Získal šest mistrovských titulů v brněnské superlize malé kopané jako hráč, v posledních dvou je přidal jako trenér Tripoli Brno. Úspěšná série v září katapultovala Radka Pokorného do role trenéra české reprezentace, kterou hned za dva měsíce dovedl k historickému úspěchu – stříbrné medaili na mistrovství Evropy v Rumunsku.

Naše malá kopaná nemá zase tak dlouhou historii, takže jde o vrcholný výsledek, přitom jsme pomýšleli hlavně na postup ze základní skupiny,“ raduje se osmadvacetiletý brněnský rodák Pokorný.

Dokráčel jste se svým týmem až do finále. Tři minuty před koncem jste nad domácím výběrem vedli 3:1, přesto jste titul ztratili po penaltách. Co rozhodlo?
Největší měrou nezkušenost, které se projevila v závěru střetnutí. Sice byli v týmu borci se starty v první fotbalové lize, ale malá kopané je o něčem jiném. Měli jsme systém, který kluci dodržovali a vedli jsme. Jenže místo aby naši hráči ke konci odkopávali balony, chtěli hrát fotbal, z čehož pramenily fauly. Po jednom zbytečném Rumuni v poslední sekundě srovnali a penalty už jsou loterie.

Přesto stříbro čekal málokdo…
Byl to skvělý zážitek. Po finále navíc přišli Rumuni a uznali, že vyhráli se štěstím. Přitom jsem se před zápasem strachoval, abychom nedostali příděl. Dobře jsme naši zem zapsali na vysoké profesionální úrovni, kterou turnaj splňoval. Vždyť když jsme jeli na výlet lodí, domácí borci si nedovolili dát ani malé kafe, aby se na ně trenéři nedívali skrz prsty. Já jsem klukům aspoň malé pivo po obědě povolil. (úsměv)

Na finále zaplnilo halu 17 tisíc diváků. Jak na vás zapůsobila atmosféra?
Takhle navštěvované byla především utkání domácích Rumunů a ve finále nastal opravdu šrumec, že jsme neslyšeli vlastní slova. Chtěl jsem vystřídat a kluci si toho ani nevšimli. Z chorálů až mrazilo v zádech a z té přehecovanosti pramenily fauly i chyby, protože kluci na takovou atmosférou nejsou zvyklí.

V Rumunsku jste se podívali po americkém Pentagonu do druhé největší budovy světa, Parlamentu v Bukurešti…
Měl jsem z Rumunska strach, přece jen nejde o Ameriku, ale starali se o nás výborně. I když moc nejsem na prohlídky po památkách, nic tak zajímavého jako budovu Parlamentu jsem snad neviděl.

Jak jste vybíral hráče do reprezentačního kádru?
Jelikož trénuju Tripoli Brno, mám přehled o brněnských mužstvech. Kluky z Prahy jsem vyzkoušel na doporučení, udělali jsme několik tréninků, sehráli přáteláky a přibližně ze čtyřiceti hráčů jsem poskládal tým, kteří se nám typově nejvíc hodil do koncepce. Zaplaťpánbůh si sedl.

Z Tripoli jste si vytáhl kvartet Hanák, Švihálek, Szczygiel a nakonec nejlepšího hráče turnaje Karaffu. Proč se do kádru nevešel nikdo z jiných brněnských celků?
Usiloval jsem také o další kluky, jenže špatný termín nám nikoho jiného neumožnil, limitovala nás třeba rozjetá fotbalová liga. I když jde o reprezentaci, hráči musí dodržovat profesionální smlouvy ve svých klubech. Chtěli jsme třeba Michala Beleje nebo další futsalisty z Tanga, jenže mistrovství Evropy kolidovala s futsalovou Grand Prix v Brazílii.

Takže mužstvo mohlo být ještě silnější?
Podle jmen, ale možná by se tolik nesemklo. Kluci odehráli skvělý turnaj, měli jsme výborný mančaft. Radost přinášela i naše hra. V sestavě se skvěle doplňovali mladí se starými, vyhovoval nám defenzivní systém, ze kterého jsme vyráželi k úspěšným brejkům. Když jsme potřebovali dávat góly, vytáhli jsme se. Ve finále jsme dlouho vedli, chyběl nám jen krůček. Vycházeli jsme ze sehranosti brněnské čtyřky, do které se ostatní bez potíží zapojili.

V čem spatřujete největší rozdíl mezi futsalem a malou kopanou, případně velkým fotbalem?
Futsal a malou kopanou samozřejmě rozlišuje velikost balonu, my hrajeme s větším fotbalovým. Přesto většina futsalistů zvládá přechod bez problémů, i když jsou samá pata, špička. Taky jsou zvyklí pohybovat se ve čtvercích, zatímco malá kopaná vyžaduje trochu větší kreativitu, má podle mě blíž k velkému fotbalu. Na druhou stranu Michal Belej hraje futsal i malou kopanou za Tango a bez problémů zvládá také třetiligový fotbal v Líšni.

Co potřebuje prvotřídní hráč malé kopané?
Hráči se liší typově i na jednotlivých postech. Ve fotbale mají útočníci na starost střílení gólů, zatímco v malé kopané to nestačí, mnohem víc musí hrát dozadu. Obránci zase potřebují lepší technickou vybavenost a musejí umět rozehrávat.

Sledujete futsalová nebo fotbalová utkání, abyste našel potenciální hráče pro reprezentaci malé kopané?
Od Filipa Judy (předseda Českomoravského i Brněnského vazu malé kopané – pozn.red.) jsem dostal za úkol utkání zodpovědně objíždět. Malá kopaná se svou kratší historií ještě nemá tolik kvalitních týmů, takže budu sledovat hráče, kteří se nám hodí víc než futsalistům. Přesto jde o výjimky, navíc si malá kopaná s futsalem konkurují. Nedovedu si představit, že vytáhnu třeba někoho z futsalové reprezentace.

Malá kopaná ovšem zažívá boom popularity…
Věřím, že pomůže náš úspěch na mistrovství Evropy, svaz také jedná s televizí o vysílání finálového turnaje mistrovství republiky. Zatím nemáme nejvyšší celostátní soutěž, což je naše nevýhoda. Až ji zavedeme, staneme se plnohodnotný konkurent futsalu. Mě osobně ani futsalové zápasy moc nebaví, připomínají mi spíš házenou, u které se kope. Když hraje malou kopanou Tango s Tripoli, jde o mnohem větší zážitek i v porovnání s fotbalovou ligou, nechybí krásné pasy, časté střely.

K české reprezentaci vás vynesly tituly s Tripoli v brněnské superlize malé kopané?
Rozhodně, ale pomohl mi také fakt, že vyložených trenérů malé kopané u nás zatím moc není. Dřív jsem hrál, ale s přibývajícím věkem už to na hřiště moc nebylo, takže mě kluci posílali za lajnu a docela spolupráce funguje. (směje se).

U reprezentace máte smlouvu do roku 2013, který vyvrcholí světovým šampionátem v Singapuru. Zúčastní se ho český národní celek?
Nikdy neřeknu, že jsme ne Evropu jeli s béčkovým týmem, ale chyběli nám ti úplně nejlepší. Přesto jsme udělali skvělý výsledek. Pokud se sejdou všichni top fotbalisté, můžeme reálně pomýšlet na světový šampionát.

Vy jste zároveň obdržel nabídky od českých i rakouských klubů malé kopané…
Stříbrné místo přineslo ohlas, což mě těší. Na práci u konkurenčních českých celků bych si troufl, ovšem na Rakousko se ještě necítím.