Děti se bojí žádat o pomoc

Pokud dítě učiní tak závažný krok a rozhodne se v takové situaci požádat o pomoc někoho mimo rodinu, je to vždy spojeno se strachem, s napětím a obavami, co bude dál… co bude za tou „bránou“– a dostanu se dál, nebo ne? „A co se mnou bude – dají mne do dětského domova? Půjdu k mámě, i když byla na mne zlá? Nebo k tátovi, když nemá kde bydlet? Co když se na mne teď všichni zlobí, co když mne už nikdo nebude mít rád?“ ptala se mne nedávno jedna teprve osmiletá dívka, když sama požádala o krizový pobyt v Klokánku.

Jiná klientka se před časem dostala do našeho zařízení až týden před dosažením dospělosti, v rodině byla v dětském věku zneužívána, pachatelé byli stíháni policií, avšak její osobní cesta při hledání pomoci trvala celých 6 let.

Nemůžeme si nic nalhávat, „syndrom neprostupné brány“ se týká hlavně nás, dospělých, kteří máme děti chránit a vytvářet pro ně jistotu a bezpečí. A samozřejmě se to týká vždy těch z nás, kteří z titulu svého povolání máme umožnit dětem a rodinám včasný a „bezbariérový“ přístup ke smysluplné pomoci.

Fond ohrožených dětí jako nestátní občanské sdružení již od svého vzniku vytváří alternativní, nekompromisní názorový proud, který rozviřuje celospolečenskou diskusi a tlačí vývoj povědomí české veřejnosti o problematice týraných a zneužívaných dětí dopředu. Projekt Klokánků – zařízení rodinného typu pro děti vyžadující okamžitou pomoc – slaví letos 10 let. Klokánek svojí atypickou koncepcí stojí na pomezí pěstounské (rodinné) a instituční péče a snaží se vytvářet pokud možno co nejvlídnější prostředí pro děti, které ztratily jistotu a podporu rodiny.

To, že se o Klokánku v minulosti hodně psalo a točily se televizní reportáže o různých kauzách, mohlo na veřejnost působit i kontroverzně. Avšak publicita působí pozitivně v tom smyslu, že možnost obrátit se o pomoc na konkrétní instituci v kritické situaci se vepsala mnoha lidem – dětem – do povědomí a začali ji snáze využívat. Mnozí začali více přemýšlet nad svojí situací a nacházejí odvahu aktivně vystoupit proti násilí, útlaku a bezmoci.

Obrazně řečeno – bariéry se drolí a ta tajemná brána, která má být cestou do bezpečí, již tak často nehrozí, že srazí hlavu. Protože, jak to bývá nejen v pohádce, zlo vždy těží z nevědomosti a poznání vysvobozuje a zbavuje strachu.

Milí čtenáři, přejte nám, „Klokánkům“ k 10. narozeninám i nadále zdar a prosperitu v naší další existenci.
Víte nakonec, co od nás můžete čekat – rozhodně ne smíření se současným stavem sociálně - právní ochrany dětí v naší společnosti.

ALICE STUDNIČKOVÁ