Norbert Wiener byl americký matematik, který začal studovat slavnou harvardskou univerzitu ve čtrnácti letech. V osmnácti už měl za svým jménem titul PhD. Zázračné talenty se dají najít ve všech oborech. Třeba v basketbalu. Brněnská rodačka Věra Grubrová, provdaná Horáková, začala s basketbalem také ve čtrnácti letech. O tři roky později už dostala pozvánku na reprezentační soustředění.

Premiéru se státním znakem na dresu si ale prožila až ve dvaceti letech. „V první lize mě 'postaršili'. To v reprezentaci nešlo. Trenér zjistil, že mi ještě není osmnáct, tak jsem jela s ostudou domů," vzpomíná nyní již osmdesátiletá bývalá basketbalistka.

V národním týmu se od svého odloženého debutu zabydlela na dlouhých deset let. A aby se to dobře pamatovalo, odehrála rovnou stovku zápasů. A medailí? Těch bylo. Pět z mistrovství Evropy, další dvě ze světových šampionátů. „Ale nejlepší na tom bylo, že jsem procestovala skoro celý svět," usmívá se.

První cestu podnikla na turnaj do Bukurešti, v roce 1954 ale už byla u evropského stříbra z Bělehradu. Nominace do národního týmu ji postavila před důležité životní rozhodnutí. Grubrová totiž reprezentovala také v házené. „Takové jsme byly tři. Trenér Svatopluk Mrázek nás donutil, abychom se rozhodly. Nikdy jsem toho nelitovala," povídá Horáková.

Vynikala v obou sportech, ty si však navzájem trochu překážely. „V házené jsem potřebovala silné ruce. To mi však vadilo při střelbě v basketbale," tvrdí.

Udělala dobře. Právě střílení košů bylo její hlavní zbraní, kterou deset sezon strašila soupeřky na mezinárodní úrovni. Na klubové dokonce neuvěřitelných 21 let, které strávila na domácích ligových palubovkách.

Přesto za tak dlouhou dobu nezískala jedinou zlatou medaili. Zato její sbírka stříbrných „placek" připomíná hornické muzeum v Kutné Hoře. „Doma vládly Sparta a Orbis. Dvakrát jsme bojovaly o titul. Jednou nás zle poškodili rozhodčí, podruhé jsme prohrály se Spartou o bod. Není to žádný stín mojí kariéry. Kdybych mohla vrátit čas…" zasní se členka síně slávy města Brna i českého basketbalu. Cenné kovy sbírala s Tatranem Žabovřesky, později přejmenovaném na Slavia VŠ Brno, dvakrát neúspěšně bojovala o titul s Královopolskou strojírnou.

Proti SSSR

Kariéra Horákové připomíná manufakturu na medaile. Nejcennější kov však „nepoužívala" ani v reprezentačním dresu. Aby ne, když světovému basketbalu vládl Sovětský svaz následovaný tehdy silným Bulharskem. „Na zápasy s Ruskami jsme se vážně nikdy netěšily. O žádné lákadlo nešlo. Vždycky jsme dostaly… Měly totiž aspoň dvě vysoké hráčky, kterým jen stačilo natáhnout ruce," přibližuje boje s výběrem největšího státu světa.

Jednou ale celý skalp SSSR získala. „Bylo to tady v Brně. Ve staré hale na stadionu. Lidi viseli z balkonů, stáli deset centimetrů za lajnou. A na konci, to bylo něco. Jako když je Rusy přehráli naši hokejisté," přibližuje euforii po velkém vítězství, které však přišlo v bezvýznamném přípravném duelu. Čechoslováky však potěšilo každé vítězství nad „sbornou".

S horší stranou neoblíbeného režimu se setkala i sama hráčka. V gruzínském Tbilisi chtěla zvěčnit „neobvyklý" úkaz. „Z obchodu se táhla nekonečná fronta. Na talíře. Vytáhla jsem foťák, zaostřila a v tom slyším: Nělzja fatagrafírovať, davaj. Nějaký muž mi vytáhl z přístroje film a já jsem ještě šla další den s trenérem na policii. To bylo strašně nepříjemné," vytahuje jednu nesportovní vzpomínku.

Padesátá léta ve východním bloku, to rozhodně nebyla ideální konstelace k životu. „Před mistrovstvím Evropy v Bělehradě jsem měla 'návštěvu'. Dva pány, kteří po mě chtěli, abych jim podávala zprávy o výpravě. To jsem dělat nemohla. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jestli to některá z holek nepřijala. Každopádně 'boží oko' s námi chodilo snad i na záchod," přibližuje způsoby totalitního aparátu, kterému neunikli ani sportovci.

Ti nejlepší z nich se aspoň mohli podívat do světa. Horáková se podívala třeba do Číny, kde tehdy tamní basketbalisty košíkovou teprve učili. „A podívejte se na ně teď, jak hrají teď," povídá.

Nezapomenutelný zážitek pro ni byla cesta na světový šampionát do peruánské Limy v roce 1964. Po něm se rozloučila s reprezentační kariérou. „Začalo to ale zajímavě. Nejprve jsme letěly do Sofie pro Bulharky, pak do Paříže pro Francouzky. V senegalském Dakaru jsme přespaly, v letadle jsme strávily devatenáct hodin," upozorňuje na tehdejší „komfort".

Také jihoamerická mise byla netradiční. Hlavně kvůli nadmořské výšce. Jedno z dějišť šampionátu leželo dokonce tři kilometry nad mořem. „Rozhodčí vůbec nemohli dýchat, používali kyslíkové masky. Mám odtamtud krásné fotky," povídá. V Peru už jí ve focení nikdo nebránil.

Stříbrné loučení

V jedenatřiceti letech se loučila stříbrnou medailí a desetibodovým průměrem na zápas. Bez zvýhodněné střelby zpoza perimetru.

Kvůli těhotenství pak skončila i s aktivní kariérou, ale ne natrvalo. „Ještě mě přemluvil trenér Luboš Polcar, abych pomohla Univerzitě zpátky do ligy. Pořád mi to ještě běhalo, střílelo a hlavně bavilo," tvrdí Horáková, která brázdila palubovky takřka do čtyřicítky.

Basketbalu se ještě nějakou dobu věnovala jako trenérka ve Středisku vrcholového sportu. A sleduje jej pořád. I když se její sport pořádně změnil. „Dívala jsem se na evropské finále. My jsme tehdy porážely Francouzky o dvacet bodů. Španělky tehdy ani pořádně nehrávaly," hlásí na adresu mistryň Evropy.

Kdyby se minulou neděli objevila v hale ve městě Orchies mezi střídačkami, mohla bez problémů prohodit pár slov s hráčkami obou týmů. „Dálkově jsem studovala francouzštinu a španělštinu. Právě kvůli tomu, že jsem díky sportu cestovala. Když člověk rozumí, má z toho víc," uvědomuje si výhodu, kterou oproti svým spoluhráčkám měla.

Na zahraničním angažmá své jazykové schopnosti rozvíjet nemohla. Tehdejší doba tomu nepřála. „Žádnou nabídku jsem nedostala, to nebylo možné. I když jsem o tom uvažovala," přiznává křídelní hráčka s přesnou muškou, jejímž největším reprezentačním zklamáním je pražské mistrovství roku 1956.

Československý výběr si tehdy věřil i na „neporazitelné" hráčky Sovětského svazu. „Domů jsme jely s ostudou. V semifinále jsme opravdu smolně prohrály s Maďarkami. Byla z toho bronzová medaile. Časem jsme si říkaly, že tuhle barvu máme nejraději," uzavírá s nadsázkou dlouholetá opora reprezentace.

Věra Horáková-Grubrová

Narozena: 8. března 1933 v Brně (80 let)

Sport: basketbal

Kluby: Stavoprojekt Brno/Tatran Žabovřesky/Slavia VŠ Brno, KPS Brno, Univerzita Brno - 21 sezon.

Největší úspěchy: osmkrát vicemistryně Československa (šestkrát s Tatranem Brno/VŠ Brno, dvakrát s KPS Brno), třikrát třetí místo, stříbro z MS (1964), bronz z MS (1959), stříbro z ME (1954), třikrát bronz z ME (1956, 1958, 1960 a 1962), od roku 1999 členka síně slávy města Brna, od roku 2006 členka síně slávy České basketbalové federace.

Reprezentace: 100 startů

Zajímavost: na klubové úrovni získala osm medailí, na reprezentační sedm. Přesto jí ve sbírce schází zlato.