Když se vrátil domů, vykládal kamarádům, jak jej požádal o autogram, jak se učil španělsky, jaký že byl vlastně frajer. V tisíci obdobách můžete podobné příběhy slyšet snad kdekoli a od lidí každého věku. Může to být i případ nahrávky královopolského starosty Ivana Kopečného. Ten na ní popisuje, jak uplácel novináře, aby upřednostňovali právě ty členy Občanské demokratické strany, které potřeboval jako její volební manažer zviditelnit.

Mohlo to být tak, že ty peníze dal reklamním agenturám, které si spletl s novináři, mohl někoho vidět, jak se snaží novináře uplácet, mohl se o to sám pokusit a být odmítnutý. V hospodě se ta verze dá přece libovolně upravit. Ale také to mohla být pravda. Všichni jsou jen lidé a v době divoké demokracie počátkem devadesátých let nikdo nevěděl, jak s ní zacházet. A soudit někoho z tehdejší doby pohledem dnešního člověka je stejné jako soudit člověka ze středověku pohledem muže devatenáctého století. Pozor, aby nevznikl omyl, tím tyto praktiky nehájím.

Co mne však na téhle nahrávce zaráží daleko víc, je něco jiného: jak mohla vůbec vzniknout? Kdo na tom má zájem? Copak je to už společenský standard někoho špehovat? A zůstává ve mne další děsivá otázka: Copak už to soukromí nemáme ani na pivu (vínu)?