Nabíjí vás ještě trénování?

Teď je to problematické. Někdy je člověk nabitý, ale přijdou problémy a zase spadne. Teď nebylo nějak příjemné období.

Kvůli ekonomické situaci?

Potřebujeme sponzory. Nám hodně pomáhá město, ale je to něco jiného než sponzoring. Dotace od města nám velmi pomáhají, ale dají se použít jen na něco. Pro nás jsou rozhodující platy hráček a k nim je použít nelze.

Stav v soukromém sektoru se tedy stále nezlepšil?

Sponzoři se uzavřeli do skořápky zvaná krize. Těžko z nich vydolovat větší peníze. Pomohl nám Imos, jenže to je všechno. Jsou tu menší, ale když tady byl Jura Hamza (bývalý manažer klubu pozn. red.), měli jsme jich pět šest. A byli to sponzoři přes milion.

Je ohrožena účast v Eurolize?

Pokud budeme pokračovat dál, měli bychom hrát Euroligu, maximálně Eurocup. Bez styku s ostatními předními evropskými družstvy úroveň nezvýšíme.

Kolik na mezinárodní soutěž potřebujete peněz?

Je to v řádech desítek milionů. Pokud děláme euroligu, dá se odehrát do dvaceti milionů. Ale záleží na tom jak. Tam je otazník.

Máte už představu o podobě kádru pro další sezonu?

Když to dobře dopadne, tak k mladým českým hráčkám získáme cizinky. A chceme s nimi hrát Euroligu.

Můžete počítat i s hráčkami z předchozí sezony?Jan Bobrovský.

Mančaft skončil, já jsem nebyl schopný jim nabídnout smlouvy, i když jsem o ně měl zájem. Nevím, jak to bude vypadat v příští sezoně. Rozloučili jsme se s tím, že si zavoláme. Věděl jsem, že Hanušová odejde, teď vyběhla v novinách Jalčová. Je možné, že budou následovat další.

Vy po dvaceti letech u jednoho družstva nepociťujete potřebu změny?

Je to jeden klub, který ale pořád mění své názvy. Tím už je jiný. A vzhledem k neustálé obměně hráček nemůžeme hovořit o jednom klubu. Musel by to být tentýž kádr, ale každý rok je jiný.

Jak si tedy zvykáte na to, že každý rok se vám sejde téměř nový hráčský kolektiv?

Ze začátku mi to dělalo potíže, ale teď už ne. V podstatě pořád jsme začínali znovu, cizinky tu byly třeba rok dva. Zapracování hráček je složitější záležitost.

Měníte s lety nějak svůj přístup k trénování?

Já už se nějak moc měnit nedokážu. Mám obrovskou pomoc od Milana Veverky (asistent trenéra pozn. red.), některé tréninky vede. Přístupy řešíme, konzultujeme, v zápasech je to jiné. Řídí si to jazykově, v tom jsou moje znalosti mizerné.

Jak se ženský basketbal změnil od doby, kdy jste v něm začal pracovat?

Mění se pořád, spíš v otázce fyzické kondice. Tam je čím dál víc náročnější, křehké typy už se moc neprosazují. Chytrost se trochu vytrácí. Jako hráči i trenérovi mi byly bližší přemýšlivé typy, ale je jich stále méně. I když pořád jsou takoví, kteří mají dáno od pánaboha. Ti se stávají hvězdami.

Zavzpomínáte si ještě na své hráčské časy?

Můj vnuk pořád chtěl vidět nějaké zápasy, kde jsem hrál. Není to tak daleko, asi třicet let. Moc se jich neuchovalo, nejsem archivář. Dívat se na sebe je teď takové exotické. (úsměv) Basketbal byl jiný. Zapichovali dva tři hráči z ligy, kdo teď nezapichuje, je špatný hráč. Ale taky to je na hřišti vidět. Hlavou je u obroučky, ale zapomene míč dát do koše. (úsměv)

Zpět k mužskému basketbalu už vás to netáhne?

Ani ne, ze začátku mi to bylo líto, ale když jsem viděl, že holky jsou učenlivé, tak mě to netáhlo zpět. Nebojoval jsem ani proti názoru, že holky jsou méněcenné. Když vidím některé mužské zápasy, tak se musím smát.

Dělalo vám problém si na trénování žen zvyknout?

Nevadí mi to. Je to jiné než na začátku, dřív mi dělaly potíže jejich slzy. Nejsem kruťas, ale teď můžou brečet, jak chtějí, už mě to nedojímá, jak si ony myslí.

Myslíte, že jsou hráčky, které pláčou cíleně?

Určitě. Jsou takové hvězdy. (smích) Pokud jsem přesvědčený, že jsem jí neublížil, tak to se mnou nehne. Jinak mě to taky mrzí.

Vstávají vám ještě hrůzou vlasy na hlavě, když hráčka v jasné střelecké pozici selže?

Někdy se to stane, ale člověk si zvykne. Už jsem méně impulzivní. To Milan je trochu nervóznější. (úsměv)

Máte na trénování pořád dost sil?

Musím to zaklepat, druhý infarkt jsem neměl, i když to se někdy nepozná. Těžko se o tom mluví. Spojení majitel a trenér je špatné. Někde to musí být vidět. Po psychické stránce to vyčerpává daleko víc.

Zbývá vám méně času na oblíbený tenis?

Udělám si ho, spíš mě limituje fyzická stránka. Ale jdu si zahrát, nebo spíš pochodit.

Umíte si představit, že se vzdáte trénování a naplno se budete věnovat jen funkcionářské roli?

Dokážu si to představit, ale nejsem manažer. Kdybych měl být v tom shánění peněz tak neúspěšný, jak jsem, tak tedy nevím. (úsměv)

Bavilo by vás trénovat i v případě, že klub nebude hrát o přední příčky v tabulce?

To moc ne. Už těch proher bylo dost, nejsem z těch, které naplňují. Porážky mi nejsou příjemné. Obzvlášť některé. (smích) A zvykat si prohrávat, to je pro každé družstvo špatné.

Ale je to případ Sportovní školy míčových her, která funguje jako záložní tým Imosu…

Někteří ambiciózní lidé si to chtěli vyzkoušet. Nepřineslo to do klubu uklidnění, ale spíš rozladění. Já jsem vždy byl proti tomu, pro B družstvo je daleko lepší, když hraje druhou soutěž a hráčky můžou pendlovat do vyšší. Pokud nemůžeme doplňovat dorostenky do A týmu, je to špatné. Rivalita se ukázala i v USK Praha, který si vytvořil VŠ Praha. Také to nemělo dobrý výsledek. Podle mě je to mrhání prostředků. Lidé, kteří družstvo financují, ale nechtějí dávat peníze na A tým, chtějí mít svůj.

Zatímco tento celek skončil beznadějně poslední, Imos dosáhl na stříbro. Berete ho?

Člověk musí být realista, nelze soupeřit s družstvem, které má o tolik vyšší rozpočet. Může získat hráčky, na které si ukáže. Vzhledem k našemu kádru jsem spokojený s tím, jaké jsme odváděli výkony. Nehráli jsme druhé housle ani v Eurolize, doma jsme byli rovnocenní soupeři. Zvítězili jsme víckrát než loni a předloni. Z toho pohledu byla sezona velmi dobrá.

Jste rád, že si ze zápasového kolotoče vydechnete?

Málokdo si dokáže představit, jaký je to nápor. Ještě bojovat s lidskou blbostí a závistí, která tady kvete. Nechci se někde prosazovat, chci si jen dělat něco na svém písečku, ale ne tak v ústraní, jak si každý představuje. Letos jsem se dozvěděl, že mě rozhodčí mají vychovávat. (úsměv) Stačí, když vstanu, a napomenou mě. Když přidám vulgarismus, je hned technická. Tím mě ale nevychovají, mínění nezměním, spíš je to horší.

Takže to plánujete s rozhodčími ještě nějaký čas vydržet?

Ještě jsem si nezvykl na to, že bych do haly nešel. Určitě to ale taky nastane.