VYBERTE SI REGION

Byl sedmý na Dakaru. Na dálnici se bojí víc

Brno - /ROZHOVOR/ Český navigátor Tomáš Ouředníček letos poprvé okusil nejprestižnější rallyový závod. V extrémně náročných podmínkách dojel sedmý.

21.2.2009
SDÍLEJ:

Tomáš Ouředníček.Foto: DENÍK

Před rokem si říkal, jaké by to bylo. Teď to zažil na vlastní kůži. Před rokem by ještě řekl doprava. Teď už říká pravá. Před rokem ho přátelé znali jako prodejce hudebních nástrojů. Teď už ho svět zná jako úspěšného navigátora. Brněnský rodák Tomáš Ouředníček zažil životní zlom. Za necelý rok se z pouhého rallyového fanouška stal účastníkem toho nejprestižnějšího závodu. Rallye Dakar.

Letos jste s vašim řidičem Mirkem Zapletalem obsadili konečné sedmé místo mezi automobily. To je úctyhodný výsledek.
V naší kategorii startovalo skoro dvě stě účastníků, což je obrovská konkurence. Pohled na dvoukilometrovou ulici v Buenos Aires plnou aut byl úžasný. Bere vás děs, když si uvědomíte, že chcete být rychlejší než tihle všichni.

Jak jste viděl vaše šance před začátkem soutěže?
Věděl jsem, že můj řidič patří do světové desítky. Tajně jsem přitom doufal, že bychom se mohli tak okolo toho místa pohybovat. Na Dakaru by to byl úžasný výsledek. To že se podařilo dojet na sedmém místě je něco neuvěřitelného. Řada motoristických odborníků to považuje dokonce za historicky nejlepší český výsledek, a to i včetně kamionů. Nechci tím jejich soutěž snižovat, ale u nich je to tak, že ze stovky jich jede asi jen dvacet, kteří chtějí opravdu vyhrát. Všichni ostatní fungují jen jako servisní kamiony.

Proč to tak je?
Při závodě vám smí pomoci jen jiný účastník. Veškerá jiná pomoc je zakázaná. To je duch Dakaru. Proto všechny týmy mají svou takzvanou rychlou asistenci, což je kamion přihlášený do závodu. Platí pro něj všechny podmínky, ale nemá za úkol soutěžit. Má jen jet po stejné trase a pomoci své posádce. I my jsme takový měli. Je to jediná šance, jak si pomoci. Trochu jsem byl sice zklamaný, že si i posádky navzájem nepomáhají, ale je to tak. Zvláště na předních pozicích jede každý sám za sebe. Nemá čas na to, aby zachraňoval někoho jiného. Jedinou pomoc, na kterou se opravdu můžete spolehnout, je tedy asistenční kamion.

Z prodejce hudebních nástrojů navigátorem. Jak je to možné?
Úplnou náhodou. Dlouho jsem se motal kolem terénních aut a protože můj soused Ivo Kaštan (pozn. autora: několikanásobný motocyklový účastník Dakarské rallye) mi každý rok vyprávěl o Dakaru, tak jsem ho poprosil, že bych chtěl taky začít závodit. On mi doporučil nejlepšího odborníka a to je u nás právě Mirek. To on mě svezl v závodním autě. Nějak jsem se před ním zmínil, že by mi nevadilo ani začít navigovat. A jelikož zrovna hledal nového parťáka, tak jsme to spolu zkusili. Postupem času jsem se naučil i čtení roudbůku a ani ne po roce jsme vyjeli na Dakar.

Naučit se číst roadbook. Co to je?
Navigační sešit. Je jeden na každou etapu. Dostanete ho vždycky večer před etapou. Dakarové crosscountry rallye se od klasické rallye liší taky tím, že trasu nevidíte dopředu. Nemáte šanci si ji projet, protože je to dálková soutěž. V crosscountry se proto jede hodně na oči a podle roudbůku, který vám ukazuje nějakou situaci a říká vám, kterým směrem se vydat. Navigátor musí vyhledat situaci a popsat ji pilotovi tak dobře, aby auto poslal správným směrem. Musím se pořád dívat ven, kontrolovat naši situaci. Těžké je to například v točitém terénu, kde je hodně zatáček. Když se odchýlíte z cesty, platí pravidlo, že už často nenajdete kontrolní bod. V tabulce vedle jednotlivých situací jsou ještě popsaná různá nebezpečí, která hrozí. Že je tam úzké místo nebo ostrá zatáčka. Jako navigátor musíte znát jednotlivé značky. Ty jsou navíc francouzsky, což je strašně matoucí.

Projíždíte si ho před každou rychlostní zkouškou?
Každá etapa se skládá většinou z části, které se říká přejezd. To je část cesty, kde se ze servisní zóny dostanete do místa startu. Pak už jedete jen podle roudbůkové navigace. Příprava na další den mi trvá i víc než tři hodiny. Několikrát po sobě si ho musím projít, jestli situace dobře chápu. Připravím si, co asi řeknu řidiči. Jeden roudbůk obsahuje přes tři sta oken se situacemi, které musím jezdci nadiktovat.

Stalo se vám, že jste přesto zabloudili?
Několikrát. Na co jsem ale strašně hrdý je, že se nám nepodařilo získat ani jedinou minutu penalizace. To je asi maximum, co se dá z navigátorského hlediska dosáhnout. To znamená neudělat žádnou chybu.

Byla situace, kdy jste si myslel, že se jí už nevyhnete?
Skvěle jsme zajeli rychlostní zkoušku. Po ní byl dlouhý přejezd do Chile. A protože jsme jeli několik hodin, tak jsem se díval do gpsky a s hrůzou jsem zjistil, že nám chybí jeden kontrolní bod. Za něj byla penalizace čtyři hodiny. Tak mně bylo hned jasný, že bychom se propadli úplně dozadu. Ale nenašel jsem po celý přejezd odvahu, abych to Mirkovi řekl. Vůbec jsem nechápal, jak by se to mohlo stát, protože jsem si byl jistý, že jsem vědomky neudělal chybu. Byl to pro mě očistec, protože jsem se strašně trápil. Nemohl jsem ani mluvit. Naštěstí se nakonec ukázalo, že to byla chyba pořadatelů. Neumíte si ani představit, jaký obrovský kámen mi spadl ze srdce. Já jsem tam ztratil deset let života. To byla pro mě psychicky nejhorší zkouška.

Chyba jezdce neznamená takovou ztrátu jako chyba navigátora. Není to trochu nevděčná úloha?
Plyne z toho obrovský stres. Ten mám od rána do večera, když se bojím, že udělám nějakou chybu. I když je Mirek vstřícný a ví, že každý může chybovat, přesto bych nerad. On je ten nejlepší, on je mistr republiky a já chci být pro něj také tím nejlepším navigátorem. To znamená, že se musíte neustále soustředit. Najít v sobě tu sílu, abyste ani na chvíli nepolevil. Zažil jsem několikrát situaci, že jedeme, ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli je to dobře. V duchu jsem se modlil, ať přijde ta levá odbočka, ať jsme správně (směje se).

Dakarská rallye není jen o správné navigaci. Na závodníky číhají i jiná nebezpečí. Co bylo pro vás nejhorší?
Když jsme se dostali poprvé do dun. Musíte jet velkou rychlostí, abyste je překonali, ale přitom vůbec netušíte, co je za nimi. Jestli obrovský sráz nebo propast. Vyžaduje to značné zkušenosti, což naštěstí Mirek má. Takže vždycky skvělým způsobem našel cestu. Další komplikací je, že strašně často zapadáte. Zapadnete jednou. Odpoutáte se, vylezete z auta, vezmete lopatku, vyhrabete auto, dáte tam plechy. Auto se rozjede a posune se o dvacet centimetrů. Znova hrabete několik minut lopatkou, dáváte znova plechy a posunete se zase o pár metrů. Navíc je tam pekelný vedro. Pot z vás teče. Nemůžete pořádně dýchat. Pohybujete se v písku, kde se boříte. To jsem byl úplně na pokraji fyzických sil. Už jsem opravdu nemohl. Jsou situace, ve kterých si říkáte, co tady dělám? Říkám si, kde je ten vypínač, ať vypnu tu televizi. Ta únava je opravdu obrovská. Musím přiznat, že byla chvíle, kdy jsem si v duchu říkal, ať už se to auto pokazí, abychom mohli skončit, aby to nebylo na mě (směje se). Na každém kilometru na vás číhá nebezpečí. Stačí malá chvilka zaváhání a můžete spadnout do nějaké rokle. Ale o tom jsou ty závody.

Uvědomujete si riziko, které tím podstupujete?
Duny přirovnávám k ruské ruletě. Vůbec nevíte, co bude za ní. Musíte jen doufat. Tam je to jenom o zkušenostech a já mám štěstí, že mám takového řidiče. Mám k němu důvěru. Nejvíce se asi bojím toho, když auto chytne a vy z něj nestihnete vystoupit.

Co na vaši aktivitu říká rodina a přátelé?
Kamarádi mě snad i trochu obdivují. Manželka z toho nemá moc velkou radost, ale nedává to na sobě znát a snaží se mě podpořit. Asi nejhůř to prožívá moje maminka. Já pořád ale všem tvrdím, že je větší nebezpečí vyjet na dálnici než jet Dakar. Tam nebezpečí očekáváte a jste na něj připravený. Kdežto na dálnici se to stane neočekávaně a důsledky jsou z toho daleko horší.

Vždyť i na Dakaru jezdci za sebou víří prach a není moc vidět. Jak je zabezpečeno, aby do sebe závodníci nenarazili?
K tomu slouží sentinel, což je zařízení, které vám umožní bezpečné předjetí. V okamžiku, kdy někoho dojedete, máte možnost stisknout tlačítko a u auta před vámi se ozve silný signál, že ho chce někdo předjet. To jim naznačí, že mají povinnost uhnout. Ne úplně všichni to ale dodržují. Zároveň má sentinel i druhou funkci. Když někde zapadnete na nebezpečným místě a je nebezpečí, že do vás může někdo narazit, tak ho použijete a on vydá signál. Jakmile se pak někdo přiblíží k tomu místu, tak ví, že tam je nějaké nebezpečí.

Letos se Dakarská rallye jela premiérově na jihoamerickém kontinentě. Byl to oproti Africe velký rozdíl?
Sám to nemohu porovnat, protože to byla moje první účast. Mě ale více láká Amerika, protože člověk se tady cítí více v bezpečí. Jednou jsme přijeli na pumpu a fanoušci nás nenechali ani natankovat. Museli jsme se podepisovat a fotit se. Prostě úžasný. Cítili jsme se jako rokové hvězdy (směje se). V Argentině se všichni chtějí s vámi vyfotit. V Africe jen přemýšlí, jak vám ten foťák ukrást.

S novou destinací byly spojeny i netradiční vysokohorské přejezdy. Dělalo vám to problémy?
Velký. Naštěstí ten den, kdy jsme překonávali největší vrchol skoro v pěti tisících metrech, nebyl soutěžní. I tak to bylo náročné. Nejdřív to vypadalo, že je vše v pořádku, ale když jsem vystoupil z auta a udělal krok, tak najednou se mi zatmělo před očima a nemohl jsem popadnout dech. Zjistil jsem, že vzduch je tam opravdu hodně řídký. Umím si teď líp představit, když horolezci udělají jeden krok a pak musí deset minut počkat. Věřím, že to takhle opravdu funguje. Jakákoli fyzická námaha tam byla opravdu problém. I řízení auta.

Měl jste i čas sledovat okolní krajinu?
Výhled je poměrně malý a navíc auto se hodně třese, takže vidíte prakticky jen před sebe. Ale byly tam situace, které jsem vnímal jako nádherné. To jsem skoro litoval, že nemáme čas se zastavit a udělat si výlet. Krajinu si můžete víc užívat jen při takzvaných přejezdech, kdy je více času se koukat kolem sebe. Tam zase hraje ale velkou roli únava. Člověk nemá už moc sil se kochat.

Nalákalo vás to tak, že byste se chtěl do Jižní Ameriky zajet podívat ještě jednou?
Určitě. Země je neskutečná a nádherná. Krajina opravdu stojí za to.

Je kromě navigování čas prohodit si i pár vět?
Nevím, jestli to mám říkat, ale jednou se na rychlostní zkoušce stalo, že nám mávala mimořádně pěkná fanynka. A Mirek řekl: Viděl jsi to? Já mu říkám jo, ta byla krásná. A přejeli jsme odbočku (směje se). Tak jsme se museli otočit a vrátit se.

Závody jsou extrémně náročné. Jak je to s jídlem a pitím?
Jídlu jsem moc nedal. Byl jsem hodně nervózní, takže na to nemáte ani moc chuť. Velký problém je v tom, že se v závodním autě nedostanete na záchod. Můžete zastavit, ale stojí vás to čas. Musíme osm hodin vydržet bez čůrání, což není jednoduchá věc, takže tomu musíte přizpůsobit i jídelníček. Nemůžete jíst nic těžkýho ani močopudnýho. Kupříkladu kafe. Ale ani vám to nechybí, protože v tom velkým stresu na to nemáte ani moc pomyšlení. Co se týče pití, tak máme s sebou speciální nápoj, který můžeme pomocí hadiček pít i za jízdy. Uprostřed jízdy vůbec nejíme, to ani nejde.

Takže dostat střevní chřipku, to je po závodě…
To je obrovský problém. Na to musíte dávat stále pozor.

Tomáš Ouředníček
věk: 39
stav: ženatý
děti: dvouletá a nevlastní desetiletá dcera
místo narození: Brno
bydliště: Velké Meziříčí
ze života: Narodil se, vyrůstal a studoval v Brně. V roce 1993 se přestěhoval do Velkého Meziříčí. Odmalička se věnoval hudbě. Ta je doposud jeho největším koníčkem. Založil firmu věnující se prodeji hudebních nástrojů s prodejnami v Brně, Velkém Meziříčí a Praze.
zajímavost: jeho sousedem je také několikanásobný účastník Dakarské rallye Ivo Kaštan

Autor: Tomáš Valaškovčák

21.2.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Fenomén Ondra: Lezení na OH? Mám z toho strach, je to trochu paskvil

Praha, Brno /ROZHOVOR/ - Není to až tak dávno, co o něm věděl jen úzký okruh lezeckých nadšenců. A vida když v pondělí uspořádal tiskovku po návratu z úspěšné mise Dawn Wall (v kalifornských Yosemitech vylezl za rekordních osm dní nejtěžší stěnu světa v proslulém masivu El Capitan), tísnil se na ní solidní hrozen novinářů a několik televizních štábů. Z brněnského sportovního lezce Adama Ondry je definitivně hvězda tuzemského sportu.

Ministr Jurečka odvolal ředitele Povodí Moravy. Nebyl spokojen s jeho vedením

Brno, Praha – Ministr zemědělství Marian Jurečka ve středu odvolal generálního ředitele státního podniku Povodí Moravy Jana Hodovského. Ministr podle všeho nebyl spokojený s výsledky jeho práce. „Generální ředitel nedokázal čerpat finanční limity pro Povodí Moravy ze státního rozpočtu, časté byly chyby v zakázkách a často se střídali také ředitelé na klíčových postech podniku," nastínila důvody odvolání mluvčí ministerstva zemědělství Markéta Ježková.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies