VYBERTE SI REGION

El Intimidator děsil protihráče pod košem

Brno /KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - El Intimidator. Tuhle přezdívku si vysloužil Jiří Okáč, když hrával ve Španělsku. Postrach, to slovíčko se k němu na basketbalové palubovce hodilo naprosto perfektně. Jeho 217 centimetrů a 117 kilogramů vzbuzovalo minimálně respekt, u některých soupeřů i hrůzu.

2.6.2010
SDÍLEJ:

Basketbalista Jiří Okáč s hercem Ivanem Trojanem.Foto: DENÍK/Archiv

Další díly seriálu Když tady zářil najdete ZDE

„Když mě protihráči viděli pod košem, měli jasno, co je čeká. Báli se do mého prostoru najet, věděli totiž, že dostanou naloženo. Proto museli střílet zvenku,“ usmívá se basketbalista, kterému kamarádi neřeknou jinak než Oki.

Že skončí u sportu pod vysokými koši, to bylo Okáčovi jasné hned od dětství. Velká postava ho k basketbalu přímo předurčovala. „Mohl jsem ještě dělat volejbal, ale táta hrával basket. Když mě v devíti letech přivedl do Zbrojovky, nebylo co řešit,“ vzpomíná na začátky ve slavném klubu brněnský patriot.

Na palubovce mu výška pomáhala, mimo ni naopak často komplikovala život. „Už v pubertě jsem měl dva metry. Sehnat oblečení nebo boty byl problém. Dneska člověk párkrát klikne na internetu, ale tehdy to tak jednoduché nebylo,“ vypráví bývalý pivot.

V některých situacích se svou postavou „naráží“ doteď. „Třeba pro mě není jednoduché vměstnat se do každého auta, ale na všechno si člověk časem zvykne. Kdyby tomu tak nebylo, musel bych se schovat někam do lesa a vůbec nevylízat,“ směje se Okáč, který v mládí bojoval s úšklebky spolužáků. „Spíš mě vyburcovali, abych se ještě víc snažil. Od kadetů jsem vždycky hrál se staršíma klukama. I to mě později dostalo za hranice,“ věří šestačtyřicetiletá basketbalová legenda.

Sportovní příběh mu na začátku kariéry psala brněnská Zbrojovka. Už v mládí se dostal pod trenérskou taktovku bývalého basketbalisty Vladimíra Pištěláka. „Takoví frajeři dneska u dětí chybí. Na kouče jsem měl vůbec velké štěstí. Vedli mě borci jako Zdeněk a Honza Bobrovští nebo Béďa Hummel, v reprezentaci zase Pavel Petera,“ pochvaluje si.

Nejvyšší československou soutěž začal hrát v Brně už v šestnácti letech. „Najednou jsem stál na place s klukama, které jsem předtím pouze obdivoval. Ať už to byl Brabenec, Nečas, Havlík nebo třeba Jandák,“ říká basketbalista, který vynikal perfektní obranou, bezchybnými bloky a skvělou prací na doskoku.

Bohémská léta

S Brnem vybojoval tři mistrovské tituly. Na partičku ze Zbrojovky dodnes nedá dopustit. „Ke starším spoluhráčům jsem vzhlížel nejen po sportovní stránce. Naučili mě, co je život. Dalo by se říct, že jsem díky nim předčasně vyspěl,“ usmívá se při vzpomínkách Okáč.

Do města často vyrážel po boku legendárního brněnského baviče a siláka Franty Kocourka. „Byli jsme velká partička sportovců, herců a dalších umělců. Dokázali jsme si života užívat. Já to pak často odnášel pokutami od trenérů, protože jsem těžko unikl pozornosti. Moji postavu nešlo přehlédnout. Nehrozilo, že bych do hospody vyrazil inkognito,“ hlásí odchovanec Zbrojovky, který později přidal dvě ligová zlata v dresu Opavy.

Okáčovo veselí mimo hřiště přineslo útlum na něm. „Ve dvaceti jsem hrál první ligu a byl jsem v nároďáku. Nemohl jsem jít výš. Dostal jsem nabídku na americkou univerzitu v Kentucky. Politruci mi slíbili, že to zařídí. A nakonec všechno zařídili tak, že jsem rok nikam nevyjel. Báli se, že zdrhnu. To mě hodně naštvalo,“ vzpomíná na trable s komunistickým režimem.

Do zahraničí přesto utekl hned, jak to bylo možné. Těsně po revoluci vyrazil za hranice. Během následujících patnácti let vystřídal kluby v Maďarsku, Německu a Španělsku. „Venku jsem se naučil profesionalitě. Často na mě stály výkony celého mužstva, cítil jsem o hodně větší tlak. Dost se mi dařilo v německé Bundeslize, ale nejvíc mi k srdci přirostlo Španělsko. Lidi jsou tam vřelejší než kdekoliv jinde,“ tvrdí bývalý pivot, který hrával za Cacerés, Plasencii nebo Burgos.

Právě v poslední štaci ve státu za Pyrenejemi končil ve třiačtyřiceti letech kariéru. „Dodnes držím rekord jako nejstarší hráč, který v té soutěži naskočil k utkání,“ přidává kuriozitu z druholigového angažmá.

Ukončit profesionální kariéru, to byl pro Okáče nadlidský boj. Posledních pět let svého sportovního život řešil „hamletovskou“ otázku: hrát, či nehrát. Miska vah vždycky převážila na první stranu. „Nedávno jsem si ten svůj evergreen připomněl v souvislosti s Dominikem Haškem. Úplně ho chápu. Celý život něco děláte a najednou toho máte nechat? Ne, je to prostě droga,“ nabízí paralelu se slavným hokejovým gólmanem, který v pětačtyřiceti letech vyhrál extraligový titul s Pardubicemi.

I po ukončení profesionální kariéry má Okáč na co vzpomínat. Zvlášť jednu kapitolu basketbalového života mu nikdo neodpáře – tu reprezentační. V jejím dresu naskočil ke 389 zápasům. „Nároďák jsem nikdy neodmítl. I když jsem v létě neměl smlouvu a hrozilo zranění, stejně jsem na reprezentační akci jel. Mít na sobě triko se lvíčkem na prsou, to pro mě byla největší pocta,“ vypráví s nostalgií v hlase.

Evropské stříbro

Okáč patří k poslední partě, která dovezla z velké akce domů medaile. Po evropském šampionátu v roce 1985, který hostil německý Stuttgart, se mu na krku houpala stříbrná medaile. „Ale táhli to hlavně borci jako Brabenec, Rajniak, Kropilák, Havlík nebo Skála, kteří byli tehdy na vrcholu,“ vzpomíná na tým vedený trenérským duem Pavel Petera a Luboš Dobrý.

Mužstvo tehdy příliš nezvládlo základní skupinu, když si připsalo pouze dvě výhry a do čtvrtfinále šlo z posledního postupového místa. Jenže tam nadšení československých bojovníků odnesla silná Jugoslávie a v bitvě o finále zase Španělsko. „Jugoši nás podcenili, dali jsme je v koncovce, stejně tak Španěly. Na Rusáky už jsme ale nestačili,“ naráží na závěrečnou porážku se Sovětským svazem.

Že ze svého basketbalového umu nic nezapomněl, to Okáč ukazuje dodnes. Na veteránském mistrovství světa skončil po boku svých spoluhráčů na druhém místě. „Jsou to spíš takové společenské akce. Jde nám spíš o ty večery u pivka,“ směje se nejlepší blokař české historie. „Ale pozor. Na hřišti si nic nedarujeme, rivalita nás žene dopředu. Bohužel hlava chce kolikrát daleko víc než tělo. Technicky na to furt máme, ale výbušnost už chybí. Vždycky nás umírní až zranění,“ dodává vzápětí.

S dalším bývalým brněnským basketbalistou Martinem Šibalem letos zvítězil v městském přeboru v dresu Sokola Brno II. „Celou sezonu jsme zvládli bez porážky. My si to odehrajeme pod košem, ale někdo za nás taky musí běhat,“ prohlašuje s nadsázkou.

Spolupráce dvou skvělých pivotů funguje nejen na palubovce, ale také na manažerském poli. Šibal je majoritním vlastníkem Valosunu Brno, Okáč nedávno přijal jeho nabídku na post sportovního ředitele v ženském basketbalovém klubu. „Martinovi jsem slíbil, že mu s těma jeho babama pomůžu. Jak po manažerské stránce, tak občas i trenérsky při výchově pivotek,“ říká žijící persona brněnského basketbalu.

JIŘÍ OKÁČ

Věk: 46 let (narozen 3. listopadu 1963 v Brně)

Výška a váha: 217 cm a 110 kg

Post: pivot

Přezdívka: Oki

Kariéra: Zbrojovka Brno, Olomouc, Opava, Nový Jičín, Houseři Brno, A Plus Brno, Prostějov, Szekesfehervár (Maď.), Cacerés, Plasencie, Burgos (Šp.), Oberelchingen (Něm­.)

Úspěchy: 3× mistr ligy ČSSR se Zbrojovkou Brno, 2× mistr ligy ČR s Opavou, 5× vítěz Českého poháru, 3× účastník All star game ČR

Reprezentace: 389 zápasů v letech 1983–2002, vicemistr Evropy z německého Stuttgartu z roku 1985

Rodina: rozvedený, dcera Ladislava (27let) a syn Jiří (21 let), se současnou přítelkyní má dceru Anežku (2 roky)

Zajímavosti: drží první místo v průměru bloků na zápas v české historii; basketbal stále hraje aktivně, v letošní sezoně ovládl se Sokolem Brno II městský přebor

Autor: Jiří Ševčík

2.6.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Richard Müller v Brně: nová deska i šansony

Brno – V září vydal nové album a ještě za čerstva s ním vyrazil na koncertní šňůru po českých a moravských městech. V úterý večer se slovenský zpěvák Richard Müller vrací na prkna brněnského Janáčkova divadla, aby zde završil své tříměsíční „To nejlepší" turné.

OBRAZEM: Lucie Bílá a její hosté vystoupili v Brně

Brno – Na poklidnou vánoční atmosféru se mohli lidé naladit v pondělí večer v brněnské hale Vodova. Se svým slavnostním vánočním koncertem tam vystoupila Lucie Bílá. Zpěvačku doprovázela kapela Petra Maláska a nechyběli ani hosté.

Nelze jít na hřiště podělaný, upozorňuje gólman Melichárek

Brno – Zatímco za celou loňskou sezonu vytahoval brněnský gólman Dušan Melichárek míč z branky pouze pětadvacetkrát, za podzimní část nového ročníku nejvyšší fotbalové soutěže se ohnul pro tři balony navíc. V 16 utkáních obdržel 28 branek. „Prohráli jsme tady pouze se Slavií, ale snad ani není možné, kolik bodů máme," nechápal třiatřicetiletý brankář.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies