VYBRAT REGION
Zavřít mapu

V Paláci šlechtičen vystavuje fotograf Petr Francán

Brno - /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ Dokumentární fotograf Petr Francán, který je spoluautorem aktuální výstavy Moravského zemského muzea Na úpatí Evropy, odnešní době bez nadsázkyříká: Čas skleněných korálků již dávno minul.

30.1.2009
SDÍLEJ:

Fotograf Petr Francán vystavuje v Moravském zemském muzeu.Foto: repro Attila Racek

Petr Francán pocházející z nedalekých Židlochovic se soustřeďuje především na dokumentární styl, který jej kromě fotografie inspiruje také ve filmové tvorbě. Své fotografické, filmové i výtvarné zkušenosti vyučuje na Divadelní fakultě JAMU, kde působí od roku 2002. Francánovy nejnovější snímky mohou Brňané zhlédnout na aktuální výstavě v Paláci šlechtičen v Kobližné ulici, která trvá do jedenadvacáté­ho února.

V Etnografickém ústavu vystavujete s Gerem Fischerem a Petrem Baranem, jak vznikla vaše spolupráce?
S Petrem Baranem spolupracuji asi od roku 1995. Spolu jsme vyráželi na různá, pro nás inspirativní místa, buď oba s fotoaparátem, nebo on s kamerou a fotil jsem jen já. Protože jsem v té době byl ještě student, byly tyto výjezdy pro mne druhou, a musím přiznat že podstatnější, vysokou školou. S Gerem jsme se pak potkali přes Galerii na pavlači, kterou provozuje na vídeňské univerzitě. Vystavovali jsme u něj, a tak vlastně vznikla naše mnoholetá spolupráce. Od té doby jsme podnikli několik cest ve trojici místo ve dvou a podstatnou část z těchto projektů prezentujeme na dnešní výstavě u Šlechtičen.

Každý z vás se soustřeďuje na jiný styl fotografie, jak moc je náročné tvorbu na jednom tématu sjednotit?
I když se dva lidé postaví přímo vedle sebe a fotí tutéž věc, nevzniknou nikdy stejné fotografie. Spíše je to otázkou pozdější selekce, jak má vlastně výstava působit na diváka. Je ovšem pravda, že z lidského hlediska není možné, aby jednu babičku ve světnici obskakovali tři fotografové jakoby v žáru reflektorů módní přehlídky. Také je fakt, že dokument není jen o daném ději, ale, a možná především, o účasti či neúčasti toho kdo dokumentuje na ději samém. Proto si po příjezdu na dané místo většinou rozdělíme terén, rozprchneme se každý jinam a potkáme se až v dohodnutý čas.

Zabýváte se dokumentární tvorbou, co vás na tomto žánru přitahuje?
Nad tím, co je to dokument, se dá dlouze diskutovat, a to obzvlášť dnes, kdy si teoreticky odůvodníme cokoli. Mým vědomým ideálem je vybrat v reálném prostředí takové výtvarné artefakty, které budou vyprávět nejen o svém povrchu, ale obsahují i další informace, chcete-li poselství, a to předávají dále. Když pak tyto šepoty a výkřiky vystavíte vedle sebe, měly by společně promluvit.

Dá se tedy říct, že dokumentární fotografové jsou jakýmsi prostředníkem mezi realitou a lidmi nahlížejícími na svět, řekněme, povrchně?
Pokud dokumentarista dokáže svým úhlem pohledu a technickou zručností pomoci onomu vyjádření, pokud dokáže nepřekážet svojí snahou o originalitu, unikátnost či prvenství, odvedl dobrou práci. Výsledek ovlivňuje spousta faktorů a jen zlomek z nich závisí od nás, ale je důležité být připraven. Případný neúspěch je však velmi bolestný, protože jde o promarněnou příležitost a hlavně nenapravitelnou. Neřeknete: „Jé, vy jste se při krájení toho krajíce krásně zatvářila a já to nestihl vyfotit, udělejte to prosím ještě jednou…“ Celá situace by tím byla ztracena a pošpiněna vaší lidskou malostí…

Je něco, co vás na dokumentu vůbec neláká?
Nesnáším parazitismus. V jakékoli podobě, ať už bulvární nebo tvůrčí. Ta hranice, kdy ještě sloužíte a kdy znásilňujete, je ovšem velmi tenká a velmi individuální. Nedílnou součástí práce dokumentaristy je neustálá práce na sebepoznání, aby byl schopen alespoň tušit, co může za daných okolností od sebe očekávat, lidsky i profesně. Protože samozřejmě každý v životě řeší individuální problémy, ale při práci v terénu na to není čas ani prostor. Na tom místě kde jste, jste proto, aby skrze vás byly předány jisté věci dalším lidem.

Jaká místa vás naopak přitahují?
Láká mne fotit tam, kde cítím projev nespoutaného života, energie, která je neopakovatelná a nezaměnitelná. Je úplně jedno, jestli to pocítíte pět tisíc kilometrů od domova, anebo na rohu ulice, kde bydlíte. Pravda ovšem je, že pokud člověk vycestuje, zbaví se tím vlastních sociálních vazeb a lépe se soustředí na téma, které zpracovává.

Ze společných vystavených snímků je často zřejmý kontrast tradičního života tamějších lidí a vliv západní kultury. Jak moc jste tento paradox pociťoval v konkrétních vesnicích, které jste navštívil?
Nemyslím si, že by na těch fotografiích byla západní kultura v kontrastu s tradicí. Jsou tam technické předměty, nejčastěji vyrobené v Číně, které by měly usnadnit či zpříjemnit člověku každodenní život. V místech, kde lidé žijí na vysoké duševní úrovni, tyto pomůcky nehrají žádnou roli.

Přesto si myslím, že z fotek někdy promlouvá kontrast. Rozpor dnešní vyspělé civilizace s těmi, jejichž životy jsou často podřízeny pravidlům přírody. V tom horším případě vynuceným pravidlům jiných lidí…
Tam, kde byli či jsou obyvatelé dlouhodobě vystavováni atakům například na úrovni lidské důstojnosti, vypadají technické novinky vskutku bizarně. Očekává se totiž, že skrze ně přijde i něco duchovního, něco jako sestupující aura západu. Někdy mne to popuzuje, ale popravdě nevím, jestli má zloba nemíří spíš k distributorům než ke konečným zákazníkům. Čas skleněných korálků, za které by měly prosté kmeny darovat svou půdu, již dávno minul a v jistém ohledu jsme mnohem větší chudáci než ti prostí vesničané.

Všichni tamější lidé chtějí žít lépe a tedy i přijímat novinky ze západu? Nevzdávají se tím svých tradic?
Kdo mimo klášter by zvolil dobrovolně chudobu? Samozřejmě k posunu životního stylu dochází, ale já jsem optimista a věřím (že to i vidím), že na spoustě míst této planety nemůže být místní tradice otřesena, protože se pojí s vlastností, která mi v našem měšťáckém stylu života tak trošku chybí, a to lidskou důstojností v tom nejlepším slova smyslu.

Ocitl jste se v některé z navštívených zemí v nebezpečné situaci?
Jediná nebezpečná situace může nastat, když jste si příliš jisti, že víte, co děláte, anebo naopak když propadnete panice. Mám na mysli spíše tvůrčí pochyby než nebezpečí jako takové. Samozřejmě jsou úsměvné situace, na které mám jistý talent, jako když jsem kdesi v Rusku bodře poplácával krásnou velkou krávu, zatímco moji souputníci stáli v uctivé vzdálenosti, protože oni na rozdíl ode mne viděli, že ta kráva je býk v perfektní kondici. Nebylo by to tak úsměvné, kdybych rok předtím nepřesvědčil Petra Barana, že v ohradě, odkud nutně potřebujeme záběr na rumunský horský klášter, nejsou býci, ale neškodné jalovičky. Ale jinak extrémy nevyhledávám, nejsem válečný fotograf, i v Kosovu mne spíš zajímaly odrazy každodennosti než prach zvířený kulkou a minová pole. Pokud nechcete lidi zneužít nebo se jim posmívat, a to lidé na východě dobře vycítí, dá se vyjít téměř s každým.

Vraťme se ještě k vaší návštěvě Kosova. Říkáte, že extrémy nevyhledáváte, přesto, jak jste vnímal tamější sociálně­-politické napětí?
Jak tak vzpomínám na Kosovo, nejnebezpečnější byl zcela jistě vojenský doprovod, který mne doprovázel od srbských hranic a měl mi být přidělen na celý pobyt. Naštěstí nevydrželi. Za zvuku sirény se zapnutými majáky se hnali po prašných silnicích závratnou rychlostí, jako by mi chtěli dokázat, že jejich mercedes nikdy nedohoním. Při průjezdech městy rozhrnovali kolony vozidel do levých a pravých krajnic, aby se ihned za nimi opět auta řadila nazpět. Problém byl, že právě v tom místě návratu kolon jsem většinou byl já se svou škodovkou. Osádce mého vozu se chtělo zvracet a vyslovovali poslední přání, zatímco já tušil, že se mi vojáci mstí za to, že jsem je pro jejich univerzální vzhled s tmavými brýlemi, vyholenou hlavou a samopaly škorpiony proklatě nízko na stehnech, tedy že jsem je všechny oslovoval stejně: veliteli.

Kromě fotografování se věnujete také filmové tvorbě, podle čeho se rozhodujete, zda na konkrétní cestě budete fotit či točit?
Důležité je si předem říci, jedu fotit, nebo jedu točit. Ty věci nelze spojit dohromady, vznikl by chaos. Film je natolik nákladná a složitá záležitost, že pokud není finanční zabezpečení a tedy zadavatel, pravděpodobně to bude na výsledku patrné. Na filmu je fascinující, jak umožňuje diváka doslova uchopit za ruku a provést celým dějem a uspokojuje mnoho našich smyslů. Na druhou stranu, fotografie působí trvaleji, nejsou závislé na konkrétním čase prožívání. Pověsíte je a jejich vnitřní i vnější prostor okamžitě zafunguje. Ovšem zpátky k otázce. Lakonicky řečeno: pokud někam jedu sám, většinou s fotoaparátem. Jede-li tým, pak začíná volba mezi filmem a fotografií.

Už téměř patnáct let vystavujete v našich i zahraničních galeriích, která z výstav pro vás byla jako pro jejího účastníka nejprestižnější?
Možná to bude znít divně, ale nevystavuji své práce a priori z prodejních či reklamních důvodů. Spíš je pro mne důležité ty fotografie vidět v daném prostoru. Když fotky fyzicky udělám, zdají se mi nepovedené. Teprve za pár dní si je pořádně prohlédnu, ale stále je vnímám kriticky. Tak se s nimi postupně smiřuji, až to dospěje k té které výstavě. Teprve v reálném prostoru jsem schopen posoudit a vnímat, zda moje nekonkrétní pocity, jež mne do projektu nutily, dospěly do konkrétní podoby. Proto je každá výstava pro mne stejně důležitá a často vernisáž o dvaceti účastnících je pro mne lidsky hodnotnější, než když jich přijde na dvě stě a s každým cítíte povinnost promluvit.

Právě v Brně, v Janáčkově divadle, jste měl fotky z Kosova…
Spolupráce s hejtmanstvím Jihomoravského kraje, které bylo ochotno na základě mého soukromého projektu zaštítit mi pobyt v Kosovu 2006, a o rok později uspořádalo výstavu ve foyer Janáčkova divadla, si velice vážím. Za prvé je tam krásný vzdušný prostor a potom každodenní návštěva minimálně tří set diváků mi dávala téměř permanentní odezvu. Takovou návštěvnost vám žádná galerie nezajistí.

Co plánujete na letošní rok a na čem teď pracujete?
Letos mne čeká jeden projekt v Makedonii u Ochridského jezera, jeden na Ukrajině v městě Čechograd a jeden česko-německý v západních Čechách, na neustále doutnajícím sudetském území. Nyní dokončuji scénář k dokumentu o cyrilo-metodějských památkách a očekávám narození třetího syna. Na to nesmím zapomenout.

Tvorba kterého z českých fotografů je vám nejbližší?
Z fotografů česko-slovenských si vážím Martina Martinčeka. Na základě jeho fotografií natočil Dušan Hanák nestárnoucí dokument Obrazy starého sveta. Je to úžasné propojení filmu s fotografií.

Na jaké filmy fotíte a čím?
Ve chvílích, kdy se fotografií živím, většinou fotografuji na digitální zrcadlovku. To je dáno okolnostmi a zadavatelem. Pokud ovšem jdu na místa, kde by digitál svojí konstrukcí neobstál, například fotografování v podzemí nebo focení na střední formát, používám klasický film. V obou případech je materiál v barvě.

Ve volné tvorbě máte raději zrcadlovku?
Nemohu samozřejmě fotografovat jen na zakázku, protože bych přišel o radost z poznávání nového. Jako profesionál bych jen zlepšoval své sebejisté průměrné výkony a jako fotograf bych otupěl, zchroml a zanikl. Proto alespoň čas od času podniknu vlastní projekt, ve kterém jsem sám sobě pánem. To mi pomáhá pochopit, co vlastně chci od fotografie, kam směřuji a jaké jsou mé hodnoty. Bez nároku na honorář splácím dluh sám sobě. Na tento druh fotografie používám výhradně filmový materiál a staré fotografické přístroje, které jsem sháněl mnoho let. Vracím se k nim jako kamsi na začátek a vracím se skrz ně také k černobílé fotografii.

Ta je i dnes pro mnohé dokumentaristy nenahraditelnou…
Černobílá fotografie je prostě krásná. Musíte ji vytvářet, a hlavně přes ni se dívat, protože na rozdíl od barevné jí nemůžete jen tak něco zaznamenat. Musíte ctít objekt, jeho tvar, a především světlo. Světlo…

Máte ještě nějaký nesplněný fotografický sen?
Uskutečňuji ho s každým prožitým dnem.

Autor: Markéta Stulírová

30.1.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Brněnský stadion za Lužánkami v sobotu odpoledne rozezněli Iné Kafé, Michal Hrůza nebo David Koller. Poslechnout si je přišlo několik stovek lidí, neodradilo je zatažené nebe ani to, že největší hvězda festivalu Létofest, Karel Gott, nakonec nevystoupil.
22

Bez největší hvězdy. Legendárního Gotta nahradil za Lužánkami David Koller

Ilustrační foto.

Ze srážky aut vyvázli cestující s pohmožděninami, do trolejbusu naboural vozík

Jak bude vypadat ještě nenarozené dítě? Vědci pracují na ukazování budoucnosti

Brno - Vyšetří nenarozené dítě a rodičům ukážou, jak bude vypadat třeba ve třech letech. Prozatím neuvěřitelnou představu se snaží přivést do reality brněnští vědci.

Nováčkovskou euforii zažívala i Zbrojovka. Teď ji chce překazit Olomouci

Brno /INFOGRAFIKA/ – Taky si pamatuje, jak Zbrojovka po návratu do nejvyšší soutěže válela. Služebně nejstarší brněnský fotbalista Milan Lutonský zažil povedený vstup do podzimu 2012, kdy Jihomoravané po roční odmlce mezi elitou získali ve třech kolech sedm bodů. Podobně vlétl do aktuálního prvoligového ročníku olomoucký nováček, na jehož hřišti se Brno představí v neděli od pěti hodin odpoledne.

V dopravním uzlu u zoologické zahrady vzniknou veřejné toalety. Budou zdarma

Brno - Už žádné postavy močící porůznu v okolí, žádné zapáchající koutky, žádní lidé nervózně hledající místo pro úlevu. Frekventovaný dopravní uzel u zoologické zahrady v brněnské Bystrci bude mít veřejné toalety. Navíc zdarma. Potřebné zařízení bude součástí rekonstruované prodejny jízdenek dopravního podniku.

Plovoucímu autu odpadly kusy karoserie. Neckyádu ovládl paddleboard pořadatelek

Brno /VIDEO, REPORTÁŽ/ – Tři, dva, jedna start! Dělejte, makejte!, ozývalo se nad brněnskými Černovicemi v sobotu v poledne. I přes déšť obsypali břeh řeky Svitavy diváci. Mladí, starší i rodiny s dětmi se přišli podívat na letošní ročník Neckyády, která je součástí festivalu Překročme řeku. "Počasí nám letos moc nepřeje, ale je to festival v přírodě, s tím se nedá nic dělat," komentuje organizátor akce Ladislav Kotík.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení