VYBERTE SI REGION

Výtvarnice Mandelíková: Pustila jsem kameru a čekala

Brno - (ROZHOVOR) Ve své nejnovější práci se mladá autorka Markéta Mandelíková pokusila vystoupit z kruhu, do nějž se někdy uzavírá práce s obrazem a své umělecké sdělení delegovala na „cizí ženu“ a nechala mluvit ji.

17.7.2008
SDÍLEJ:

Svými obrazy se Markéta Mandelíková snaží vyvolávat dialog.Foto: DENÍK/Jiří Salik Sláma

Dostala se tak až na hranici dokumentu, a změnila tak svůj pohled z onoho cyklického, který je jí vlastní, na přímý a jasně definující. Markéta Mandelíková letos absolvovala na Fakultě výtvarných umění v Brně a kromě malování a natáčení se tato třicetiletá umělkyně živí jako zdravotní sestra. Její druhou samostatnou výstavu s názvem Ze rtů cizí ženy mohou Brňané až do konce července zhlédnout v Galerii mladých v Radnické ulici.

Jak vznikala výstava Ze rtů cizí ženy?
Výstava se skládá ze dvou projekcí a dvou obrazů. Líbila se mi ta spojitost dva a dva. Začalo to tak, že jsem natočila záznam s paní Marií, kterou jsem poznala v sociálním domě, kde žila nějakou dobu. Vyzařovala z ní energie, čímž se lišila od ostatních pasivních lidí. Zaujal mě její svět, který je jiný od světa ostatních, kteří tam také byli. Už od začátku jsem věděla, že to musím točit.

Věděla o tom?
Jasně. Marie se pohybuje ve světě, kde jí ta kamera vůbec nevadí. Možná je to i tím, že je to svět starých lidí. Byla jsem v poloze pozorovatele, pustila jsem kameru a čekala, co se bude dít.

Je to něco podobného, co například točí dokumentaristka Helena Třeštíková?
Já jsem spíš natočila záznam, který jsem sestříhala a potom jsem k tomuto výsledku pozvala dva spolužáky Filipa Cenka a Vojtěcha Vaňka. Předala jsem jim sestříhaný záznam, protože jsme se už před projektem domluvili, že je pozvu jako hosty. Oni ale přesně nevěděli, co s tím. A pak k tomu přišel další člověk, Rado Zrubec. Vytvořil ze záznamu projekce dvě. Jedna projekce zaznamenává Marii a druhá, která je bez obrazu, se skládá ze slov, která Marie říká.

Takže se tyto projekce vzájemně doplňují?
Ano, ale Marie na druhé projekci říká něco jiného, než zrovna běží na projekci první. Vybrala jsem si to i kvůli tomu, že mi tato vizuální stránka nepřipadá až tak zajímavá jako to, co Marie říká.

Netočila jste její životní příběh?
To by se ani do tak krátké projekce nevešlo. Nakonec jsem se rozhodla zde uveřejnit jen tři minuty. Delší dobu by divák v galerii nevydržel, to je vyzkoušené.

Myslíte, že to lidí zajímá, poslouchat tří až pěti minutové vyprávění cizí ženy?
Samozřejmě, že je to na naladění každého diváka. Zda ho bude zajímat člověk, který takhle vypadá, jestli se nechá vtáhnout do toho, co tento člověk říká, a jestli si to propojí s tím, co se promítá na druhé projekci.

Čím vás Marie zaujala?
Marie byla krásná žena, zubní laborantka, měla manžela, děti, dům a dopadla tak, jak dopadla. Poznala jsem ji v sociálním domě, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra. Když se na ni podíváte, říkáte si, že se asi něco stalo. Na Marii se mně líbí, že to neřeší. Neřeší, jestli bylo něco v jejím životě špatně nebo dobře. Žije přítomností a čte poezii.

A jak s videoprojekcí souvisejí vystavované obrazy?
Úplně přímo s projekcí nesouvisejí, jsou to obrazy koček. Pojmenovala jsem je Večernice. S Marií je spojuje ženské téma, to, že každý má v sobě nějaké zvíře nebo se nějakému zvířeti podobá. Kočka u mě odkazuje k ženě, k animálnosti, pudům, rození, kojení… Asi bych obrazy nenamalovala takhle, kdybych nestudovala u Vaška Stratila. Ten zase krásně maluje lišky. Obrazy jsou temné, stejně jako Marie je temná žena.

Nemáte pocit, že v poslední době videoprojekce čím dál častěji doplňují jiná umění?
Ve světě se videoprojekce využívaly vždycky, my jsme žili nějakou dobu hodně uzavřeně. Ráda točím videa a maluji obrazy. Připadá mi, že to, co točím, maluji, a co maluji, to točím. Jsou to jedny oči. Akorát, když vás unaví malba, máte potřebu sáhnout k něčemu jinému. Také vím, že to, co zachytím kamerou, nejsem schopná namalovat. Obraz nějak namaluji, ale to, co chci zachytit kamerou, namalovat neumím. Inspirují mě lidi, moje práce se vždy točí kolem lidí.

Název výstavy Ze rtů cizí ženy je tedy zřejmý…
Vychází to od Marie, ona je ta cizí žena. Důležité je slovo, to, co Marie říká.

Dosud jste vystavovala většinou v kolektivu. První samostatnou výstavu jste uspořádala ve Vimperku, v místě vašeho rodiště?
Většinou jsem vystavovala s lidmi z ateliéru Intermedia Václava Stratila, kde jsem studovala anebo s lidmi z Fakulty výtvarných umění. Ve Vimperku jsem vystavovala, když jsem byla hodně mladá, nebylo to nic velkého.

K umění jste tedy měla blízko od dětství?
Malovala jsem jako malá, pak jsem přestala, protože jsem studovala zdravotní školu. Dva roky jsem pracovala v nemocnici. Zjistila jsem, že je to celkem dřina, tak jsem zase začala studovat. Nejprve pedagogickou fakultu a pak Fakultu výtvarných umění. Teď opět pracuji zase jako zdravotní sestra.

Uměním se asi vážně vydělávat nedá, že?
Myslím, že to je možné, ale člověk do toho musí investovat všechno. A musí vydržet. V Čechách už se přece jen otevřel trh s uměním a vše je složitější.

Nezamýšlíte někdy vytvářet líbivé věci?
Vždycky se podívám na svůj obraz a ptám se, jestli by to někdo koupil. Vím, že kdybych to poupravila, možná by se to lidem víc líbilo. Je dobré se držet někde mezi. Tím, že mám i to druhé povolání, nemusím to takhle promýšlet. Někteří mladí umělci se třeba svezou na současném trendu, ono je to dobře, protože je to někam zavede a oni si pak najdou svou vlastní cestu. Jiní umělci svá díla zase stylizují trochu do designu, protože vědí, že si třeba jejich obraz někdo koupí a pověsí si ho do obývacího pokoje. Pak je zase někdo, jako Václav Stratil, kterého považuji za jednoho z největších současných umělců. Ten se na trendy vůbec neohlíží, spíš si s nimi hraje a chce se dobrat chytrosti a moudrosti.

Co byste v umění chtěla ještě zkusit?
Bavila by mě práce se zvukem. To by ale znamenalo, naučit se všechny programy k tomu určené. Zajímavé by mohlo být odchytávání zvuků a jejich různé propojování s vizuální stránkou.

Autor: Martina Harthová

17.7.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Divočina v lomu Hády. Studentka navrhla les místo odkladiště

Brno – Jako malá chodívala s rodiči na procházky přírodou. Záliba spolu s touhou měnit svět okolo sebe nakonec rozhodla při výběru oboru studia. Díky tomu se nyní sedmadvacetiletá Pavla Kratochvílová dostala k zahradní a krajinářské architektuře na Mendelově univerzitě. V závěru studia zvítězila v soutěži diplomových prací s tématy životního prostředí. Jako tu nejlepší z dvaceti přihlášených ji ocenila odborná porota minulý měsíc.

Trať mezi Brnem a Prahou? V zisku budeme do dvou měsíců, říká Jančura

Brno /ROZHOVOR/ – Pět let uplynulo od doby, kdy žluté vlaky společnosti RegioJet podnikatele Radima Jančury začaly dělat konkurenci Českým drahám na trati mezi Prahou a Ostravou. Nyní vyjedou i mezi Prahou a Brnem. „Než rozhodnutí Správy železniční dopravní cesty o našem začátku přišlo, trnuli jsme, protože politická moc Českých drah je velká. Ale právo bylo na naší straně," říká o svém vítězství nad státním dopravcem Jančura.

Nový Moravák svlaží vodotrysky. Vítězný návrh počítá v zimě i s kluzištěm

Brno /VIZUALIZACE/ – Ochlazení v horké letní dny nebo jízdu na bruslích v zimě nabídne po rekonstrukci Moravské náměstí v Brně. Radnice Brna-středu chce vytvořit prostor s vodní plochou a kavárnou, který lidi naláká k odpočinku. V pátek oznámila výsledky architektonické soutěže na podobu náměstí. Z dvaceti návrhů zvítězil v soutěži projekt kanceláře Consequence forma.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies