VYBERTE SI REGION

Kapitánka KP Doležalová o zranění: Nikdy mi nic nebylo, maximálně mi trhali zub

Brno /ROZHOVOR/ – Předpokládala se u ní role lídra výrazně omlazeného týmu, ale než se po devíti sezonách ve francouzské lize stačila rozkoukat v české extralize, přišlo dosud nejtěžší zranění její kariéry. V nadstavbové části se ovšem kapitánka Králova Pole Michaela Doležalová chystá po třech měsících zpět do hry. V posledních zápasech už zastávala i funkci asistentky kouče Bruna Napolitana. „Ale jsem spíš takový maskot," směje se jedenatřicetiletá smečařka.

26.1.2016
SDÍLEJ:

Volejbalistka Michaela Doležalová.Foto: www.ustsdvb.clubeo.com

Nejdůležitější otázka – kdy se vrátíte do hry?

Doufám, že už za týden. Začala jsem normálně trénovat volejbal s týmem, i když individuální činnosti. Pořád mám nějaké limity, zkouším, kolik noha vydrží. Příští týden mám poslední kontrolu a jsem přesvědčená, že dostanu povolení skákat na sto procent. Máme čtrnáct dní bez zápasů a doufám, že mi to pomůže dostat se do tempa. Nadstavba začíná v únoru a doufám, že už se normálně zapojím.

Co se vám přesně s kolenem stalo?

Měla jsem natržený přední křížový vaz a natrženou část menisku. To mi dokázali zachránit a sešít. Lékaři čekali šest neděl, jak to sroste. Kdyby křížové vazy srůstaly špatně, musím na plastiku, ale hojí se nad očekávání dobře. Naskočila jsem dřív, než jsem měla. Musím to zaklepat.

Měla jste někdy v kariéře podobně vážné zranění?

Nikdy v životě mi nic nebylo. Maximálně mi trhali zuby moudrosti. Byla jsem v permanentním stresu. Mně se nemocnice líbí, ale když jsem tam byla jako pacient, je to hrozné. Člověk nikdy neví, co ho tam čeká.

Bylo frustrující zůstat v rozjetém ročníku tři měsíce bez volejbalu?

Ano. Pro mě je to všechno nové. Volejbal mi chybí, ale zaměstnala mě rekonvalescence a cvičení. Měla jsem problém si zvyknout, že mám dva měsíce berle, tehdy jsem byla úplně mimo. Měla jsem loňský rok dost náročný a tělo mi řeklo stop. Asi by se mi to stalo dřív nebo později. Byla to špatná náhoda, koleno však muselo být už nějak oslabené. Vaz se nepřetrhne jen tak z ničeho.

Jak ke zranění došlo?

Nejhorší je, že jsem si je udělala sama. Smečovala jsem krátký balon, a abych nedolítla do sítě na soupeřku, dopadla jsem na jednu nohu. Ta mě neudržela a zvrtla jsem si koleno. Na začátku si všichni mysleli, že mám jen něco pohmožděné, až když nastoupil specialista, sdělil, že jsou to přetrhané vazy a museli mi koleno otevřít.

Zůstalo vám v době rekonvalescence víc času na záliby?

Měla jsem čas na studium. Už jsem přestala mít výmluvy, proč se nemůžu učit na zkoušky. (smích) Trávila jsem čas mezi Prahou a Brnem, kde jsem měla rehabilitace. Užila jsem si rodinu, přečetla hodně knih. Kromě cvičení člověk jen sedí, takže je to docela nuda.

Máte nějaký oblíbený knižní žánr?

Čtu většinou severské detektivky, dostala jsem jich dost. Některé věci už jsou i morbidní, ale je to něco jiného než klasická detektivka. Čtu také historické knihy a životopisy.

Který obor studujete?

Sociální vědy, mezinárodní vztahy a diplomacii. Můžu jít do politiky. (úsměv) Pracovala jsem už v době studia u nás na ministerstvu zahraničních věcí jako stážistka. V oboru jsou jazyky, humanitní zaměření, politologie. Asi bych třeba nemohla dělat novináře, velvyslance ano. Chci u toho zůstat, ale spíš se cpát do sportovní sféry, ať uplatním své zkušenosti.

Svrběly vás v době zranění ruce, když jste sledovala zápasy jen jako divák?

To ano, ale spíš je mi líto, když se něco nedaří. Také nevím, v jakém stavu se vrátím. Je možné, že když holky něco udělaly špatně, udělala bych to špatně taky. Chybí mi, že jim nemůžu pomoct, začíná to být dlouhé.

I proto z vás zřejmě klub udělal asistentku trenéra…

Richard (Wiesner – prezident klubu) mi řekl, že se mám zpátky začlenit do družstva. Dva měsíce jsem strávila sama s naší fyzioterapeutkou, měly jsme cvičení v jiných hodinách než týmový trénink. Potřebovala jsem zpět do kolektivu. Jak skončil náš bývalý asistent, navrhli mi, ať jsem na lavičce a pomůžu zkušenostmi, holky nabudím nebo zklidním. Přibyl i Marek Meriač. Dělá dozor nad juniorkami, kterých je v týmu snad osm. Má odborné kompetence, já jsem tam spíš takový maskot.

Jak jste se vypořádala s bouřlivou povahou italského trenéra Napolitana?

Vždycky dělám, že to nevidím. Asi nemám odvahu ho nějak uklidňovat. Nechám ho, pak je to spíš na jeho manželce. (smích) Co se stane na zápase, za tím udělá tlustou čáru, pak je zase úplně jiný člověk. Přepne do sociálního módu a je v pohodě. Ale je pravda, že když člověk změnu v chování vidí, vypadá to docela brutálně.

Nahnal některým mladším hráčkám strach?

Když občas vybuchne, není to příjemné, sama jsem to někdy slízla. Občas houkne a člověk je hned v pozoru. Teď se uklidnil a je tolerantnější. Ví, že dvě smečařky ze základu jsou zraněné a přišly juniorky. Už vidí jejich technické limity, že nemají zkušenosti. Ví, co po nich může požadovat. Na začátku to bylo horší. Holky potřebují spíš uklidnit než strašit.

Královo Pole si po letech zahraje pouze nižší nadstavbovou skupinu. Jak velký je to průšvih?

Pro nás byl asi největší průšvih, když nám vzali čtyři body s Přerovem (vedení soutěže duel kontumovalo pro neoprávněný start brněnské hráčky – pozn. red.). To bylo velké zklamání, protože šlo o první zápas, kde jsme vyhrály jednoznačně 3:0. Bylo to bolestivé. Máme mladé družstvo, třeba nám prospěje, když budeme hrát nižší skupinu. Máme šanci víc vyhrávat a nabrat sebevědomí. Teď jsme hodně zápasů prohrály, měly jsme těžkou sérii. Nastala situace, kdy měli všichni pochyby sami o sobě. Beru to spíš pozitivně, pomůže nám to připravit se na play off. Dáme se dohromady fyzicky i mentálně.

Vidíte na týmu pokrok oproti startu sezony?

Individuálně se zlepšujeme, ale jak přichází zranění, točí se moc hráček. Ovšem pokaždé, když nějaká juniorka přišla, pomohla. Pro ně je obrovská škola, už jen když s námi trénují. Teď jsme my staré už v totální menšině, zbyly jsme čtyři. Individuálně jdeme nahoru a musí se to spojit ve hře. Vedeme třeba o sedm bodů, uděláme jednu chybu a hned následuje šest dalších. Všichni začnou hrozně panikařit, jsou nejistí. A jedná se o chyby, které uděláte na jednom míči ze sta. Musíme dostat do povědomí, že hrajeme jedna za druhou.

Považujete absenci víc zkušenějších hráček za problém?

Je rozdíl hrát juniorskou ligu a další den extraligu za ženy. Když naše juniorky udělají ve své soutěži pět dobrých balonů, soupeř odejde. U ženského týmu se mockrát spoléhá na to, že Vendy Měrková toho hodně uhraje, ale soupeři už jsou na to připravení. Potřebujeme získat týmovou zodpovědnost.

Opadl i zájem diváků. Je nezvyk hrát v Králově Poli před několika desítkami příznivců?

Ve Francii na nás chodilo třeba pět tisíc lidí. Hráli jsme evropské poháry, měli jsme házenkářskou arénu a byla vyprodaná. Je to hrozný rozdíl. Zvykla jsem si, že mě někdo tlačí, aplauduje mi, když udělám dobrý balon, to mě strhlo. Tady chodí lidé, kteří asi mají k volejbalu jen osobní vztah. Je potřeba se vyhecovat sám nebo s holkami mezi sebou.

Zasteskne se vám po Francii?

Žila jsem tam deset let, najednou jsem vše opustila a vrátila se domů. Byla to nepřipravená událost, všechno jsem tam nechala a odjela. Mám tam řadu známých, soukromý život. Po Čechách se mi vždycky stýskalo, ne že jsem se nechtěla vrátit, ale občas mi Francie chybí. Neřeším ani tak volejbal, jen si musím u nás obnovovat vazby. Chci si zase něco vybudovat tady. Do Francie se vrátím na léto, jsem zvyklá na Paříž, kde jsem dlouho žila. Brno jako město je také dobré, teď konečně můžu chodit, takže ze mě může být turistka. (úsměv)

Proč jste se vrátila domů?

Loni na konci července mi umřel táta. Minimálně na rok jsem si řekla, že se vrátím domů. Neuměla jsem si představit, že tady mámu nechám samotnou. V tom jsem dost sentimentální. Měla jsem štěstí, že Ríša (Wiesner – pozn. red.) byl korektní a ve všem mi vyšel vstříc. O to víc mě štve zranění. Ale nahromadily se v něm asi všechny stresy z minulého roku.

Jak po návratu hodnotíte úroveň domácí extraligy?

Chybí tady střední generace hráček, od pětadvaceti do třiceti let. Když vidí, že na to mají, odcházejí do ciziny, aby si přivydělaly na živobytí. Šikovnější odejdou už po střední škole. I poslední zápas s Olympem byl vyjma dvou tří hráček juniorský. Pak jsou tu volejbalistky jako já nebo Vendy Měrková, které se vracejí ze zahraničí a chtějí se zařadit zpátky do života u nás. Silná generace chybí, mladé se nemají od koho učit. Úroveň jde dolů. Když jsem odcházela v jedenadvaceti a hráli jsme finále s Brnem, každá jeho hráčka byla současná nebo bývalá reprezentantka, osobnost.

Lze tedy odchod hráček svést na tradiční problém nedostatku peněz?

Asi jo. Kluby je neudrží. Když holka dostane nabídku z druhé německé ligy za patnáct set eur měsíčně, na čtyři až pět let jde. Naučí se jazyk, něco si vydělá, a když se vrátí, má nějaký základ. Už tady ani není tolik holek, které po vysoké škole zůstávají u volejbalu.

Michaela Doležalová
Narozena: 22. června 1984
Pozice: volejbalová smečařka
Výška: 182 centimetrů
Smečařský dosah: 307 centimetrů
Blokařský dosah: 295 centimetrů
Klub: VK Královo Pole
Předchozí kluby: Slavia Praha (2003–2006), Le Cannet-Rocheville (2006–2007), Terville FOC (2007–2008), Stade Français (2008–2012), SES Calais (2012–2014), VB Nantes (vše Francie 2014–2015)
Úspěchy: finalistka francouzského poháru 2013

Autor: Martin Vymyslický

26.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Nový Moravák svlaží vodotrysky. Vítězný návrh počítá v zimě i s kluzištěm

Brno /VIZUALIZACE/ – Ochlazení v horké letní dny nebo jízdu na bruslích v zimě nabídne po rekonstrukci Moravské náměstí v Brně. Radnice Brna-středu chce vytvořit prostor s vodní plochou a kavárnou, který lidi naláká k odpočinku. V pátek oznámila výsledky architektonické soutěže na podobu náměstí. Z dvaceti návrhů zvítězil v soutěži projekt kanceláře Consequence forma.

AKTUALIZOVÁNO

Vlak srazil ženu na nádraží v Rosicích. Na místě zemřela

Rosice – Pod koly vlaku zemřela šestatřicetiletá žena v sobotu v Rosicích u Brna. Podvečerní nehoda komplikovala vlakovou dopravu na trati mezi Brnem a Jihlavou.

AKTUALIZOVÁNO

Vive la France! Bitvu tří císařů opět ovládli Napoleonovi vojáci

Tvarožná /REPORTÁŽ/ – Po 211 letech se historie na Slavkovském bojišti v sobotu odpoledne zopakovala. Přibližně tisícovka vojáků oděných do dobových uniforem před zraky několika tisíců lidí svedla boj připomínající Napoleonovo vítězství v bitvě tří císařů z roku 1805.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies