Doping? Cyklista Škoda zažil "jen" radiaci z Černobylu

Necelé tři měsíce do nejprestižnějšího souboje sportovců ale Brňanovi při stoupání podtrhla půdu pod nohama neúčast států pod vlivem Sovětského svazu včetně Československa. Oficiální důvod? Nedostatečné zajištění bezpečnosti a nerespektování důstojnosti sportovců.

A realita? Odveta za předchozí olympiádu v hlavním ruském městě, kam Američané také nepřijeli. „Byla to pro nás rána. Informaci jsme se dozvěděli v plné přípravě. Byli jsme velice dobře natrénovaní, měli jsme výsledky i výkonnost. Když jsme předtím skončili bronzoví pouze o sedm desetin vteřiny, pomýšleli jsme na nejvyšší příčky,“ přiznává brněnský rodák velké zklamání kariéry.

Čtyřčlenné družstvo ve složení Škoda, Alipi Kostadinov, Vlastibor Konečný a další Brňan Michal Klasa muselo vzít zavděk pouze náhradní „olympiádou“ uspořádanou v tehdejším východním Německu. „Jediný možný protest byl opustit republiku a utéct. Ženatý člověk se dvěma dětmi a žijícími rodiči musel mít všechno bezvadně promyšlené, aby odchod dotáhl do úspěšného konce. Proto jsem o emigraci neuvažoval,“ vysvětluje čtyřiapadesáti­letý Škoda.

Odměny propašovali

Zbytek sezony 1984 věnoval účasti na zahraničních závodech. „Vydělávat jsme jezdili do Francie nebo Západního Německa. Odměny jsme dostali v penězích, které jsme vždy nějak propašovali. Socialističtí sportovci si mohli oficiálně dovézt jen věcné dary, ale ne finanční. Přesto se vždy našla nějaká skulinka. Na východě jsme absolvovali závody za plyšové medvědy nebo botasky,“ usmívá se. Při převážení trofejí obětoval také několik pohárů, které nechal celníkům jako úplatek. „Když jsme dovezli na celnici něco nad tři sta korun, což znamenalo třeba čtyři mýdla Lux, občas jsme jim museli nechat dárky. Hlavní trofeje a medaile ale mám,“ ubezpečuje.

Ve sbírce si hýčká i bronzovou placku z olympiády v Moskvě v roce 1980. Cíl proťala třetí v časovce družstev na sto kilometrů stejná sestava, která se o čtyři roky později marně snažila úspěch československé cyklistiky napodobit či vylepšit. „Paradoxně šlo o moji nejméně oblíbenou disciplínu. Nejedu totiž sám za sebe, ale za družstvo, kde slabší článek může pokazit závod ostatním. Jakmile jeden zaostává, brzdí celý tým. O to je závod náročnější na psychiku,“ pokyvuje hlavou.

Her se kvůli ruské vojenské podpoře komunistické vládě v Afghánistánu nezúčastnily například Spojené státy americké. Někteří evropští sportovci zase nastupovali pod vlajkou olympijské federace. „Ovlivnilo to výsledky spousty disciplín, ale u nás to neplatilo. Byli tam všichni silní Italové nebo třeba Francouzi,“ odmítá, že by třetí místo československé výpravy dosáhli díky menší konkurenci.

Bezpečnostní podmínky při moskevských kláních byly na vysoké úrovni. „Časovku jsme jeli po hermeticky uzavřené dálnici. Před startem jsem si odskočil na záchod jen kousek vedle silnice a hned slyším šustění keře a jednoho vojáka. Šel jsem o krok dál a najednou se objevil další. Bylo to opravdu zabezpečené,“ směje se.

Domácí borci

V cíli stokilometrového souboje ztratil Škoda se svými parťáky na druhé východní Němce pouhých sedm desetin. Z vítězství se radovali s minutovým náskokem domácí borci. „Pamatuji si, že nám časovka sedla na sto procent. Sice si vzpomínám, kdo byl nejpomalejší, ale to se neříká,“ brání se jmenování. „Ale myslím, že jsem to nebyl já,“ dodává s úsměvem.

Přestože jde o jeho jedinou medaili z olympiády, za největší úspěch kariéry ji nepovažuje. „Nebyl to špatný výsledek, ale podstatně více si vážím individuálních výkonů, protože silniční cyklistika je hlavně o nich. Nejsme fotbalisté,“ porovnává jezdec, který ve stejném roce vyhrál anketu o Krále československé cyklistiky a v roce 1984 dostal ocenění pro nejlepšího amatérského cyklistu na světě.

A to i bez toho, aniž by kdy dobrovolně dopoval. „Nikdy jsme nechápali výkony některých východních Němců. Jeden den dojeli stahaní a místo abychom jim další den ujeli, nastal pravý opak. Pamatuji si, co nám tehdy řekl týmový lékař: Pánové, vím, že existuje spousta věcí, která by vám ve sportovním výkonu pomohla. Ale já bych těžce nesl, kdybych vás pak za pár let potkal třeba s postiženým synem nebo dcerou,“ cituje reprezentačního doktora.

Škoda proto nelituje, že nedosahoval „zázračných“ výkonů. „Vážím si toho, že nás trenér do ničeho nenutil. Později jsem se od něj dověděl, že takové snahy od vedení existovaly. Mně osobně stačil Černobyl,“ vzpomíná.

Chabá účast

Škoda se totiž účastnil Závodu míru v roce 1986, který startoval v Kyjevě. Sto kilometrů od jaderné elektrárny Černobyl, několik týdnů po jejím výbuchu. „Byla velice slabá účast, takže jsme závodili třeba s Mongoly, Rusy nebo Bulhary. Při měření od kolen dolů dozimetr (přístroj snímající záření – pozn. red.) drnčel jako hrom. Ale vedení závodu jasně řeklo: Vsjo normalno (v překladu vše normální – pozn. red.),“ kroutí hlavou.

Neúčast či odmítnutí startovat znamenalo vážné ohrožení reprezentační kariéry. Stejně tak musel dodržovat jisté zásady tehdejšího režimu. „Po každém návratu ze západu jsme měli takzvanou informační schůzku. Činovníci se nás ptali, co jsme viděli, s kým jsme se stýkali a o čem jsme se bavili. Mě se ptali na Klasu, jeho zase na mě a podobně. Vždy jsme se domluvili, co řekneme. Předpokládám,“ zaťuká na dřevo, „že to tak bylo,“ povídá a přidává jednu z historek.

„Třeba jsme hlásili, že jsme viděli přesun vojenské techniky. Dotazujícímu se rozzářily oči a ptal se: Co to bylo za tanky, kam jely?“ směje se.

Aktivní kariéru ukončil brněnský rodák ve 32 letech po dvouletém závodění v italských stájích. Po působení jako kouč u reprezentace nebo ve funkci manažera v „rodném“ Favoritu Brno se nyní živí jako prodejce a distributor cyklistického vybavení.