Valjeana jsem vnímal už produkci z roku 2003. Ale je pravda, že život přináší překvapení, a tím byla i nabídka z Městského divadla Brno. Už i v operách ale nyní zpívám to, co kdysi moji starší kolegové, takže nikde není psáno, že bych se třeba ještě někdy nemohl setkat s Thénardierem. (smích). Toho bych si opravdu někdy docela rád zahrál.

Máte v den představení Bídníků nějaký rituál?

Je to stejné, jako když jsem míval těžké role například v opeře. S přibývajícím věkem je regenerace jiná a vidím to u svých mladších kolegů. Je jim kolem třiceti a spoléhají na to, že „to dají." No, samozřejmě, protože se vyspí, stačí jim ani ne osm hodin a ráno je krk v pořádku. Ale v mém věku musí zpěvák uvažovat jinak.

Jak?

Právě Městské divadlo mi k tomu dává skvělé podmínky. Pokud můžu, přijíždím do Brna o den dřív a dostatečně se vyspím, protože pro zpěváka není nic důležitějšího než spánek. Konkrétní rituál nemám, ale nervy mě před představením provází více či méně pořád. Je to určitá zodpovědnost, s níž vždy vcházím na jeviště.

Díky Bídníkům jste měl v letech 1995 a 1996 možnost setkat se v Londýně s představiteli mnoha Jeanů Valjeanů z celého světa. Jak na to vzpomínáte?

V roce 1995 měli Bídníci desetileté výročí od prvního uvedení. V londýnské Royal Albert Hall se nás setkalo čtrnáct Valjeanů a byl to zážitek na celý život. Byli tam kolegové z Kanady, Japonska i Evropy. Odezva byla taková, že v roce 1996, kdy bylo mistrovství Evropy ve fotbale, a my jsme hráli finále, zase pozvali evropské Valjeany do Londýna. Proto jsem také Petrovi po brněnské premiéře gratuloval ke vstupu do rodiny Valjeanů.

Vzpomenete si ještě, kdy jste se s Bídníky setkal poprvé – ať už v knižní či filmové podobě?

Knihu jsem četl v šestnácti letech a už tehdy mě uchvátila. Filmové verze jsem viděl všechny, včetně té poslední režiséra Toma Hoppera z předloňského roku, která mě tolik nenadchla.

Jak vás jako Jeana Valjeana přijímají fanoušci?

Spousta z těchto zážitků se pojí k již zmíněnému premiérovému datu 25. června 1992, což bylo období dárků a květin. Dostal jsem například i obraz, kde je Jean Marais a k němu zespoda vzhlíží malý ježek. (úsměv) Mám ho ve své pracovně, stejně jako zarámovaný plakát s podpisy všech Valjeanů, kteří jsme se v roce 1995 potkali v Londýně.

A vaše fanynky?

Samozřejmě, že byly a jsou, ale dnes už v poněkud zralejším věku. Příležitostně nastávají úsměvné situace, kdy k podpisu dostávám program starý pětadvacet let, na němž se ani sám nemohu poznat. (smích)

Co vás v nejbližší době čeká?

Premiéra Hoffmannových povídek v libereckém divadle a také česká premiéra operního provedení pohádky Císařovy nové šaty. Dále například role Vandergeldera v muzikálu Hello, Dolly, který se připravuje v Plzni a ve Státní opeře Hajný v Rusalce. A samozřejmě 13. ročník festivalu Loketské kulturní léto v amfiteátru v Lokti.

Autor: Markéta Stulírová, Lenka Suchá

31.5.2014 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Fenomén Ondra: Lezení na OH? Mám z toho strach, je to trochu paskvil

Praha, Brno /ROZHOVOR/ - Není to až tak dávno, co o něm věděl jen úzký okruh lezeckých nadšenců. A vida když v pondělí uspořádal tiskovku po návratu z úspěšné mise Dawn Wall (v kalifornských Yosemitech vylezl za rekordních osm dní nejtěžší stěnu světa v proslulém masivu El Capitan), tísnil se na ní solidní hrozen novinářů a několik televizních štábů. Z brněnského sportovního lezce Adama Ondry je definitivně hvězda tuzemského sportu.

Ministr Jurečka odvolal ředitele Povodí Moravy. Nebyl spokojen s jeho vedením

Brno, Praha – Ministr zemědělství Marian Jurečka ve středu odvolal generálního ředitele státního podniku Povodí Moravy Jana Hodovského. Ministr podle všeho nebyl spokojený s výsledky jeho práce. „Generální ředitel nedokázal čerpat finanční limity pro Povodí Moravy ze státního rozpočtu, časté byly chyby v zakázkách a často se střídali také ředitelé na klíčových postech podniku," nastínila důvody odvolání mluvčí ministerstva zemědělství Markéta Ježková.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies