Na jednom místě berou průvod smrtelně vážně, na druhém jde o recesi.V minulosti jsme vycházeli do průvodu na počest Velké říjnové socialistické revoluce. Jiskřičky v očích přeskakovaly nejen nevinné mládeži (ta odrostlejší se těšila na hořící papírové lampiony, jimž bylo pomoženo rozstřikovaným benzinem), ale i komunistickým pohlavárům. Zatímco prvomájové manifestace mnozí lidé nesli s nelibostí, komornější lampionové akce byly snášeny statečněji.

Lidský život, ten politický nevyjímaje, se bez rituálů neobejde. Člověk je bytost společenská a stmelující role rituálů je neoddiskutovatelná. Do absurdna však rituály dotahují totalitní režimy, hledající veškeré možné cesty k vlastní legitimizaci. V průvodech pak cítí výraz loajality. Listopadové lampionové záplavy školákům nadto malebně ilustrovaly suché informace o nástupu bolševiků k moci.

Komunisté pouštěli lidi do ulic, jen aby jim manifestovali svoji věrnost a opěvovali život v míru a socialismu. V demokratických poměrech se ulice plní v rámci demonstrací proti něčemu nebo boje za cosi důležité. Protestuje se proti vládám a jejich politice, pochoduje se na podporu práv menšin (ostatně každý k nějaké patříme). Oslavovat v centru měst tak „samozřejmou“ věc, jako je svoboda a demokracie, mi tudíž připadá poněkud nadbytečné. Leč uznávám, že co je samozřejmé u nás, nemusí být samozřejmé v jiných zeměpisných šířkách. Má-li proto průvod upozornit na nedemokratické podmínky za hranicemi, získává rovněž hluboký význam.

Sečíst postavičky, malé i velké, s lampiony v rukou, nejspíš ani letos nikoho nenapadne. Ovšem počty odborářů demonstrujících proti vládním škrtům a plánovaným reformám již odhadnuty byly – na desetitisíce. Sloganem nejmenované partaje: bylo jich „více, než si myslíte“. Zvykejme si.

V obličejích někdejší prvomájovou znuděnost nebo lampionové záblesky bude stále častěji střídat roztrpčenost, či rovnou vztek. Odpovídá to složitosti dneška obehnaného ekonomickou krizí s těžkými sociálními dopady.

Zaznívají tu a tam hlasy, které veřejnými protesty nespokojených sociálních vrstev, naposledy zaměstnanců (hasičů, policistů, učitelů, lékařů, úředníků…), otevřeně pohrdají. Davy v ulicích a transparenty nad hlavami jim evokují doby dávno minulé. Zapomínají přitom na odlišnosti „občanské angažovanosti“ tehdy a teď. V demokratické společnosti je naprosto běžné, že různí aktéři prosazují své zájmy nejen jednou za čas u voleb. Sepisovat petice či scházet se na demonstracích je to nejmenší. A sentimentální lampiony k tomu ani nejsou zapotřebí.