VYBERTE SI REGION

Díky Tome, díky Fanánku. Jsem maratonec

Praha, Brno /JAK VYZRÁT NA MARATON/ - Sportovní redaktor Brněnského deníku Rovnost Jaroslav Kára absolvoval Pražský mezinárodní maraton v čase 4:07:16 hodiny.

11.5.2011 1
SDÍLEJ:

Sportovní redaktor Brněnského deníku Rovnost Jaroslav Kára se připravuje na Pražský mezinárodní maraton.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Konec velkohubých prohlášení a namistrovaných manýrů. Teď už za mě machrují činy… Takovou textovou zprávu jsem rozeslal svým kamarádům, kteří mi drželi palce při plnění mého klukovského snu. I když jsem je myslel s nadsázkou, neupírám si samolibý pocit. Stal se ze mě maratonec.

V neděli jsem úspěšně absolvoval Pražský mezinárodní maraton. Do cíle jsem dorazil v čase 4 hodiny, 7 minut a 16 sekund. Sice jsem při premiéře původně pomýšlel na číslici 3 na začátku údaje, ale rozmrzelý nejsem. Vždyť jsem proběhl kótou 42,195 kilometru a na rozdíl od svého starověkého předchůdce Feidipidése zůstal naživu. Podle dávné pověsti běžel z Marathonu do Atén, aby zvěstoval vítězství řeckých vojáků nad Peršany, a se slovy „Zvítězili jsme“ zemřel.

Naštěstí jsem se na porci kilometrů téměř tři měsíce poctivě připravoval, takže jsem se o své zdraví neobával, i když mi jen absolvování trasy nahánělo strach. Do té doby jsem uběhl nejvíc poloviční vzdálenost.

Do Prahy i s kamarádem Tomášem Štanclem, jehož představa heroického výkonu rovněž nadchla, raději přijíždím s dvoudenním předstihem. Nakupuju zeleninu i sladkosti, ať je tělo na start připravené. Naší jedinou aktivitou se v pátek večer stává sledování hokejové bitvy se Slováky a v sobotu cesta pro sportovní sluchátka do uší, jinak relax.

Spíme poctivých osm hodin a v neděli ráno vyrážíme metrem na Staroměstské náměstí, kde se v devět ráno vybíhá. Strečinku opět moc nedáváme, ale na radu kondičního odborníka Honzy Cacka zlehka snídáme a ještě před během do sebe cpeme banán a lahvičku energetického nápoje. „Neublíží nám to?“ ptá se Tomáš. Pokrčím rameny, připijeme si a jdeme na to.

Než však vystojíme frontu u záchodů, málem závod prošvihneme, protože při startovním výstřelu se nacházíme mezi diváky namísto předepsané pozice. Hned po pohnutí lidského hada nás ovšem dobrovolníci pouští doprostřed pole v místě, kde zrovna stojíme. Takže základní předpoklad úspěchu, tedy vůbec vyběhnout, máme za sebou.

Začátek pojímáme rozvážně, přece jenom netušíme, co nás čeká především ve druhé polovině závodu. Lidé tleskají, máme příjemné slunečné počasí s teplotou lehce nad dvacet stupňů, když vbíháme na Karlův most, užíváme si pohodové nedělní dopoledne. Je nám jasné, že harmonické chvilky brzy odezní. I když máme oba sluchátka kvůli muzice, chystáme se je využít, až nám dojdou slova. Takže si povídáme a kilometry zlehka ubíhají.

Občerstvovačky přichází takřka pravidelně po dvou a půl kilometrech, což je příjemné překvapení. „Raději zpomalte a projděte je, ať do sebe něco dostanete,“ radí mi před závodem Jirka Čepura, který stojí za zdoláním mého maratonského předsevzetí. Zpětně musím říct, že to byla nejlepší rada, jakou jsem kdy dostal. Sice na zastávkách přicházíme možná i o minuty, ale pokaždé do sebe dostáváme vodu, iontový nápoj, kus pomeranče, banánu a na sebe houbičku napuštěnou chladivou vodou.

Hlavně občerstvení

Představa kolabujících běžců, které jsem potkával při půlmaratonu, mi jasně diktuje svědomité a pravidelné občerstvování na všech stanicích. „Děkujeme,“ povídáme unisono téměř při každém kelímku vody a dobrovolníci nevycházející z údivu nestíhají ani zareagovat. Když míjíme pátý kilometr, vidím za ní ceduli s 33. kilometrem, takže stejný úsek absolvujeme ještě v závěru. „V tu dobu už budu mít mžitky,“ reaguju při pohledu na ni. „Ty přijdou už dříve,“ opáčí mi mladík, když nás předbíhá.

Inu, nevlévá do mých žil zrovna nadšení. Na 10. kilometru si odškrtáváme téměř čtvrtinu maratonu a nadšeně polykáme další úseky asfaltu. Únava žádná, stále hýříme vtípky. Je mi jasné, že maraton začne až ve druhé polovině, ale těší mě, že jde zatím vše bez zádrhelu.

Navzájem se pošťuchujeme při pohledech na vysportovaná těla některých účastnic, takže mozek zatím nevynechává službu. Při občerstvovačce okolo 15. kilometru si uvědomuju radu Honzy Cacka. „Nepij vodu po velkých dávkách a nezapomínej na sůl,“ zní. To je pravda, sůl samozřejmě při pocení odchází z těla, její doplňování předchází křečím.

Na dvacítce tedy obaluju kus banánu v kuchyňské soli a po prvním polknutí přesvědčuju sám sebe, že to mé tělo potřebuje. „Další sousto pošlu ven,“ hlásím a zapíjím vodou.

Až za dalších osm minut (podle pozdějších výsledků) se zjevujeme na kótě 21,097 kilometru, tedy půlmaratonu. Jsem překvapený, že nepociťuju žádný náznak vyčerpání, který jsem měl v dubnu po Pražském půlmaratonu.

Přemítám nad tím, proč se ani v teplém počasí zrovna extra nepotím, protože takový jev nepovažuju za úplně správný. Jen se začíná ozývat můj levý kotník, pod kterým se mi už na začátku přípravy vytvořila boule, se kterou mě fyzioterapeutka Jana Fraňková posílá na vyšetření. „Snad doběhnu…“ přepadají mě najednou černé myšlenky.

Je nám oběma nad slunce jasné, že teď to teprve vypukne. Trochu se zrychluje dýchání, pozvolna tuhnou nohy především v oblasti kolen, holt jsme na trati už přes dvě hodiny. Od 25. kilometru, kde jsem se opět vypořádal s banánem se solí, pouštíme hudbu do sluchátek, aby nás podle plánu nakopla do finiše. Jen tak mimochodem, někteří běžci klidně zvládají při maratonu telefonické rozhovory.

Když stavíme na občerstvení, následný rozběh začíná být čím dál obtížnější. Přitom nás čeká skoro totožná porce, jakou jsme doposud urazili. Od 30. kilometru už jako obehraný evergreen následuje vábení každé další cedule s uraženou vzdáleností. Jenže se přibližují stále pomaleji. „To už dáme,“ hlásí mi Tomáš a já mu přikyvuju, i když mám stále v hlavě varování, že krize se určitě dostaví. A tak jen čekám kdy.

Krize nikde

Kilometr 32, 35, zlomový 37? S takovou vyhlídkou vbíháme do poslední desítky závodu, ale paradoxně se mi běží dobře. Na pouličních hodinách si všímám, že je pravé poledne, takže se s maratonem potýkáme už tři hodiny. Stále se okolo nás motá vodič na čtyři a čtvrt hodiny, kterého předbíháme, což nám vrací na osvěžovacích stanicích.

Okolo 35. kilometru jsem stále v pořádku dechově, necítím ani žádné signály kolabujícího organismu. Takové asi nevnímají borci, kteří na trati postupně uléhají do péče zdravotníků. Sanitce uhýbám při závodě dvakrát. Ale pokud krizi značí bolest, pak se skutečně dostavuje. Moje nohy toho mají tak sedm kilometrů před cílem opravdu dost. Kotníky, kolena, lýtka, stehna, všechno hlásí: Zastav! Bolest sílí tak rapidně, že potřebuju zrychlit. Krizi tělo údajně podlehne tak, že nohy kmitají, ale běžec se nehýbe. Proto si neustále dávám drobné cíle, ať doháním závodníky před sebou, a tudíž nezpomaluju.

V tuto chvíli pomáhá hlasitá muzika a texty Tří sester v čele se zpěvem Lou Fanánka Hagena o studené plzeňské dvanáctce. Tomáš už začíná maličko ztrácet, proto si těsně před 37. kilometrem rozdělujeme energetický gel, který táhnu v kapse kraťas, a za občerstvovací stanicí se odloučíme. „Sejdeme se v cíli,“ povídá mi přesvědčivě.

Věřím nám oběma, jen mě bolest nutí natáhnout krok, každý navíc mě totiž ubíjí. Poměrně rychle se objevuju na kótě 40 a stále mám dost sil, takže zrychluju, skoro to lze nazvat finišem. Vím, že dva kilometry už nohy do cíle vydrží. Vybíháme táhlý kopec a stáčíme se opět ke Staroměstskému náměstí, kde setrvávají hloučky povzbuzujících diváků. Do cíle se mi daří i volnějším tempem předběhnout několik běžců. Poslední dva kroky zdvihám ruce a lomím je nad hlavou. Hlavou mi prolétává jméno Spyridona Louise, prvního novodobého olympijského vítěze v maratonu, i mojí přítelkyně Kristýny, která se zrovna v Brně chystá na přijímací zkoušky. Končím na 3016. místě.

O výsledek však nešlo. „Povedlo se, jsem maratonec. A už nikdy víc,“ říkám si pro sebe. Neodfrkuju extrémně zhluboka, i když nohy jsou v jednom ohni. Pět minut po mně dobíhá Tomáš, objímáme se a netušíme, kam si sednout přes hromadu závodníků. „Příště ultramaraton?“ podívá se na mě Tomáš a ani nemám sílu se ušklíbnout. Ubíjející byla také cesta zpátky do Brna, i když průvodčí ve vlaku nás nechal v první třídě, aniž bychom si připláceli za luxusnější jízdenky. Za odměnu.

Absolvovaný maraton mi teď už nikdo nevezme. Jen následky asi pocítím i za několik dnů. Především při chůzi ze schodů a zavděk vezmu i dětským pudrem. Ale o tom ještě příště. Teď si připadám jako při přebírání Zlatého slavíka. Takže mi dovolte: Díky Tome, díky Fanánku, díky průvodčí, díky lidi za podporu…

Kára v maratonu

10 km - 0:54:44 - 6,17
20 km - 1:57:41 - 6,17
21,097 km - 2.05:11 - 6,19
30 km - 2:56:39 - 6,09
40 km - 3:56:21 - 6,06
42,195 km - 4:07:16 - 6,03

Pozn.: První údaj znamená počet kilometrů, které redaktor uběhl, druhý čas na úseku v hodinách a třetí průměrnou rychlost v minutách na kilometr.

Autor: Jaroslav Kára

11.5.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Odejde Zbrojovce snajpr? Útočník Škoda je v kurzu

Brno - Na podzim nastřílel deset branek, vyšvihl se do čela pořadí kanonýrů vedle renomovaného Davida Lafaty. Brněnský fotbalista Michal Škoda se v zimním přestupovém období patrně stane horkým zbožím. Už kolem něj také někteří zájemci krouží. „Mám nějaké informace od manažera, ale spíš čekám na něco konkrétního, zatím je to jen oťukávání, což moc neřeším," odvětil Deníku Rovnost útočník Zbrojovky.

Předvánoční brigády? Je jich více. A za lepší platy

Brno - Vánoce rodiny stojí mnoho peněz, velká část lidí si tak hledá alespoň dočasný přivýdělek. Je to i případ Lukáše Nezhyby. „Mám sice svoji stálou práci, ale chceme s přítelkyní strávit Vánoce v zahraničí na horách, proto máme oba od začátku prosince ještě brigádu," vysvětlil Nezhyba.

AKTUALIZOVÁNO

Jihomoravský kraj si chce pořídit vlastní vlaky. Zaplatí za ně 5,5 miliardy

Jižní Morava – Vlaky v Jihomoravském kraji jsou staré, kraj je nahradí novými. Vypsání výběrového řízení na dodávku schválila ve čtvrtek krajská rada. Do roku 2019 plánuje pořídit pětadvacet souprav pro alespoň 310 sedících cestujících a dalších šest posilových jednotek po 140 místech dohromady za pět a půl miliardy korun. Kromě toho chce v soutěži získat také servis objednaných vlaků. Za třicet let má stát šest miliard korun.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies