Břečková: Až odejdeme, bude to konec házené ve Veselí

2. 6. 2012

Veselí nad Moravou, Brno /ROZHOVOR/ - Spolumajitelka házenkářského klubu žen ve Veselí nad Moravou bere všechny hráčky téměř jako své dcery. Ivana Břečková se ale bojí o budoucnost úspěšného družstva.

Spolumajitelka házenkářského klubu žen ve Veselí nad Moravou Ivana Břečková. | Foto: DENÍK/Tomáš Valaškovčák

Vztah majitel hráčka? V házenkářském klubu z Veselí nad Moravou něco jako matka s dcerou. Spolumajitelka v současné době nejúspěšnějšího českého družstva Ivana Břečková považuje jihomoravské bojovnice téměř za součást rodiny. Jedenačtyřicetiletá podnikatelka, která klub převzala společně s manželem před šesti roky, ale posledních pár let uvažuje, že se svou vášní skončí. To by mohlo ohrozit budoucnost házené ve Veselí nad Moravou.

Zůstáváte v klubu i v další sezoně?

Určitě. Tento rok jsme sice už chtěli končit, ale to už říkáme čtyři roky. (smích) Máme vynikající hráčky a dokud tady chtějí být, je škoda končit. Děvčata jsou u nás asi spokojená, jinak by tu nebyla. Jsou kamarádky, ohromné srdcařky, drží při sobě a vytváří úžasný kolektiv. Některé dostaly možná i vyšší nabídky, než mají u nás, ale jsou tady spokojené. Oželely je a zůstávají.

Je to také jeden z důvodů, proč pokračujete?

Ano. Hrozně mě to potěšilo. Byla jsem dojatá, že mohou dostat víc peněz, a přesto zůstaly.

Veselí táhnou především starší hráčky, kterým dominuje už šestačtyřicetiletá brankářka Lenka Černá. Co až ukončí kariéru?

V takovém případě skončíme také. Za šest let, co klub vlastníme, vidíme, jak hráčky stárnou, odchází. Naprosto chybí mládežnická základna. Když se bude chtít pokračovat, musí se nové posily nakoupit, což jsou další investice.

Kolik stojí roční rozpočet klubu?

Téměř pět milionů. Dostali jsme asi půl milionu z dotací z kraje a od města, zbytek kryjí sponzoři. Z vlastní kapsy nedávám nic, to bylo jen ze začátku. Teď už ne.

Jak se ke klubu staví vedení města?

Vážím si, že nám alespoň něco dalo, ale mohlo by mít lepší přístup. Vidí, že všechno táhnou jen manželé Břečkovi se svou firmou. Na lepší halu se pana starosty ptáme už dva roky, ale prý nejsou peníze. Když sem přijede jakýkoli soupeř, stydím se za halu ve Veselí.

Až jednou definitivně skončíte, nebude to znamenat konec házenkářského družstva?

Pravděpodobně ano, vedení města by to asi ani tak neprobudilo. Z toho mám strach, protože lidé tady házenou žijí. Těší mě, že nás znají v celé republice. Na to jsem ohromně pyšná.

Doplácíte i na to, že pracujete ve dvanáctitisícovém městě až u hranic se Slovenskem?

Cítím to tak. U nás musíme hráčky zaplatit. Ve Slavii nastupují třeba za dva tisíce, u nás za sedm, protože sem je těžko přilákáme. Máme pouze jednu profesionálku, Ukrajinku Angelinu Viniatynskou. Ale to jen proto, že ji kvůli různým mezistátním podmínkám musíme zaměstnávat. Zbytek jsou hráčky, které normálně chodí do práce nebo školy. A v tom má právě velkou výhodu Praha.

Jak jste se stala majitelkou klubu?

Asi před šesti lety nás přišel do firmy oslovit Aťa Procházka (sportovní ředitel pozn. red.) s prosbou o sponzorství. Zaklepal na manželovy dveře, ředitele společnosti, a řekl: Já su Aťa, budeme si tykat. (smích) O klubu jsem předtím slyšela, ale víc jsem ho nesledovala. Postupně jsme se stali majiteli. Nedokázali jsme si představit, kolik to bude práce. Já jsem byla ten, kdo do toho chtěl jít.

Proč vás tato možnost tak zaujala?

Dřív jsem hrála národní házenou a vím, že Veselí tímto sportem žije. Hrálo roli i to, že pocházím z Veselí. Kdyby mě přišel oslovit někdo z Kunovic, určitě neuspěje.

Co vás od převzetí klubu nejvíc odrazovalo?

Nic. Vůbec jsem totiž netušila, co mě čeká. (smích)

Litovala jste někdy tohoto rozhodnutí?

Měli jsme problémy s penězi a museli nutně shánět sponzory. Ptala jsem se pak sama sebe, proč to dělám? Jen si ničím zdraví. Ale nebylo to tak enormní, že bych toho litovala.

V letošní sezoně jste zažila úspěchy v podobě vítězství v Českém poháru a česko-slovenské interlize. Finále domácího play off ale panenky nezvládly a podlehly 1:3 na zápasy Porubě. Zklamala vás porážka?

Jsem hrozně emotivní člověk, vše hodně prožívám. Čekala jsem, že se nám podaří dobýt vítězný hattrick, ale bohužel to nevyšlo. Nerada prohrávám, na druhou stranu se jinak podařilo skoro všechno. A samozřejmě jsem cítila velkou úlevu, že je konec sezony a konečně si také trochu odpočinu. (smích)

Co jste vašim házenkářkám po zápase říkala?

Pokaždé přijdu na hřiště, popřejeme si, poplácám je po ramenech, po zádech, obejmeme se. Tentokrát jsem měla smíšené pocity, takže jsem jim jen podala ruku. Některé i brečely, ne kvůli mně, ale kvůli sobě, protože si také moc přály vyhrát.

Popište svůj vztah k hráčkám.

Jelikož se spolu potkáváme už šest let, vytvořila jsem si k nim pouto. Mám je ráda, jsem s nimi kamarádka. Ale všechno má své hranice. Do kabiny moc nechodím, to mi nenáleží. Když jim něco potřebuju říct, zavolám si je nebo to řeknu na hřišti. Některé se mi svěřují i s osobními problémy, ptají se mě, jak bych co udělala na jejich místě. Možná mě trochu berou jako matku. Ale mají ke mně i velký respekt, a to je dobře.

V některých klubech sportovci majitele ani neznají. To ve vašem případě nepřipadalo v úvahu?

To se nám s manželem nemohlo stát. S holkama prožíváme úplně všechno. Přijedeme za nimi na soustředění, bavíme se s nimi. Kdykoli mají problém, mohou nám zavolat. Když slavíme narozeniny, dáme jim do šatny víno nebo dort. Nikdy na ně s manželem nezapomeneme. Mám je skutečně ráda. S trenérem jsou další člen naší rodiny.

Většina z nich vám vyká. Jak je to ale třeba s Lenkou Černou, která je dokonce starší než vy?

S ní si samozřejmě tykáme, ještě také s Majdou Kočí a Lenkou Flekovou. Po třech letech známostí, vítězství v Českém poháru a u trochy vínka jsem jim nabídla tykání.

Klub vedete společně s manželem. Jak máte rozdělené role?

On hlavně shání peníze. Já se starám o organizační věci dresy, oblečení, ubytování, dopravu.

Shodnete se při rozhodování?

Někdy přijde s jiným názorem než já a dohadujeme se. Pak si ale řekneme, že je to kvůli házené zbytečné. Nakonec se vždy domluvíme.

Kdo z vás je větší sportovní fanatik?

Oba stejně. Při každém utkání se potíme, stresujeme, prožíváme ho, pláčeme radostí i zklamáním.

Co vás na zápasech nejvíc baví?

Asi emoce, ty mám ráda. Když jsme uvažovali o konci, říkali jsme si: Co budeme dělat, kde budeme zažívat emoce?

Váš tým v posledních letech dominuje československé házené. Máte ještě nějaký nesplněný sen?

Vítězný hattrick, který nám letos těsně unikl. V příští sezoně to už musí vyjít. Věřím, že to dokážeme.