OD ZVLÁŠTNÍHO ZPRAVODAJE DENÍKU

Předloni si pochroumal koleno a doktoři mu vyhrožovali koncem kariéry. Dokázal se vrátit – a nemusí litovat. „Chtěl jsem to zkusit, ale nic jsem si od toho nesliboval. A ono to vyšlo!" radoval se 29letý sympaťák, jenž v civilu pracuje jako výrobní technolog ve strojírenské firmě.

Co vám běželo hlavou, když jste byl ve druhé sérii chvilku třetí?
Nad tím nepřemýšlíte, ve druhé sérii se soutěž teprve rozjíždí. Pořád jsem to viděl nadějně, ale hlava nešla s tělem, bylo to víc silové než technické. Šesté místo bylo tak akorát.

I když mistr Evropy, Němec David Storl, hodil jen o necelý metr víc než vy a od medaile vás dělilo 35 centimetrů?
Medaile visely hodně nízko, což jsem nečekal, ale musím být soudný. Jsem po dvou operacích a jsem rád, že jsem tu vůbec mohl být.

Rozhodovalo štěstí, nebo výdrž?
Měl jsem dost sil, takže jsem si po prvních třech pokusech řekl, že do toho budu bušit, co to půjde, a pak uvidím.

Měl jste z finále lepší pocit než z dopolední kvalifikace? Hodil jste o 39 centimetrů víc.
Bylo to podobné, jen jsem do toho dal moc síly. První pokus jsem chtěl narvat, ale bylo z toho jen 19,30. Tak jsem se vrátil do mírnějšího režimu, ale na konci už to zase bylo hop, nebo trop.

Co jste dělal těch pár hodin mezi kvalifikací a finále? Vrátil jste se na hotel?
Vrátil, i když to bylo komplikované. Zjistili jsme, že nám první autobus od stadionu jede až za tři hodiny, tak jsme si vzali taxi. Cena? 70 franků, což je zhruba 1600 korun. Takže skoro zadarmo… Ale nelituju, nebyla to špatná investice.

Co ještě plánujete do konce sezony?
Čeká mě zbytek Diamantové ligy, závod v Berlíně a koncem měsíce jedu na vrhačský mítink do Německa. Skončím na finále extraligy, kde řeknu Tondovi Žalskému, že jsem dneska vyrovnal jeho šesté místo z Helsinek 2012.

MARTIN MLS