Vondruška: Jsme mistři frází. Chybí nám čest a morálka

Vlastimil Vondruška napsal téměř padesát knih. Příběh té nejnovější nazvané Prokletí brněnských řeholníků zasadil do prostředí Brna.

„Román musí vyplynout z reálné podoby života ve středověku. A ten musíte znát tak dobře, abyste v něm při psaní virtuálně žili,“ říká spisovatel o novém titulu, který Brňanům představí osobně. Pozítří odpoledne, v knihkupectví Barvič a Novotný.

Román Prokletí brněnských řeholníků vychází v knižní řadě detektivních příběhů z doby Přemysla Otakara II. Můžete alespoň stručně přiblížit děj?
Román Prokletí brněnských řeholníků je čtrnáctým příběhem této románové série. Hlavním hrdinou je královský prokurátor Oldřich z Chlumu. Příběh začíná zdánlivě banální ztrátou jakéhosi rukopisu v klášteře brněnských minoritů. Neobvyklé ovšem je, že se o knihu zajímá nejen olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, ale i český král, který pověří Oldřicha z Chlumu, aby se svými pomocníky odjel do Brna. Na cestě je oddíl přepaden, ale ubrání se. Přenocuje v zábrdovickém klášteře a tam se stane první vražda. Další následují. Vyšetřování ukazuje, že vše se točí kolem tajemství, které ona ztracená kniha ukrývá.

Nakolik jste vycházel z reálií?
Příběh je sice vymyšlený, ale topografie středověkého Brna je naprosto přesná. Už proto, že hraje při hledání zločince důležitou úlohu. Z historické skutečnosti vychází i popis brněnských klášterů a rozdílů v životě tamních řeholníků. A samozřejmě stejně jako v jiných románech o Oldřichovi z Chlumu, zcela přesné jsou reálie běžného života ve 13. století.

Z jakého důvodu jste si pro příběh vybral právě Brno?
Protože ho většina spisovatelů historických románů tak trochu opomíjí. A neprávem, vždyť bylo za posledních Přemyslovců jedním z nejvýznamnějších měst. Brno je pro mne trochu zvláštním městem.

Proč?
Když jsem ho navštívil před třiceti pěti lety poprvé, žádný dojem ve mně nezanechalo. Ale protože v Brně sídlí můj nakladatel (Nakladatelství Moba pozn. redakce), začal jsem jej navštěvovat pravidelně a začal vnímat jeho zvláštní atmosféru. Začaly ke mně promlouvat památky, začal jsem si představovat dávné obyvatele. Najednou se mi v hlavě objevil příběh a já začal psát. A není to poslední literární zastávka. Brnu věnuje hodně místa i v rozsáhlém projektu Přemyslovská epopej, což budou čtyři obsáhlé romány o posledních přemyslovských králích.

Jak dlouho s nakladatelstvím Moba spolupracujete?
Jedenáct let. Kdysi jsem psal povídky, pak sešitové romány. Ale na nějaký čas jsem literární tvorbu opustil a věnoval se sklářskému podnikání. K psaní jsem se vrátil v roce 1999 a tehdy jsem narazil na pana docenta Ströbingera, který byl ředitelem nakladatelství Moba. Dnes to vypadá jako elementární sdělení, ale v době, kdy jsme spolu začínali, všichni nakladatelé toužili jen po překladech amerických bestsellerů a o české autory zájem nebyl. S odstupem času mohu s radostí říci, že se nám vzájemná důvěra vyplatila.

Zmínil jste zábrdovický klášter. Které z dalších brněnských památek v románu zmiňujete?
Je to v podstatě komorní příběh, který se odehrává v období týdne. Jedinou odbočkou je návštěva panoše Oty v Olomouci, jinak je vše výhradně „domácí“, tedy brněnské.

Jak dlouho jste na psaní knihy připravoval?
Celý život studuji historii a příprava na psaní románu spočívá spíše v hledání detailů. Jediné, čemu jsem se musel věnovat speciálně, byla topografie středověkého Brna. Jinak vše ostatní, jako třeba rozdíly v životě středověkých mnišských řádů, je pro mne a mé hrdiny denním chlebem. Takové věci musí mít autor zažité. Román musí sám vyplynout z reálné podoby života ve středověku. A ten musíte znát tak dobře, abyste v něm při psaní virtuálně opravdu žil.

Které z jihomoravských míst je pro vás něčím výjimečné, nebo dokonce něčím tajemné?
Mám rád oblast kolem Macochy, neboť jako horolezec ve výslužbě jsem v jeskyních a propastech strávil spoustu času. Ale speciální tajemno necítím ani tak ve vztahu k nějakému místu, jako spíše k osudům lidí, pokud objevím něco neobvyklého v písemných pramenech. Z tohoto hlediska mou spisovatelskou dráhu poznamenaly archivy některých jihomoravských měst, kde jsem v době vojny studoval poprvé soudní akta z doby renesance. Sloužil jsem totiž u takzvaného silničně-stavebního praporu. Ovšem více než na stavbě jsem byl v archivech.

Kolik knih jste dosud vydal?
Vydal jsem patnáct knih vědeckých a populárně naučných, třicet historických románů pro dospělé, dva pro děti a jeden román ze současnosti. Napsal jsem také dvě divadelní hry a scénář k filmu Jménem krále. Dosud se prodalo více než 350 tisíc výtisků mých knih.

Kolik českých autorů píše stejně jako vy historické romány?
Jejich počet naštěstí stále roste. A nevnímám to jako konkurenci, naopak. Je to důkaz, že prestiž tohoto žánru stoupá. Ale pokud mohu jedno jméno zmínit, pak je to můj přítel Jan Bauer.

Na jednom čtení jste řekl, že historickou detektivku považujete tak trochu za pohádku pro dospělé. Napsat „detektivní“ příběh tak, jak se opravdu odehrál, není možné?
Proč ne? Copak náš život není někdy tak trochu pohádka? I když v realitě spíše zlo vítězí nad dobrem než obráceně. Ale pokud by vítězilo jen dobro, neměli bychom se oč rvát, a to by byla škoda. Já jsem v duši spíše bojovný rytíř než poslušný poddaný. Samozřejmě že lze psát podle historické reality, i když je to někdy hodně složité. Podle skutečných protokolů jsem napsal detektivní povídky ze středověku, kde jsem sice musel domyslet některé detaily, ale základní kostra příběhu je reálná. Povídky vyšly ve sbírce Krev na lopuchu.

Z historických etap máte při psaní knih nejvíce v oblibě středověk, je to tak?
Přesněji řečeno vrcholný středověk. Byla to doba, kdy společnost tvořila něco zcela nového. Přemyslovci začali budovat český stát, šířily se ideály křesťanství, vznikal svět hradů a měst, zcela se změnilo zemědělství a život na venkově, objevily se cechy řemeslníků, kupci putovali se zbožím celou Evropou, zrodila se literatura, divadlo, formovaly se estetické zásady nového výtvarného umění… Vše, co bylo později, pouze na těchto základech stavělo, snažilo se je rozvíjet, anebo také ničit. Vybudovat něco takového znamenalo přinášet oběti, žít naplno.

Co vás na středověku fascinuje nejvíce?
Ta opravdovost života. Dnes si jen hrajeme na to, že něco budujeme. Pokud vznikne něco nového, je to další úřad pro ochranu, kontrolu či regulaci. Zabýváme se především sami sebou, svou neschopností a pohodlností. Chybějí velké myšlenky, čest a morálka, chybí také pocit odpovědnosti za budoucnost. Jsme mistři frází, ale uskromnit se – jako to dělali po celá staletí naši předkové, se ve jménu budoucnosti nechce nikomu. Kdyby nás naši předkové viděli, poklepali by si asi útrpně na čelo.

Když mluvíte o předcích – přistupujeme dnes k historii s náležitou úctou?
Nemyslím, že by český národ nějak ctil své dějiny. Ale ono přesněji řečeno je to tak, že si většina dnešních lidé vůbec neváží ani svého národa, dnešního, natož minulého. Tady máme obrovský dluh a snad k tomu, aby se lidé byli ochotni vracet k tradičním hodnotám, přispějí i historické romány. I když to zní jako fráze, je pravdou, že národ, který zapomene na vlastní dějiny, ztrácí budoucnost.