Dráhař Špička skončil. "Možná mě kolo už omrzelo," povídá

Stihl dvě olympiády, zúčastnil se pěti mistrovství světa, stal se mistrem Evropy ve sprinterském omniu. Přesto ve čtyřiadvaceti letech řekl: „Končím."

Český reprezentant v dráhové cyklistice a závodník brněnské Dukly Denis Špička ukončil kariéru. „Možná už před rokem a půl jsem začal spekulovat, že skončím. Vždy jsem si však řekl, že by to byla škoda, že mám potenciál. Snažil jsem se motivovat k výsledkům, bohužel se dařilo jen někdy. A největší zlom přišel po olympiádě," sdělil v exkluzivním rozhovoru Deníku Rovnost Špička, který v londýnském keirinu skončil až sedmnáctý.

Rozhodlo, že vám olympiáda nevyšla?

Asi jo. Přemlouval jsem se už před Londýnem, že do her to dotáhnu a pokusím se co nejlépe umístit. Neudělal jsem málo, výsledky před olympiádou byly dobré, jenže někde se stala chyba a neklaplo to. Neúspěch pro mě znamenal poslední kapku. I když jsem to pak ještě zkoušel, nešlo to. Když si říkáte, že něčemu dáte rok, tam se uvidí, a celé se to podělá, hlava už je nastavená jinak.

Přesto jste po olympiádě ještě závodil…

Chtěl jsem to ještě zkusit, trénoval jsem, ale nedával jsem cyklistice vše, co bych měl. Asi jsem se cítil zlomený, i když jsem si to nepřiznával. Nebylo to v hlavě ono a tělo pozná, když něco není v pořádku. Před Vánoci jsem si definitivně řekl, že úsilí, které jsem vkládal do kola, dám jinam. Pro mě i pro Pecu (trenér Petr Klimeš pozn. red.) to byla ztráta času.

Uvažoval jste ještě nad Rio de Janeirem?

To je strašně daleko, věděl jsem, že už asi nevydržím. Možná tam pojedu jako divák.

Ulevilo se vám, když jste oznámil konec?

Byl jsem z toho špatný, přece jen jsem jezdil minimálně deset let. Mám kolo rád, byl jsem na něco zvyklý, proto jsem se rozhodoval takovou dobu. Teď jsem rád, že jsem oznámil konec, vyventiloval jsem to ze sebe. Už jsem se do tréninků přemlouval, choval jsem se protivně i na okolí.

I tak jste byl v keirinu pořád česká jednička…

Potenciál jsem měl, jenže se nenaplňoval a nebavilo mě to. Když jde člověk na start a není stoprocentně motivovaný, těžko se zajíždějí velké výsledky.

S jakými pocity odcházíte?

Na těch deset let vzpomínám jen v nejlepším. Šlo o parádní roky, měli jsme výbornou partu, s klukama jsme si užili srandu, prožívali úspěchy i neúspěchy, navzájem jsme se podporovali. Poznal jsem nové lidi i kus světa, nebyl jsem snad jen v Africe a Antarktidě. Děkuji lidem z Dukly Brno, že mi vždy vyšli vstříc.

Přemlouvali vás závodníci nebo trenéři, abyste pokračoval?

To ne, viděli na mně nechuť. Peca mi napsal mail, že ho můj konec mrzí. Klukům jsem poděkoval, že jsme spolu hodně zažili, všichni z Dukly Brno se ke mně zachovali dobře, mohl jsem na klubu bydlet. Teď jsem si našel byt, což mi taky hodně pomohlo.

Jak se udržujete?

Od té doby jsem byl snad jednou na kole a jednou v posilovně, vůbec mi to nechybí. Možná se mi cyklistika zkrátka omrzela. Teď už se těším, až si vyjedu na kole na stezku a posedím s klukama po tréninku. Dvakrát třikrát týdně budu běhat, abych za chvíli nevypadal jako hospodský alík, k tomu určitě i nějaká posilovna.

V Bělorusku právě startuje mistrovství světa, které česká reprezentace bez šesti let nezažila. Přemýšlíte nad tím?

Zatím to nevnímám. Až ho budu sledovat v televizi, asi ho budu prožívat, že bych tam chtěl být s nimi. Bude mi chybět atmosféra, naladění na velkých závodech. Kdybych v Minsku byl, samozřejmě mě svrbí nohy, ale teď mi kolo nechybí.

Ani závodění?

Asi ne. Když nebudu muset a vyjedu na kole jen tak, budu mít radost. Nedávno jsem se při běhání totálně zřídil a měl jsem dobrý pocit, protože jsem nemusel.

Je vám teprve čtyřiadvacet let. Co budete dělat?

Normálně pracuju, zaměřil jsem se na finančnictví, uvažuji také nad trenérskými zkouškami, že bych někomu radil v posilovně. Dost lidí může slyšet na to, že jsem byl dvakrát na olympiádě. Dlouho cvičím, dostal jsem i vzdělání ve výživě. Bavilo by mě předávat poznatky lidem.

Máte ještě chuť na jiný vrcholový sport?

Už vrcholově asi nic dělat nebudu, i když těžko říct. Přemýšlím, že začnu dělat kolektivní sport. Mám rád hokej, jenže jsem ho deset let nehrál, člověk ztratí herní přehled a práci s hokejkou. Sice mám silné nohy, ovšem přesnost střel hodně chybí. Byl jsem na jednom tréninku amerického fotbalu v Brně, ale teď se soustředím na práci.

Myslíte, že už se k cyklistice nevrátíte?

Když budu chtít, nejspíš budu mít na Dukle otevřená vrátka. Začínal bych od nuly, jezdil zadarmo, dostal nejhorší materiál, abych si šance vážil. V Dukle pro mě udělali první poslední, možná jsem si toho fakt nevážil. Doufám však, že touha po návratu na mě nepřijde, nechci takovou situaci zažít, cítil bych se nepříjemně. Snažím se pracovat, aby se něco rozhýbalo. Stát se může všechno, ale doufám, že se nebudu chtít ke kolu vrátit.

Denis Špička na Memoriálu Vlastimila Moravce.

Co vás napadne při hodnocení kariéry?

Neúspěch na olympiádě mě mrzí, ovšem když se podívám zpětně, mohl jsem to očekávat. Hlava nevěděla, co chce, což bylo špatně. Namlouval jsem si, že to ještě půjde, ovšem dva tři roky zpátky už to prostě nebylo ono. Když se ohlédnu, mohl jsem dát cyklistice víc. Já v tu dobu dělal sport tak, abych se jím bavil. Teď už je to ovšem za mnou a nezabývám se tím.

Zajdete se aspoň podívat na brněnský velodrom?

Tam půjdu stoprocentně, na závodech chci být. Třeba můžu i poradit v taktice, co někdo udělal špatně, pokud to nebude vadit Pecovi. Kdyby bylo něco potřeba v Dukle, rád i s něčím pomůžu.