Fleischlinger pískal basket, hokej a sbíral medaile

Vraťme se v čase o pět týdnů. Vrcholí boje osmifinálové skupiny mistrovství světa basketbalistek, fanoušci jsou v euforii a proti českému výběru stojí Korejky. Zaplněné tribuny brněnské haly ve Vodově ulici Češkám tleskají, div si ruce nestrhají.

Ve třetí přestávce se na palubovce v doprovodu legendárního basketbalisty Jiřího Zídka objeví muž, který si vyslouží takový aplaus, jenž málem halu zboří. Hřmící decibely tleskajících rukou vítají Josefa Fleischlingera. Letos devětadevadesá­tiletý bývalý trenér národního mužstva si vychutnává ovace, kterým se jen tak něco vyrovná. „Moc jsem nevnímal, ale vážím si toho. Asi se lidem líbilo, že jsem je pozdravil, když takhle pleskali,“ usmívá se ikona československého sportu, kterou si na šampionátu přálo samotné vedení FIBA (Mezinárodní basketbalová federace, pozn. red.)

Fleischlinger stříbrné mistrovství sledoval v televizi. S návštěvou brněnské haly vůbec nepočítal. „Volali mi den předem. Moc se mi nechtělo. To víte, už na sobě trošku cítím, že mám skoro sto roků. Donesli mi limonádu a já koukal na basket. Najednou jsem byl na placu a Jirka mi dával na památku tričko,“ vypráví muž, který jako trenér československé reprezentace vybojoval v letech 1947 a 1955 dvě evropská stříbra.

Sokolská éra

Zní to skoro neuvěřitelně. Fleischlinger je ročník narození 1911. Pamatuje si úspěchy gymnastů Aloise Hudce nebo Jana Gajdoše. Nacistickou perzekuci československých sportovců zažil jako uznávaný člen Sokola a o závodech pod pěti kruhy přemýšlel dřív, než se jeho budoucí kamarád a čtyřnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek vůbec naučil zavazovat tkaničky u běžeckých bot. „Začal jsem cvičit jako pětiletý kluk. Jako dorostenec jsem už vedl sokolské žactvo. Starší kluci vždycky vedli mladší družstva. Sokol byl pro nás rodinná a společenská záležitost,“ vypráví o začátcích v Sokole Brno I v letech, kdy se nová republika v atlase světa teprve zabydlovala.

Fleischlinger zná i zajímavé perličky ze sokolského hnutí. „Dokonce prezident Masaryk byl člen Sokola. Kvůli němu jsme zřídili jízdní oddíl. Masaryk měl totiž koně strašně rád. Kde se objeví Masarykova fotka, poblíž jsou koně a Sokolové,“ pokračuje brněnský patriot, který na své město nedá dopustit.

Cvičenci zkoušeli sestavy v Besedním domě nebo v Lužáneckém sále, kam Brňané chodili na plesy. Do tělocvičen se tehdy dostal málokdo. „S míčovými sporty jsme začali dost pozdě. První byla házená. Nikdo se nemlátil a netahal kolem krku jako dnes. Každý hráč měl své území, kam soupeř nesměl. Byl to čistý sport, skoro taková morální házená,“ povídá brněnský rodák.

Basketbal na sebe nenechal dlouho čekat a Sokolové objevili po házené i kouzlo bezedných košů. „Basketbal jsme poprvé vyzkoušeli na Všesokolských hrách. Přišel za námi náčelník, který říká, že i Brno musí nový sport mít. Našli jsme pár vysokých kluků, dostali křivý balón a trénovali jsme,“ říká pozdější trenérská hvězda.

Na první basketbalový duel Fleischlinger nevzpomíná zrovna v dobrém. „Prohrálo se se Sokolem Žižkov jen 0:2, protože jsme hráli ve velikém lijáku, v blátě a člověk nemohl driblovat. Ani jsme utkání nedohráli,“ rozkládá rukama nad stolem.

Praha, Brno, Košice nebo Kolín. To jsou města, kde se basketbal před druhou světovou válkou chytil nejpevněji. „Později v padesátých letech byl náš basket na světové úrovni. Vozili jsme medaile jednu za druhou,“ culí se.

Intermezzo na ledě

Ještě před nejslavnější etapou života Fleischlinger vynikal v jiném sportu, jako rozhodčí v ledním hokeji. „Pískal jsem v roce 1948 ve Svatém Mořici na olympiádě. Hokej jsem i hrál, ale byla to spíš plácaná, taková čučkařina. S kluky v Praze jsem se nemohl měřit,“ usmívá se při vzpomínkách na hokejové mistry světa z roku 1949.

Brněnský všeuměl se dobře znal s generací hráčů kolem Vladimíra Zábrodského a Bohumila Modrého. Ještě, než slavný tým komunisté rozprášili, potkávali se sportovní velikáni na ledě. „Vzpomínám si na zápas Čechy versus Morava, který se hrál o konev mléka. Božovi Modrému se narodilo dítě, tak rychle potřeboval sehnat mléko. Byl výborný kluk,“ směje se.

Fleischlinger ve Svatém Mořici pískal i kanadské hokejové šampiony. „Hráli s Poláky, kteří byli o hlavu větší. Kanaďané si na ledě dělali, co chtěli a Poláci zuřili. Strhla se mela, druhý rozhodčí utekl a já je chtěl roztrhnout. Najednou nad sebou vidím napřaženou hokejkou. Musel jsem taky utéct,“ kroutí hlavou a pohrává si s brýlemi.

Dva vrcholové sporty dlouhodobě skloubit nelze. Pocítil to i Fleischlinger. „Pracoval jsem na poště, přišel jsem večer domů a manželka mi podává telegram. Měl jsem letět do Paříže. Odpískal jsem zápasy, vrátil se domů a znova telegram. Další víkend šup do Boloni. Hokeje jsem brzy nechal,“ říká posmutněle.

Zvítězil basketbal, který téměř devětadevadesá­tiletého Brňana proslavil. Mezi léty 1947 až 1955 Fleischlinger trénoval národní mužstvo mužů. Navíc už v roce 1946 dělal asistenta u zlatého týmu z mistrovství Evropy v Ženevě. „Získali jsme dvě stříbrné medaile na mistrovství Evropy, na olympiádě v Londýně jsme byli na sedmém místě. V Římě byli kluci dokonce pátí, ale u toho už jsem jako hlavní trenér nebyl,“ pokračuje ve vyprávění.

S reprezentací Fleischlinger procestoval celý svět. „Byl to krásný život. Já jsem ale viděl hlavně tělocvičny a hotely,“ uvědomuje si muž, který dodnes pomáhá s vedením brněnského Sokola. „Chtěl bych pomoci i s trénováním, ale na to už nemám léta. Co by taky starý fotr mladým klukům říkal,“ usměje se.

Zlatý boxer

Fleischlinger basketbalu zasvětil osmdesát let života. Vyzkoušel si roli hráče, kouče, rozhodčího i vrcholného funkcionáře. Nejraději se ovšem vrací k trenérské kariéře. „Vzpomínám si na olympiádu v Helsinkách, která byla nešťastná. Vypadli jsme brzy. Ve skupině jsme měli Uruguay, která byla mistrem světa, parádní Ameriku a jedno z nejlepších evropských družstev z Maďarska,“ vypočítává.

Se Spojenými státy československý tým prohrál o třiadvacet bodů, Maďary porazil a až po prodloužení padl s úřadujícími světovými šampiony. „Nevymlouvám se, byli jsme horší. Za Uruguay hrál skvělý pivot. Dnes se musí do čtyřiadvaceti vteřin útok zakončit střelou. Tehdy ne. Dali jeden koš, pivot vzal balón a pět minut ho udržel. Najednou byl konec,“ doplňuje legendární lodivod.

Ve finských Helsinkách se ocitnul u boxerského ringu. Na váhu doprovázel olympijského vítěze z roku 1948 ve střední váze Julia Tormu. „Kandidoval jsem i do olympijského výboru, ale nedostal jsem se tam. Sověti to tehdy zmastili. FIBA počítala, že prosadí Čechoslováka. Sověti navrhli na poslední chvíli Číňana, s čímž mnozí nesouhlasili. Tak vzali Japonce,“ usmívá se.

Fleischlinger je dodnes technický komisař FIBA a předseda komise rozhodčích. I když už v penzi. Jeho pozice je totiž doživotní. „Basketbal je nejtechničtější míčová hra. Má sto bodů pravidel, která se dají pořád měnit. Pořád se vyvíjí,“ uvažuje na hlas.

Držitel mezinárodní ceny Fair play má nejraději španělský a řecký basketbal, který často sleduje i v televizi. „Vezmu si u obrazovky stopky a měřím čas, jak je hráč za pět minut na hřišti aktivní. A co myslíte? Jsou to zhruba dvě minuty. Zbytek času tam ani nemusí být, když neběhá,“ zlobí se na moderní pojetí oblíbené hry.

A co si Fleischlinger myslí o současném českém basketbalu? „Musíme být originální a nesmíme kopírovat Američany. Zásluhou Honzy Bobrovského se drží ženy. Honza do Brna dotáhnul i šampionát, za který mu vděčí i Pražáci. U kluků je to horší. Ti jsou v bolestném stavu,“ uzavírá mírně skepticky.