Teď se do Brna vrátila a v sobotu od devíti hodin ráno se v Králově Poli pokusí uspět v silně obsazeném druhém ročníku Memoriálu Bronislava Bechyňského, který doprovází 24. ročník Memoriálu Miloslava Bednaříka v trapu.

V Brně jste ladila formu před olympiádou. V čem konkrétně vám prospělo?

Kluci si tu zabezpečili lešení se zelenou stěnou, což simulovalo střelnici v Londýně a byla ještě náročnější. Trénovalo se tu velmi těžko a po několika položkách jsem měla chuť to zabalit, protože jsem si připadala, že absolutně neumím střílet.

A to vám právě pomohlo?

V Londýně už mi pak všechno přišlo povědomé a jednodušší. Viditelnost byla lepší, pozadí kontaktnější, dalo se s terčem i pohrát. Už jsem necítila stres, že nestíhám a netrefím, protože je pozadí v Londýně špatné.

Změnila vám olympijská medaile život?

No ano a velmi. Od základů. (úsměv) K úspěchu jsme směřovala poslední dva roky, celý život jsem podřídila olympiádě. Euforie, která přišla, když medaile vyšla, taky trvala hrozně dlouho. Byla to taková vlna, která se nesla do začátku tohoto roku.

Když se procházíte Trnavou, poznává vás na ulici víc lidí?

Už je to lepší. Neplatím pokuty. (smích)

Máte teď méně času?

Právě. Méně se soustředím na střelbu, protože mám mnoho vedlejších aktivit. Už i u nás na Slovensku mě lidé začali vnímat jako sportovce, který něco dokázal a možná zamíchá karty. Bohužel s popularitou střelby je to u nás špatné. I když šlo o moji dvaadvacátou velkou medaili dohromady, až teď jsme se konečně zařadila mezi top sportovce.

Co znamená, že jste dva roky podřídila olympiádě?

Celé dva roky jsem myslela na to, že olympiáda bude a věnovala jsem vše systematičtěji směrem k jednomu datu. Nebylo to o tom, že mám šest vrcholů sezony, ale pro mě byl jeden za dva roky. Od chvíle, kdy jsem získala účastnické místo, jsem řešila různé věci. Například vztahy s lidmi, aby pochopili, že olympiáda je důležitá a pro mě bude priorita. Řešila jsem tréninky, kondiční záležitosti, výživové doplňky, zkoumala a zlepšovala jsem technické vybavení, před hrami jsme měnila hlaveň. Posunula jsem si čas už od ledna směrem k srpnu. Vše směřovalo k tomu, aby všechno v jeden den bylo dobré.

Čím si vysvětlujete, že jsou na Slovensku tak dobré střelkyně?

No to se nás ptají všechny státy, které investují do střelby velké množství peněz a mají velmi dobré podmínky. Třeba v Itálii nikdo nechápe, jak je to u nás možná. Dá se říct, že jde o systematickou práci. Střílím od třinácti let, tedy patnáct roků, vede mě celou dobu stále stejný trenér, pracujeme tak, aby se vše podařilo. Je to jednak o práci, jednak o odhodlání, hlavně jsem se už dostala do skupiny top sportovců.

To je důležité kvůli penězům?

Elitní sportovci u nás dostávají grant z peněz ministerstva školství, což je výhoda, protože mám volné ruce k tomu, jak si svoji přípravu naplánuji, nic mi nebrání. Momentálně jsem na velmi slušném finančním plnění. Zažívám takové dobré časy sama pro sebe.

Jak moc váš program nabourá členství v Komisi sportovců Mezinárodního olympijského výboru?

No teď jsem se dostala do takové hraniční situace, protože mám ještě rozdělanou školu, jsem doktorand na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů v Banské Bystrici. Tento rok budu dělat dizertační práci, příští rok státnice a mezi to se mi ještě dostal olympijský výbor. Už v červenci mě oficiálně nominují a budu mít normální povinnosti, takže víc cestovat, například v červnu pojedu do Singapuru na fórum sportovců světa jako zástupce komise. A k tomu střelba. Musím si vše nějak zorganizovat, aby to fungovalo.

Vaše sestra Lenka je také střelkyně a manželka olympijského vítěze Davida Kostelecké. Přibude do rodiny další olympijský kov?

Snažíme se stále. (úsměv) Pro mě ani pro Davida to myslím Londýnem neskončilo, takže rukavice je hozená z obou stran. Uvidíme v Riu, jestli se kvalifikujeme oba.

Vzhlížíte ještě k olympiádě Rio de Janeiru?

Vyhlídku mám minimálně na Rio. Uvidíme, co přijde potom. Už mám svůj věk i na rodinu, ale pořád je pro mě střelba ještě priorita. S jídlem roste chuť a rok 2016 ještě není tak daleko, jak se zdá.

Takže olympijský bronz pozlatíte?

Takové jsou plány. (úsměv)

Bavíte se v rodinném kruhu o něčem jiném než o střílení?

Já Davidovi hlavně za hodně vděčím, jak mi pomohl před olympiádou. Kromě toho, že jsem měla výbornou přípravu se svým trenérem, dal mi David cenné rady a zkušenosti, které měl jako několikanásobný olympionik mnohem větší, když jsem jela teprve na své druhé hry. Hodně věcí jsme prodiskutovali. Samozřejmě nenásilně, nekecal mi do tréninku a do toho, co děláme s trenérem. Ale v mnohých věcech mi otevřel oči a já mu za medaili i trochu vděčím, protože mi s ní pomohl.

Sestra zatím neplánuje návrat ke střílení?

Stále je na mateřské, drobek má teprve dva roky, ještě si dává trochu volno. Ale minulý rok už střílela nějaké závody a možná se letos ke střelbě vrátí.

Jak často se vidíte se synovcem?

Často. Buď jsem v Brně, nebo rodina Kosteleckých přijede ráda na Slovensko, když sestra jede k rodičům. Vidíme se poměrně často a já do Brna jezdím, kdykoli jen můžu. Snažím se přes víkendy, a pokud mám nějaké soustředění, které si můžu zařídit v Brně, udělám to tak.

Dostává od vás synovec střílející hračky?

Už má svou brokovnici, i když jen hračku. (úsměv)

A bude také střílet?

Uvidíme, zatím ho to drží, ale jsou to jen poslední dny, co se chytá zbraně.

Povězte mi, jak se muži dívají na půvabnou ženu jako vy, která střílí z brokovnice?

Přesně jako vy. Vždycky se ptají, jak je to možné. (smích)

Co jim odpovídáte?

Myslím, že ženám zbraně do rukou patří, v našem sportu vidím něco elegantního. Jen si vezměte dámy ze sedmnáctého, osmnáctého či devatenáctého století, které nosily brokovnice na lišky. Pro mě je střelba možná trochu elitářský sport. I v České republice ale máte kupu pěkných žen, které střílejí, jen o nich možná nevíte.