Zdravím všechny čtenáře Rovnosti,

v úvodním dílu mých zápisků jsem vám popsal naši cestu do Keni a zahájení pobytu v našem novém domově. Nakousl jsem, jak jsme se vydali na náš první běh s Keňany. A jak to tedy dopadlo?

První společný běh s Keňany jsme začali velkým nadšením, když jsme vyrazili společně se skupinou asi padesáti běžců a běžkyň. Už po minutě a půl naše nadšení skončilo. Brzy po rozběhnutí se totiž projevilo to, proč jsme si vybrali právě tohle místo.

Je to nadmořská výška 2400 metrů nad mořem. Keňané nejsou nejlepší běžci na světě jen tak, trénují ve vysokých nadmořských výškách a po příjezdu do nížiny, což je například velká část Evropy, nepotřebují na běh tolik kyslíku.

Jeho nedostatek naše plíce a srdce pocítily již po pár rychlejších krocích, dech se začal zrychlovat, tepová frekvence zvyšovat, přestože se tempo běhu snižovalo. Museli jsme si najít svoje „aklimatizační tempo" a nechat skupinku místních gazel běžet samotnou po jejich vlnitých stezkách. S tímto jsme ovšem v našem plánu počítali, proto nás po zbytek týdne myšlenka na běh s Keňany přešla a snažili jsme se aklimatizovat rozumně.

Po týdnu volného běhání byly naše pocity z běhu mnohem lepší než první den, takže jsme to zkusili opět. Na pondělní sraz jsme se vydali plni entuziasmu, že s nimi udržíme krok déle. Tentokrát přišlo na sraz už okolo sta běžců. Všichni natěšení na trénink, ve kterém mnoho místních vidí zlepšení výkonu, potažmo zlepšení životní situace sobě i blízkým.

Vyrazilo se ještě ostřeji než minule. V Keni platí pravidlo: čím víc lidí, tím rychleji se běží. Teď jsem se nedal a držel se aspoň v polovině balíku a se ctí dokončil běh. Bylo to velmi náročné, na špici ještě zdaleka nestačím, ale u srdce mě hřál pocit, že půjde běhat s Keňany. Proto se každé pondělí budu v půl desáté účastnit těchto tréninků, které pro mě budou ukazatel posunu výkonnosti.

Po tréninku jsem doběhl opět k benzinové pumpě, za kterou bydlíme, jak všem říkáme. Pokud nás chcete navštívit, je to jednoduché. Vydáte se k levému rohu budovy s pokladnou, následně prolezete dírou v plotě, projdete pár metrů cizí zahradou, zahnete vpravo a jste u nás na dvorku.

Ale o tom, kde bydlíme, vám povím třeba příště. Mějte se krásně a příští týden se opět ozvu.

Kdyby vás cokoli ze života 
v Keni zajímalo, pište ne e-mail sport.brnensky@denik.cz a moc rád vám odpovím.

Z Itenu zdraví Jirka Homoláč