Československé lyžování zachraňoval poloviční Němec a Bogdálkův dobrý kamarád Kurt Henrich sedmým místem. „Já spadl pouhých sto padesát metrů před cílem. Dostalo se ke mně, že jsem měl mnohem lepší čas než Kurt. Ten mě kromě Cortiny porazil jen jedinkrát,“ vzpomíná dvaaosmdesátiletý sportovec, který v padesátých letech v republice dominoval.

Českoslovenští lyžaři si dělali už od poloviny minulého století ve světě, který znal zimní sporty, výborné jméno. „Se sjezdovým lyžováním to bylo horší. Přednost dostávali běžci a skokani. Vedení tělovýchovy i svazu považovalo sjezd za buržoazní sport,“ povídá muž, který dosáhl celkem na třináct československých titulů.

Kvůli tomu si neužíval tolik výletů do zahraničí, které si naopak jako jednu z mála výhod socialistického sportovce vychutnávali jeho kolegové, kteří zvolili „lidovější“ sport. „Alpští lyžaři mohli trénovat na podzim na ledovcích, zatímco my se dostávali do formy na jaře. Moc nás nepouštěli. Když už jsme se někam za hranice dostali, tak jindy a jinam, než jsme potřebovali,“ povídá stále ještě aktivní lyžař, který si první opravdovou mezinárodní trať vyzkoušel na mistrovství světa ve Švédsku.

Psal se rok 1954 a Bogdálkovi táhlo na čtyřiadvacet let. Žádný výrazný výsledek neudělal, ve sjezdu upadl jako o dva roky později na olympiádě, v obřím slalomu skončil kolem dvacátého místa.

Už se o něm však vědělo v Evropě. I díky závodu v Německu, kde dojel ve sjezdu i ve slalomu na čtvrtém místě. V kombinaci z toho byla druhá pozice. „Tam byla kompletní rakouská i německá špička. Nám to ale v naší pozici doma nijak nepomohlo,“ upozorňuje.

Hlavně odcestovat

Stejné to bylo i před „švédským“ šampionátem v Åre. I tehdy museli Čechoslováci dokazovat, že mají formu. „Naše hlavní motivace směřovala k tomu, dostat se vůbec na mistrovství. Když už jsme na něm byli, tak to nebylo ono,“ uznává Bogdálek, který svému milovanému sportu zůstal věrný po celý život v nejrůznějších formách.

Možná to bylo tím, že se k lyžím dostal až na konci dospívání. Ze Žabovřesk k nim přece jen bylo dál než k jiným sportům. Otec i matka bývali sokolskými náčelníky, a Bogdálek tak prakticky vyrostl na hřišti. „Hrával jsem košíkovou, za války pak českou házenou. S SK Žabovřesky jsme na sletových hrách brali druhé místo. Tak začala moje hokejová kariéra,“ usmívá se Bogdálek, který byl zřejmě předurčen pro zimní sporty.

V Brně hrál tenkrát prim hokejový klub Harnach, kde hráli tři stejnojmenní bratři. Otázkou slavného obránce Zdeňka Harnacha „Máš doma tatu?“, která směřovala k talentovanému hokejistovi, začala Bogdálkova kariéra v tomto klubu.

Po únoru v roce 1948 došlo k reorganizaci sportu a hráči Harnachu přešli do Zbrojovky. Bogdálek se ocitl mezi hokejisty jako Danda, Bartoň, Sláma nebo Bezděk. První ligu pak hrál až do roku 1952, kdy přešel do Armádního tělovýchovného klubu.

Tehdy se musel rozhodovat mezi lyžováním a hokejem. „Ten jsem měl strašně rád, ale některé věci jsem nepobral. Byl jsem zvyklý na čistý amatérismus. Když jsem pak jednou po tréninku rovnal své vybavení zpátky do skříňky, ostatní jej poházeli po zemi a šli do sprchy. Nechali to na kustodovi. Nejvíc vyvalený jsem byl, když jsem dostal první peníze. Pro člověka vychovaného Sokolem to bylo něco. První výplata byla sto padesát korun. Pro devatenáctiletého kluka to šlo,“ směje se.

Jenomže před ledem dal přednost sněhu. Také proto, že mezi lyžaři poznal svou budoucí manželku. „Kromě toho jsem tam našel výbornou partu. A pobyt na horách je k nezaplacení,“ vysvětluje své pohnutky.

Pomohla fyzička

První soutěžní kontakt s „dřevěnými prkénky“ se datuje do roku 1948. „Závodit jsem začal v Novém Městě na Moravě. To jsem neuměl moc lyžovat, ale v Brně na tom byl podobně téměř každý. Ve finále sokolského přeboru ve Vysokých Tatrách jsem se umístil velice dobře. Ne proto, že jsem uměl dobře lyžovat, ale protože jsem měl výbornou fyzičku,“ přibližuje tehdejší lyžařskou realitu. Upozornil na sebe a pak přišlo pozvání do reprezentace.

„Vynikající trenér Eda Hromádka se mi věnoval a vlastně mě naučil lyžovat. V 1951 jsem se dostal do prvních desítky a začal jsem sbírat první mistrovské tituly na domácí scéně,“ vzpomíná.

Za tři roky přišlo první mistrovství světa, za další dva olympijská Cortina. Mezi světovou elitu se Bogdálek podíval ještě v rakouském Badgasteinu v roce 1958. O rok později ale ukončil kariéru. „Už jsem doma nedojížděl první ale třetí. Začal jsem učit na vysoké škole a víc mě zajímala trenérská práce,“ uvádí.

Zkušenosti sbíral ještě jako aktivní závodník u ženské reprezentace. V roce 1961 založil s kolegou Vilémem Podešvou lyžařský oddíl Techniky Brno, který do revoluce v roce 1989 získal osm mistrovských titulů.

Dva roky nato ještě jako předseda vedl Moravskoslezský lyžařský svaz. Pak ale i toto místo opustil. „Do lyžování přišly peníze a já ctím zásadu, že odejít se má v pravý čas,“ usmívá se legendární lyžař s přezdívkou Bolcna.

Atmosféry vysoko v horách si užívá i v pokročilém věku. Místo domácích podmínek si raději užívá italské či francouzské sjezdovky. A už řadu let sleduje, jak se lyžování vyvíjí a ovlivňují jej moderní trendy. „Z dva metry dvacet centimetrů dlouhých lyží se za několik desetiletí dostal na sto šedesát pět centimetrů. Jako starší člověk jsem tento přechod nesl těžce. Bál jsem se, že s krátkými lyžemi nezatočím,“ povídá s úsměvem člověk, který ovlivnil několik generací především lyžařů.