V roce 1968 byl však politicky perzekvován a brzy poté emigroval. Natáčel tedy v zahraničí a přednášel na univerzitách, mimo jiné také v New Yorku, kde se nakonec usadil. Do České republiky se natrvalo vrátil předloni. Žije v Bystrém u Poličky, ve městě, kde před pětačtyřiceti lety dokončil své Všechny dobré rodáky. Do Brna Vojtěch Jasný zavítal v pátek, a to u příležitosti převzetí čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění.

Čestným titulem vás umělecká rada ocenila jako filmového a divadelního režiséra, scenáristu, kameramana, fotografa a pedagoga. S kterou z těchto činností se cítíte být nejvíc svázán?

První je samozřejmě filmař: autor, režisér, kameraman, podle toho, jaké filmy právě dělám. Byl jsem ale vždycky hlavně dobrodruh. Ve výčtu mých aktivit tak například chybí ještě to, že jsem za 2. světové války pracoval pro britskou tajnou službu a byl jsem vlastně takový kvalitní český James Bond (úsměv). Nejdřív proti Němcům a pak i proti komunistům. To vše jsem já. Nejdůležitější ze všeho však je, že žiji rád.

Zejména v šedesátých letech jste proslul jako „básník filmového plátna." Ona poetičnost a křehce lyrický pohled na svět vaši tvorbu provázel od počátku?

Původem jsem vlastně filmový básník – tak jsem dělal své první filmy. Teprve postupně jsem se naučil dělat i komedie, tragédie, eposy a měl jsem to štěstí pracovat se čtyřmi laureáty Nobelovy ceny. Byli to Ivo Andrić, Alexandr Solženicyn, Heinrich Böll a Nikolaj Erdman.

Který z filmů byl ve vašem životě tím zlomovým?

Rodáci, protože jsem za ně musel položit kejhák. Kvůli nim jsem všechno ztratil, museli jsme odejít z bytu a zabavili nám i dům. A nikdy jsme nic nedostali zpátky, protože pořád platí staré komunistické zákony.

I tak Rodáci zůstali vašimi nejmilejšími. Mluvíte o nich jako o filmu svého srdce, jako o filmu, který je vaším návratem ke kořenům. Vzato s odstupem času a zkušeností, kterou máte teď: Udělal byste znovu vše stejně?

Jistě, že ano. Samozřejmě, že jsem tehdy natáčel i filmy pro obživu, ale vždy to byly kvalitní práce.

Narodil jste se v Kelči na Valašsku. Žil v Rakousku, Německu, USA a nyní jste se vrátil zpět do České republiky. Když jste čestný titul přebíral, zazněla proto vedle české hymny také americká. Kde je vaše doma?

Na tuto otázku odpovím stejně, jako jsem v roce 1990 odpověděl redaktorovi do jedněch newyorských novin, když se ptal, zda se vrátím zpátky. Jsem moravský rodák, československý patriot, občan New Yorku a světoobčan.

Na newyorské Filmové akademii stále přednášíte. Co se snažíte předat mladým, začínajícím tvůrcům?

Učím už hlavně lidi, kteří chtějí filmy tvořit. Na svých filmech jim ukazuji, jak celovečerní snímky psát a režírovat. Film Až přijde kocour jim například předkládám kvůli barvě, Rodáky zase jako veliký epos. Až přijde kocour je přitom ve světě nejznámější. Rodáky totiž zakázali, ale Kocour mohl všude do světa. Stal se hitem. Všude jej chtěli a přitom se pořád ptali: Kdo je vlastně ten kocour?

Radíte také svým studentům, čeho se vyvarovat?

Říkám jim hlavně: Nepište žádné blbosti a mordy. Film musí být ze života, o životě a pro život. Musí vycházet z životní zkušenosti.

Od padesátých let, kdy jste s filmem začínal, se hodně změnilo. Filmový průmysl se vyklenul zcela jiným směrem, většinová produkce jde ruku v ruce s komercí. Jak to přijímáte?

Když jsou to blbosti, nedívám se na to. A když mám možnost vyjet na světové festivaly, ať už se svými filmy nebo jako člen poroty, to mě inspiruje. Jsou zde totiž většinou ty nejlepší zahraniční filmy. Na filmovém festivalu v Montrealu mě tak například velmi zaujaly filmy řeckého režiséra Thea Angelopoulose, který vloni tragicky zahynul, když ho během natáčení srazil motocykl. Jeho filmy jsou neuvěřitelně silným inspiračním přínosem.

Na čem pracujete nyní?

Mám rozepsaný film Nebe na zemi, dále do budoucna připravuji filmy Božská komedie a Terezínský projekt – velký epos z let 1942 až 1945. Témat je hodně, ale soustředit se chci už jen na filmy o duchovnu a o lásce. To je to nejdůležitější.