„Ve třetí třídě si učitelka vzala bokem moje rodiče a říkala jim, že jsem nešikovný. Chtěla, abych šel k doktorovi a byl zproštěný účasti v tělocviku. Byl jsem hubený a vysoký, trošku mi vázla koordinace těla," směje se bývalý kapitán českého národního týmu Martin Hroch.

Když se objevil o tři roky později ve výběrové sportovní třídě, rodiče byli v šoku. „A asi i ta učitelka. Od té doby jsem měl na každém tréninku motivaci na sobě dřít," říká jedenačtyřicetiletý volejbalista, který největší ligové tituly sbíral pravidelně jednou za deset let. „V roce 1993 jsem vyhrál českou extraligu, v roce 2003 druhou francouzskou ligu a v roce 2013 třetí českou ligu. Nemám už kam klesat," vtipkuje blokař. „Jen tituly mohly chodit častěji než jednou za deset let," culí se muž, který kariéru končil před třemi lety v Brně.

Jeho dráha startovala raketově. Z Olomouce přešel do VŠ Praha a za jedinou sezonu už oblékal dres ambiciózní Odoleny Vody. „Kluci přecházeli do vysokoškolských klubů v Praze nebo chodili do RH Praha na vojnu. Já šel do VŠ Praha, ale rychle si mě trenéři přetáhli do Odolky. Tam jsem zažil křest ohněm. Klub byl zaměřený na úspěchy. Nehrál jsem pravidelně, ale na hřiště jsem se dostával dost," vzpomíná rodák ze Šternberka, který v olomoucké juniorce vyrostl po boku jmen jako Pavel Řezníček, Martin Demar nebo Marek Pakosta.

Cesta do Francie

V roce 1993 Odolena Voda vyhrála extraligu, Český pohár i Interligu. Po výtečné sezoně s kompletní sadou medailí se Hroch dostal na vysokou školu do Olomouce, kam odešel hrát za třetiligový klub. „To bylo legrační, protože jako třetiligového hráče si mě trenéři podrželi v reprezentaci, ale po sezoně jsem měl opět přejít někam do extraligy," vypráví.

Odolena Voda ovládla extraligu i v roce 1994, což Hroch sledoval z dálky. „Uvědomoval jsem si, že odejít z Odolky je risk. Ale rodiče i já jsme dali přednost škole. Za Olomoucí stál silný sponzor a já dostal profesionální smlouvu. Nikdy jsem nelitoval a dokázal si, že můžu vedle volejbalu dělat i něco jiného," dodává k nečekanému přestupu.

Aby veletočů ve dvou sezonách nebylo málo, na kvalifikaci mistrovství světa ve Francii si Hrocha vyhlédl Grenoble. „Přerušil jsem školu a řekl si, že na rok odjedu do Francie. A z této úvahy se vyklubalo jedenáct sezon v zahraničí," říká.

První rok v Grenoblu byl pro jedenadvacetiletého Moravana obtížný. „Nic jsem neznal a neuměl řeč. Ale byl jsem ve městě, kde se v roce 1968 konala zimní olympiáda. Miluju lyžování, takže jsem si v Grenoblu všechno vyzkoušel, a navíc se za rok solidně naučil francouzsky. Bral jsem to jako odrazový můstek," vypráví o Francii, která často cizince ignoruje a nepřijme je za své. „To se mi povedlo až po šesti letech. Udělal jsem tehdy další pokrok v jazyce. Spoluhráči mi řekli, že mě neberou jako cizince, ale že jsem pro ně Francouz. To mi neskutečně lichotilo a posílilo ego," chlubí se naoko.

Hroch ve Francii prošel pět klubů. Nejúspěšnějších pět sezon prožil v Montpellier. „Kolem mě byla řada francouzských reprezentantů, hráli jsme v lize vysoko a třikrát se dostali do čtvrtfinále evropského poháru CEV, navíc jsem v reprezentaci patřil do základní šestky," vypočítává blokař, který v roce 1997 získal ocenění pro druhého nejlépe bodujícího hráče nejvyšší francouzské ligy.

Platový obrat

Jenže růžové brýle v Montpellier Hrochovi lehce sesadil kouč týmu. Nelíbila se mu blokařova technika v obraně na síti. „A já najednou seděl jako nadstandardně placený hráč často na lavici. Několikrát jsme o tom mluvili. Myslel jsem, že po konci tříleté smlouvy odejdu, ale on mi nabídl další dvě sezony s padesátiprocentním navýšením platu," usmívá se bývalý kapitán reprezentace.

V národním dresu hrál Hroch na čtyřech mistrovstvích Evropy a jednom světovém. Už jako mladík na sebe upozornil čtvrtým místem z evropského šampionátu s reprezentační juniorkou. Další bramborovou evropskou medaili přidal už se seniorským týmem v roce 1999 na turnaji ve Vídni. „To mě mrzí i po čtrnácti letech. Mám v pracovně fotku se spoluhráči a trofejí za čtvrté místo. Vždycky si trochu s lítostí na šampionát vzpomenu," klopí oči.

„Na Rusáky a Jugoslávce jsme asi nestačili, ale měli jsme víc bojovat o třetí příčku. Jako bych z týmu cítil uspokojení ze semifinále, byli jsme už unavení a neměli v hlavách to, že můžeme hrát o medaile," doplňuje.

Posledních šest let kariéry Hroch strávil v extraligovém Brně, prvně jako největší opora, později jako trenér. „Chtěl jsem jedině do Brna, na které vzpomínám jen dobře, i když můj konec v roli trenéra byl v napjaté situaci. Je to jen sport, o nic už teď nejde," vrací se ke konci kariéry.

Pozici kouče si vyzkoušel také rok ve francouzském Saint-Quentinu a teď se s bývalými spoluhráči z Brna i reprezentace baví volejbalem ve třetiligových Bučovicích. „Je to nádhera, užíváme si pohodovou atmosféru, dvakrát týdně trénink a jeden zápas," uzavírá hráč, který s Jihomoravany letos třetí ligu ovládl. „S takovou partou nevyhrávat? To by byla ostuda," směje se.