Badmintonisté utratí za míčky až sto tisíc ročně

I když nemá kulatý tvar, přesto mu badmintonisté nikdy neříkají košíček. „Jde o slang vycházející z anglického pojmenování. Nikdo u hráčů mu v Česku neřekne jinak než míček,“ povídal prezident přerovského oddílu Jiří Pavelka.

Tradiční postup při výrobě vychází z faktu, že žádný jiný dosud vynalezený materiál nedokázal nahradit letové vlastnosti husích brk. „Rozdíl mezi ním a plastovými, se kterými hrají amatéři, je obrovský,“ řekl nejlepší český badmintonista Petr Koukal hájící barvy Sokola Jehnice.

Pětadvacetiletý hráč viděl na vlastní oči výrobu míčů. „Mají tam obrovskou třídírnu peří. Každé totiž musí být stejně dlouhé a u výrobků té nejvyšší třídy se použijí jen dvě z levého křídla. Většina celého procesu výroby, při kterém na něm pracuje snad dvacet lidí, je ruční práce,“ doplnil Koukal.

Poté se ihned testují a podle rychlosti dělí do tří kategorií. „Před zápasy si pak hráči vybírají ze dvou rychlostí tak, že stojí na jedné straně kurtu a nacvičenou silou udeří do míče. Podlé délky doletu si určí, s jakými se bude hrát. „Například na toto má ohromný vliv vlhkost. Čím je vyšší, tím létají rychleji. Proto se často stává, že postupem utkání se hra zrychluje díky tomu, jak diváci zadýchávají halu,“ upozornil nejlepší český hráč.

Ten při soutěžním utkání zničí běžně jednu krabici míčků, tedy dvanáct kusů. „Ale stalo se mi, že jsem jich vyměnil až šestkrát víc,“ vzpomínal. Hráči jej totiž při jakémkoli porušení či otřepení peří vyměňují.

Velkou „úmrtnost“ potvrzují i pořadatelé třídenního českého badmintonového šampionátu, kteří spotřebovali při 114 zápasech přesně 910 míčků za 38 tisíc korun.

Nejkvalitnější míče používá Koukal i při trénincích, za rok ho proto vyjdou na sto tisíc korun. „Je to hodně vysoká částka, asi snad můj největší výdaj v badmintonu. Dokonce i víc než pronajímání haly,“ počítal Koukal.