Existoval jednotný, např. u gymnázií solidní standard, s nímž absolvent odcházel dál. Záleželo kam. Na práva putoval jen syn okresního tajemníka a výraznější dívčina. Na medicínu mířily děti doktorů, bez přijímaček braly strojárny a stavárny, studenty lapali náhončí na vojenské vysoké školy. Humanitní obory byly absolutně výběrové, na žurnalistiku v roce 1987 chtěli tuším celostátně 25 lidí. Přihláška existovala jediná, kdo vyhořel, dostal šanci za rok. Pokud znovu padl na ústa, odjížděl studovat na 2 roky k motostřeleckému útvaru Medzilaborce.

A teď? Strach ze „zelených mozků“ zmizel, doktorát se dá udělat i na výzkumu pornografie, studovat se dá pestrá paleta oborů – jenom to musí študent finančně utáhnout. Kdo se nedostane letos, může to zkoušet a zkoušet, až se dostane, klidně i s hlavou obarvenou na žluto. Školy ovšem často mažou studentovi reklamní medovinu kolem pusy, aby se na ně zapsal, nikdo už nezajišťuje, že absolvent svou odbornost vůbec kdy uplatní. Množství historiků, environmentalistů, sociologů i učitelů atd. pak končí jako „správci sítě“ nebo webmasteři atd. Už teď je nutné u studia často pracovat, dotyčný pak nutně musí odrbávat jedno na úkor druhého. Prostě předtím kádrovačka, teď čím dál víc prachy. Je tyhle filtry to, co chtěli ti, kteří byli kolem 17. listopadu na náměstích jako první?