Koktejl zklamání i vědomí dobře vykonané práce namíchala osmnáctiletému Jakubu Kornfeilovi nedělní Velká cena Valencie, která s definitivní platností zastavila kolotoč letošního mistrovství světa silničních motocyklů.

Bodové loučení s třídou 125 ccm překazil ve Španělsku jezdci z jihomoravského Rohatce pád, celková dvanáctá příčka však znamená oproti loňskému sedmnáctému místu výrazné zlepšení.

Jaké pocity ve vás budí pohled do konečné výsledkové listiny?
Dvanáctá pozice znamená naše momentální maximum. Jsem spokojený se zlepšením, loni jsem měl osmadvacet bodů, zatímco letos dvaasedmdesát.

Limitoval vás v poslední Velké ceně pád v pátečním tréninku?
Havaroval jsem na vodě a po dost brutálním pádu jsem se bouchl pořádně do hlavy. Bolelo mě zápěstí a krk, ale jako hendikep jsem to nepovažoval. Do závodu jsem startoval až ze čtyřiadvacáté příčky a doufal, že svůj letošní rekord v počtu předjetých soupeřů bych mohl trumfnout.

Co zavinilo vaše nevalné postavení na startovním roštu?
Celý víkend byl takový podivný, čímž nemyslím jenom proměnlivé počasí. Okruh ve Valencii mi prostě nesedí, trať je podle mého názoru nezáživná. Před kvalifikací začalo hodně pršet a tyto podmínky mi vůbec nesedly. Pak rázem přestalo, trať neskutečně rychle oschla, což jsem neodhadl, protože motorka se i s mokrým nastavením chovala stále stejně. Už jsem s tím nemohl nic dělat, a tak jsem trénink dokončil na mokrých pneumatikách.

Proč jste při změně povrchu motocykl nepřezuli?
Asi působí divně, že jezdec nerozezná mokrou trať od suché. Možná to dokonce někdo může považovat za ostudu, ale něco takového se prostě občas stane. Výsledky tréninku nakonec ukázaly, že jsem nebyl jediný, kdo změnu nepoznal.

Dostal jste se v závodě ke své zamyšlené stíhací jízdě?
Po startu jsem se stále propracovával dopředu, navíc jsem před sebou už viděl Dannyho Kenta, který jel na bodech. Za šest kol jsem předjel deset lidí, ale pak to přišlo… Při výjezdu z pravé zatáčky se mi totálně rozházel předek motorky a z ničeho nic ustřelil bokem. Řídítka kvedlovala doprava doleva a já najednou ležel.

Zrovna v okamžiku, kdy jste se svým strojem aprilia jel už na čtrnáctém místě…
Byl to takový zvláštní pád. Moc mě mrzel, protože jsem se chtěl rozloučit se stopětadvacítkami, které nahradí nová třída Moto3, pěkným výsledkem. Za celou sezonu jsem v závodě nespadl, lehnout jsem si musel zrovna teď ve Valencii. (povzdechne) Je to zákon schválnosti, ve hře bylo ještě hodně bodů a klidně jsem mohl dojet v první sedmičce. Stále mi šlo o celkovou jedenáctou, možná i desátou příčku.

Bylo v takové situaci psychicky náročné na stroj znova naskočit a pokračovat bez vidiny bodů?
Porovnal jsem poškozené věci a jel dál. Chtěl jsem poslední závod s dvoutaktem za každou cenu dokončit, byť jsem jezdil kola o vteřinu pomaleji než předtím. V cíli jsem byl až čtyřiadvacátý. V letošním šampionátu jsem ostudu neudělal a posunul jsem se zase někam dál a výš. O to víc mě žere, jak Valencie dopadla.

AMOS KREJČÍ