Jak si vysvětlujete ten náhlý zájem o svou osobu?
Myslím, že naprostá většina národa se o mě dozvěděla až teď v souvislosti s El Capitanem. Je to asi nejsnáze medializovatelné, stačí už jen záběry, jak tam spíme v závěsných postelích. (úsměv)

Dostal jste se i do první desítky v anketě Sportovec roku, co na to říkáte?
Sám jsem tím byl překvapen, stejně jako celým tím mediálním dopadem. Zapůsobilo to na širokou veřejnost. Snad je to důkaz větší popularity lezení.

Vy se věnujete jak lezení na skalách, tak závodnímu lezení v hale (Ondra je dvojnásobným mistrem světa v lezení na obtížnost a mistrem světa v boulderingu, pozn. red.). Dáváte něčemu z toho přednost?
Mě baví oboje, pořád se to snažím kombinovat. Myslím, že závodní lezení je dobrý základ i pro výstupy na velké přírodní stěny, jako byl Dawn Wall. To byl pro mě zatím asi vrchol kariéry. Ale nesrovnával bych to. Třeba letos na mistrovství světa v Paříži, kde jsem získal zlato a stříbro, byla v hale Bercy skvělá atmosféra. Na skalách je to zase kompletní zážitek, člověk je celé dny v přírodě.

Sportovní lezení se dostalo i na program olympiády v Tokiu v roce 2020, kde byste měl patřit k největším českým nadějím na medaili. Těšíte se?
Určitě je dobře, že se lezení dostalo na olympiádu, ale mám z toho trochu strach. Má se tam totiž závodit v kombinaci všech tří kategorií, to znamená v lezení na obtížnost, boulderingu a v rychlostním lezení. To je divné, protože téhle kombinaci se skoro nikdo nevěnuje. Bojím se, že to půjde na úkor sportovní kvality.

TAKÉ ČTĚTE: Ondra se zapsal do historie lezení! V rekordním čase zdolal nejtěžší stěnu světa

Z jakého důvodu?
Lezení na rychlost je úplně jiná disciplína než ty zbylé dvě, kterým se věnuju. Je to spíš taková atletika leze se na stěně, která se nemění, takže ti specialisté jí mají nacvičenou, lezou jí znovu a znovu. Obtížnost a bouldering jsou víc o intuici, člověk musí umět tu stěnu přečíst, protože je na každém závodě jiná.

Proč podle vás padlo takovéhle rozhodnutí?
Lidem z Mezinárodního olympijského výboru se asi líbilo, jak jsou ty disciplíny různorodé, ale nedali nám tři sady medailí, jen jednu. Možná tím řešením nechtěli nikoho naštvat, aby měl šanci každý, ale naopak tím naštvali mnohé. Je to tak trochu paskvil. Ještě ani nevíme, jaký bude systém kvalifikace a jak se budou sčítat výsledky všech tří disciplín.

Adam OndraZdroj: DENÍK/ Dimír Šťastný

Vraťme se ještě k vašemu výstupu na Dawn Wall. Jak se vlastně zrodil?
Yosemity jsou taková Mekka lezení na velké stěny. Vždycky jsem se tam chtěl podívat, ale pořád jsem to odkládal, protože se tam jezdí většinou na podzim a to nešlo moc dobře skloubit se školou. Tu jsem dokončil až letos. Přijel jsem tam jako úplný nováček a asi to ode mě byla troufalost. (smích)

Samotný výstup trval osm dní, co ale příprava?
Nacvičováním jsem strávil tři a půl týdne. Hlavně v noci, kdy skála není tak rozpálená a člověku se nepotí prsty. A ve tmě navíc nevidí těch 400 metrů pod sebou. (smích) Lepší je ale samozřejmě lézt za světla.

Prožil jste na stěně nějaký krizový okamžik?
Za prvních pár dní jsem celkem hladce zvládl třináct délek (z celkových 32, pozn. red.), ale po dni odpočinku přišla nejtěžší čtrnáctá dél- ka. Stěna je tam úplně kolmá a chyty jsou milimetrové. Je to hodně o preciznosti a také o stavu mysli. Člověk tam nesmí být nervózní a váhat, spíš se nechat vést intuicí. To jsem úplně nezvládl, několikrát jsem se smeknul a byl jsem hodně frustrovaný. Další den jsem se naštěstí zkoncentroval a dal to na první pokus. To jsem začal věřit, že to dokážu.

Věříte, že váš úspěch přivede k lezení víc lidí?
Bylo by to pěkné. Ještě větší radost bych ale měl, kdyby to lidi motivovalo k tomu, že stojí za to žít. Snít a mít svou vášeň.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Svět žasne nad výstupem lezeckého mága Ondry. Jak pokořil slavnou stěnu?