Vážení čtenáři, fotogalerii z koncertu naleznete ZDE

PETR GRATIAS

V roli předskokanů vystoupila bigbítová parta z Teplic, Blue Rocket. Rozdováděný rock-and-roll někde mezi raným Kabátem a Wohnoutem drtil v základních kytarových strukturách své skladby. Nic objevného, nicméně sehraná skupina, která má do Žlutého psa ještě dost daleko a do amerických Allman Brothers Band těžko doroste.

Úvodní entrée patřilo skotským harmoniím, které prostřednictvím tradičních dud vytvořilo v potemnělém sále příznačnou atmosféru osamělých vřesovišť a holých plání. Úsporný světelný park pak odhalil scénu, na kterou za mocného pokřiku a zesilovaného povykování nastoupila skupina Nazareth.

Frontmanem – sólovým zpěvákem a zakládajícím členem kapely je Dan McCafferty, který stejně jako baskytarista a zpěvák Pete Agnew působí v Nazareth od počátku jejich existence. Za bicí nástroje zasedl Lee Agnew, baskytaristův syn a konečně nejrockovější pól představuje kytarista Jimmy Murrison. V této sestavě skupina působí od roku 2003.

Koncertní vystoupení se neslo v nekompromisním hardrockovém stylu, který je v polovině sedmdesátých let vynesl na hudební výsluní tehdejší britské hudební scény. Z playlistu skupiny namátkově jmenujme skladby Turn On Your Receiver, Welcome To The Gallery, My White Bicycle, jejich univerzální hit Dream On, stejně jako jiný populární song Love Hurts (z repertoáru amerických písničkářů Everly Brothers). Za pozornost ovšem stály i skladby Miss Missouri, Bad Bad Boy, Love Leeds To Madness, Holy Roller nebo superhitový rockový opus This Flight Tonight (píseň Joni Mitchellové).

Nazareth na pódiu působili svěže, odhodlaně a překvapovali řádnou porcí energie. McCaffertyho syrový řeřavý hlas zněl často jako švédská motorová pila Husqvarna. Vedle vzrušeného sípění do nakřápnutého vokálu vkládal plnou náruč emocionality a bez větších potíží lehce navazoval kontakt s bouřícím publikem. Dobře sehraný rytmický tandem otce a syna Agnewových hřměl sálem v nekompromisních dimenzích. Podle mého soudu byly bicí nástroje Gretsch přespříliš nazvučeny, což mělo za následek nadměrné vibrace.

Kytarista Murrison je skvělý hráč ortodoxního rockového ražení. Přesto se domnívám, že kytarových kvalit původního hráče Manuela Charltona nedosáhl. Postrádal osobitost. Sólistické postupy a řízné akordy dokonale preparované ornamentální barevností s efektním používáním zpětné vazby mělo na pódiu své opodstatnění, nicméně chybělo mi více nosných nápadů a také architektura vystavěných sól se držela zažitých klišé.

Některé rytmické akordové obraty evokovaly slavnější Rolling Stones. Pouze v jednom případě vyměnil svoje elektrické gibsony a fendery za dvanáctistrunnou akustickou kytaru Takamine a na několik okamžiků v sále proměnil velice účinně bouřící rockový kotel v ukázněné publikum naslouchající tklivé baladě. Lze litovat, že takových okamžiků nebylo během vystoupení víc. Rovněž bych uvítal přítomnost varhaníka Ronnieho Leahyho (ex-Stone The Crows) nebo Johna Lockeho (ex-Spirit). Oba byli v minulých sestavách členy Nazareth, což by vyvažovalo atmosféru a vneslo do jejich repertoáru důležité proměny.

Koncert se ovšem podařil a neměl vyloženě slabá místa. McCaffertyho hlas zněl sice ve skladbě Love Hurts mírně unaveně a Murrison se v kytarových partech příliš nepřidržoval rozkládaných akordů v oné podmanivé Charltonově poloze známé z r. 1974 a jednotlivé tóny dotahoval. Ovšem jeho kytarové exhibice na pokraji živočišného běsnění uvedly do varu davy nadšeně aplaudujících posluchačů. Skotská legenda sedmdesátých let nezklamala. Přivezla do Brna spoustu přímočaré hardrockové muziky bez příkras a připudrovaného vzdychání.

Napříště bych z anglických legend v moravské metropoli uvítal třeba kytaristu Petera Greena (ex-Fleetwood Mac) nebo varhaníka a zpěváka Stevieho Winwooda (ex-Traffic). V Brně dosud nebyli a hlavně – ještě pořád jsou koncertně aktivní…

Autor je nezávislý hudební publicista