Nejde ale o třířadou starověkou veslici. Každý na molu totiž drží dřevěné pádlo a dvanáct a půl metru dlouhá loď do antiky vážně nepatří. Na klidné hladině Brněnské přehrady se pohupují dračí lodě a na palubě na svá místa usedá posádka brněnských Fei Argonautů. Mezi nimi rovná pod lavici dlouhé štíhlé nohy i Jana Tučková. „Na závody dračích lodí mě nalákali kolegové z práce. Sport mám ráda, takže jsem nadšeně kývla,“ usmívá se šestadvacetiletá Argonautka.

Dračí lodě mají tradici v Číně, kde se objevily před dvěma tisíci lety. Pestrobarevná plavidla s dračí hlavou na špici a ocasem na zádi prožívají už třicet let novou epochu své existence. Zástupy lidí všech věkových skupin se hrnou, aby si poměřili síly při závodech na řekách i nádržích. „Člověk se musí stoprocentně soustředit a držet rytmus. Nemyslíte na nic jiného, protože když někdo pokazí záběr, rozhodí pohyb celé lodi. Po pracovním týdnu si na vodě úžasně pročistíte hlavu,“ pochvaluje si Tučková sport, kterému se věnuje dvě sezony.

V České republice se jezdí ve dvou hlavních kategoriích. Profesionálové bojují v Českém poháru, amatérské lodě v Grand Prix ve východní a západní divizi. „Na východě je 132 týmů, ale většinou se na závody sjede čtyřicet lodí. My jsme průběžně třináctí,“ říká sympatická absolventka Vysokého učení technického v Brně.

Brněnský tým pojmenovaný po slavné výpravě hrdiny Jásona za zlatým rounem se co čtrnáct dní rve na trati dvousetmetrového sprintu a na kilometru. „Pádlování je náročné na záda. Krev neplivu, ale na závodě si člověk vždycky hrábne. Odměna je ale super. Když se jízda podaří a zahulákáme si vítězný pokřik, cítím výjimečné emoce,“ pochvaluje si atmosféru dračí party.

Na první pohled křehká dívka se dřiny nebojí. Na levoboku neúnavně zasazuje pádlo pod vodu od prvního po poslední záběr. „Od minulého roku jsme se hodně zlepšili. V květnu jsme jeli v Pasohlávkách poprvé velké finále. Naše bubenice jezdila profesionálně, takže nám radí s technikou. Má to zmáknuté,“ chválí Tučková nepostradatelnou součást posádky, která údery do bubnu udává rytmus celé lodi.

Mladý brněnský tým se prodírá startovním polem k vrcholu, ale zatím Argonautům chybí zkušenosti. „Veteráni, jedna z nejlepších amatérských posádek, mají v sestavě několik sedmdesátníků. Ve sprintu je porazíme, ale na kilometru nás v pohodě přejedou,“ ukazuje Tučková na molo, kde se právě Veteráni připravují na svou rozjížďku.

Dračí lodě si může vyzkoušet každý. Zápis na závody stojí pět tisíc korun, hodina tréninku dvě tisícovky. „Každý zaplatí stovku nebo dvě. Vlastní loď stojí čtvrt milionu, což je drahá legrace, ale loď i kormidelníka s licencí každé posádce pořadatelé půjčí,“ vysvětluje mladá inženýrka ekonomie.

A kolik energie brněnská „dračice“ lodím věnuje? „Přes týden jeden trénink, trošku posilovny nebo squash. Člověk pro sebe přece musí něco dělat i bez dračích lodí,“ dodává a odbíhá se nachystat na novodobou výpravu Argonautů.