Kniha Brněnský pochod smrti, která právě vyšla v nakladatelství Větrné mlýny, je společným projektem Martina Pollacka, Kateřiny Tučkové, Jiřího Kratochvila a Oty Filipa. Na bezmála stovce stránek otevírají spolu, a zároveň každý sám, jeden doposud nedořešený příběh konce druhé světové války.

Řeč je o odsunu Němců z Brna, který, jak dějiny ukázaly, předznamenal celkové vysídlení německého obyvatelstva z Československa. Tragická noc z 30. na 31. května 1945 tehdy poznamenala téměř dvacet tisíc brněnských Němců. Rozhořčené davy, „spravedliví utlačování“ čeští Brňané v čele s dělníky z místní Zbrojovky, tehdy vtrhly do bytů posledních brněnských Němců, kteří ještě v Brně zůstali, aby je vyhnali na Starobrněnské (dnešní Mendlovo) náměstí a odtud pak na jejich poslední českou cestu.

Historikové se dodnes rozcházejí v číslech, přijde-li řeč na to, kolik lidí té noci, na dlouhé pouti z Brna do Pohořelic, zemřelo. Někteří mluví o stovkách, jiní o tisících. Jedno je však jisté. Tito Němci, kteří měli být symbolicky potrestáni za šestiletou nacistickou okupaci Československa, byli z velké části ženy, děti a starci. Dospělí muži totiž v té době byli nasazeni jako vojáci wehrmachtu nebo umírali jako příslušníci volkssturmu na frontě na jižní Moravě.

Dnes oběti brněnského divokého odsunu připomíná jen pamětní kámen v zahradě augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí, kde pochod začal, a černý kříž u Pohořelic, kde před skladištěm u silnice číslo 54 pro mnohé z nich skončil. Na brněnské události z 30. na 31. května 1945, o kterých se dlouho nesmělo mluvit, nahlíží každý z autorů svýma očima. Představa oné květnové noci nepřestává pronásledovat ani nejmladší z autorů, Kateřinu Tučkovou, které se podařilo nalézt několik pamětníků a přimět je ke vzpomínání.

Němci, kterým se přeci jen podařilo z Československa prchnout včas anebo odsun přežili, se nedařilo dobře. Jejich krajané jimi pohrdali a utahovali si z nich, jak píše Martin Pollack ve svém vzpomínání na dětství v Linci nad Dunajem. Když přišli za „svými“, byli vnímáni jako nezvaní hosté, kterých je nejlepší se co nejdříve zbavit chtěli zapomenout na svět zmizelý za železnou oponou.

V Brněnském pochodu smrti se prolínají historická fakta i domněnky s osobními příběhy. Nesnaží se zobecňovat. Ukazuje, jak pochod zasáhl do života jednotlivců. Jak se o vztazích poznamenaných složitou pětisetletou společnou historií a o oné hrozné noci nesmělo mluvit. Jak se lidé Češi i Němci báli, styděli, chtěli zapomenout.

Autoři Brněnského pochodu smrti píší o tom, co prožili a co slyšeli. Jednoduše a přirozeně. I přesto nejsou jejich výpovědi tendenční a jednostranné. Je ke cti této vzpomínkové knihy, že není bolestínská, zatrpklá ani patetická. Obrazy, které kreslí, nedávají odpovědi, jen přidávají nové otazníky. A proto i kniha vznikla. Aby otevřela téma, o němž se dlouho mlčelo a svým způsobem doposud i mlčí.

Jak upozorňují sami autoři, když v roce 2000 vyzvala občanská iniciativa Mládež pro interkulturní porozumění Magistrát města Brna, aby se Němcům omluvili za násilný květnový odsun v roce 1945, přišla od představitelů města zvláštní reakce. Omluva prý není třeba, neboť není zřejmé, kdo a komu by se měl omlouvat. Jako by se ve vztahu k postavení obětí projevovalo něco jako konkurenční závist nebo konkurenční smýšlení, trefně glosuje Jiří Kratochvil.

Tato kniha se pokouší uctít památku těch, kteří umřeli na cestě do Pohořelic anebo později v tamním táboře, zmoženi vyčerpáním, hladem a epidemií úplavice. Je to tak jeden z dalších malých krůčků, kterých je tak velmi třeba, na cestě ke vzájemnému odpuštění a porozumění.

Kniha: Brněnský pochod smrti

Autoři: Martin Pollack, Kateřina Tučková, Jiří Kratochvil, Ota Filip.
Sborník vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny.

IVA DOLEŽALOVÁ (autorka recenze je publicistka)