Křivánek: Fotbalový rekordman, co vede basketbalistky

Na jihu Moravy odehrál čtrnáct sezon, během nichž naskočil do 317 duelů. „Už mi to skoro nikdo nepředhazuje, trochu jsem se vytratil do ústraní a hlavně čas letí. I když jsem nedávno shodou okolností šel s dětmi do školy a školník se mě ptal, jestli jsem ten železný muž,“ zasmál se Křivánek připomínce rekordního brněnského zápisu.

V klubu působil kromě vojny v Žatci nepřetržitě od devíti let. Nejvyšší českou soutěž poprvé okusil 31. března 1991, kdy Brno hostilo bratislavský Inter. Při bezbrankové remíze střídal. Teprve třináct dní mu tehdy bylo jedenadvacet let. „Po revoluci nás z vojny pustili o tři měsíce dřív, tak jsem naskočil do federální ligy. Zbrojovka už jasně sestupovala a trenér Dobiáš mi dal jako mladému šanci v závěru ročníku. Další rok jsme vyhráli druhou ligu a hned jsme se do nejvyšší soutěže vrátili. Potom jsem ještě paběrkoval, ale od sezony 1993/1994 se vše otočilo,“ popisuje svou cestu do základní sestavy Boby.

Už předcházející jaro si připsal premiérovou ligovou branku. Vlastně hned dvě. Ve 24. kole zařídil oba góly při domácí výhře 2:1 nad Duklou. „Zrovna přišel k mužstvu trenér Masopust a trefil jsem se proti jeho bývalému klubu. Měl jsem štěstí, protože si mě tím oblíbil,“ culí se 192 centimetrů vysoký střední obránce.

V září 1993 si vychutnal účast v Poháru vítězů pohárů, ačkoliv Brno vypadlo hned v prvním kole s německým Bayerem Leverkusen se skóre 0:5. „Ta utkání si vybavuji, přece jenom jich v poháru tolik nebylo. Nezvládli jsme zápas u nich, kde jsme padli 0:2, v odvetě jsme už moc šancí neměli. Přitom jsme v Německu odehráli vyrovnané střetnutí, kdyby Eda Lasota snížil na 1:2, mohli jsme dopadnout lépe,“ šátrá v paměti Křivánek. V obou bitvách nastoupil v základní sestavě a na hřišti se potkal i s českým protihráčem Pavlem Hapalem, který jednou skóroval.

Nejúspěšnější éra

V následujících letech zažil nejlepší období hráčské kariéry. Ročník 1994/1995 zakončilo Boby na třetí příčce. Další sezonu skončilo osmé a Křivánek si připsal dva starty v základní skupině Poháru Intertoto. Tam však se svým týmem skončil na nepostupové čtvrté příčce s jediným vítězstvím ze čtyř duelů. Na jaře 1997 pak Brno oslavilo čtvrté místo. „Třetí jsme skončili za trenéra Uličného, to se nám dařilo. Asi nejhezčí období v mé kariéře,“ souhlasí někdejší brněnský fotbalista.

Jeho stabilních výkonů si všiml také tehdejší tvůrce reprezentačního týmu Dušan Uhrin starší a urostlého zadáka pozval do Jablonce k přátelskému utkání proti Islandu. Křivánek při české výhře 2:1 nastoupil v základní sestavě, v závěru debutoval i jeho brněnský spoluhráč Richard Dostálek. „Zbrojovka tehdy předváděla perfektní fotbal, v nároďáku byli i René Wagner s Markem Zúbkem. Sešlo se hodně zranění, a tak mě kouč Uhrin povolal. Za tu šanci jsem byl strašně rád. V dalších sezonách už šlo celé mužstvo dolů, také z mé strany to byla katastrofa. Sice jsem se pak ještě párkrát objevil v širších výběrech, ale výkonnost jsem neměl. To si vyčítám nejvíc, přesto jsem si i jeden start užil,“ vykládá rekordman.

V létě 1997 si zahrál Pohár UEFA. V prvním předkole Boby suverénně přejelo Inkaras Kaunas. Na litevského soupeře přišlo za Lužánky 16 800 diváků, kteří viděli výhru 6:1. Ve druhém předkole Brňané stejným výsledkem podlehli ve Vídni tamnímu Rapidu. K postupu nepomohlo ani domácí vítězství 2:0.

Křivánek ve třech sezonách odehrál sedmdesát utkání v řadě. Bez jediné pauzy. „Měl jsem štěstí, že se mi vyhýbala zranění a nikoho jsem do sestavy nepustil,“ vysvětluje čerstvý čtyřicátník.

Ročník 1999/2000 ho zastihl ve střelecké formě. V první lize se trefil pětkrát, což je jeho maximum, a připsal si rovněž jediný pohárový gól. Ve druhém kole Intertota dal branku švýcarské Basileji, jenže domácí porážce 2:4 a vyřazení nezabránil. „To už si ani nevybavuji, prohry jsem většinou vymazal z paměti,“ dušuje se.

S pohárovou Evropou se loučil v srpnu 2003 v semifinále Intertoto Cupu, kde 1. FC Brno narazilo na španělský Villarreal. Na půdě soupeře se při porážce 0:2 dostal na hřiště až v 80. minutě. Na jaře 2004 ještě patřil k základním pilířům brněnské defenzivy v nejvyšší soutěži. Svěřenci koučů Jarůška a Schwarze tehdy skončili čtrnáctí.

Poslední utkání odehrál ve čtrnáctém podzimním kole následujícího ročníku, kdy Brňané podlehli 0:4 v Mladé Boleslavi. V zimě 2005 se celku ujal Jiří Kotrba, který s bývalým kapitánem, jemuž v létě končila smlouva, už nepočítal. „Neodcházelo se mi dobře. Někteří lidé nedodrželi slovo. Předběžně jsme se domluvili, že povedu béčko a dodělám si potřebnou trenérskou licenci. Jenže potom mi navrhovali jenom mládež,“ popisuje zvláštní konec Křivánek.

Trpké loučení

S velezkušeným matadorem se po čtrnáctiletém působení nikdo neloučil. „Najednou o mém konci nikdo nevěděl, i když jsem ho avizoval už před podzimem. Volali až před prvním kolem, aby mi předali kytku. Nemohl jsem se zastavit a pak už se nikdo neozval. Šlo to určitě udělat jinak, ale v tom se nechci babrat. Je to za mnou,“ povídá brněnský klubista.

Fotbalu sbohem nedal, stále ještě aktivně nastupuje ve čtvrté rakouské soutěži za Ardagger. „Člověk se aspoň pořád hýbe. Vedení nemá žádné větší ambice než prostředek tabulky, což nám zatím vychází,“ říká Petr Křivánek.

Po skončení vrcholové kariéry se jeho životní náplní stal basketbal. Aby také ne, když si vzal dceru hráčské i trenérské legendy Jana Bobrovského, Evu. „Přiženil jsem se do basketbalové rodiny, takže se to tak nějak vyvinulo. Evu jsem znal od čtrnácti let, i později jsme si jako sportovci sedli a už jsem u basketbalu skončil,“ nezastírá ikona brněnského fotbalu.

Společně se ženou trénuje basketbalistky v Žabovřeskách, na starosti má družstva od přípravek až po starší žákyně. „S basketem začal starší syn, jehož neměl kdo koučovat, a tak jsem se toho chopil. Potom začala hrát i dcera, a jelikož klubu scházeli trenéři, přemluvili i manželku. Vedeme okolo osmdesáti holek, pořád je co dělat.“

Na začátku července společně pořádají basketbalový kemp v Mikulově. „Přijedou brněnské ligové hráčky, děti si s nimi zatrénují, máme docela kladné ohlasy. Baví mě to,“ doplňuje fotbalista, který ve 317 prvoligových duelech vstřelil dvacet branek.

Své následovníky v 1. FC Brno naživo příliš nesleduje. „Ne že bych nechtěl, ale na zápasy mi nevychází čas. Máme na starost hodně dětí, které za víkend hrají pět až šest utkání. Málokdy se termíny sejdou tak, abych se dostal na Srbskou,“ sděluje Křivánek.

„Je škoda, že se jim teď rozpadla obrana. Snad podle zvyku nepřijde po skvělém období to horší. Nesestoupilo se, to je hlavní. Mužstvo se ze spodku tabulky dostalo naštěstí hodně rychle. Přál bych klukům, aby se vrátili do pohárů a opět zažili návštěvy za Lužánkami. Brno by si nový stadion zasloužilo, ale to je pořád dokola,“ zasní se nynější basketbalový kouč.

A na jaké spoluhráče z trávníku vzpomíná nejraději? „Nerad bych vypíchl jenom jednoho a na ostatní zapomněl. Super partu jsme měli na začátku devadesátých let, kdy jsme byli třetí a zářil René Wagner. Mým nejlepším parťákem byl Petr Maléř, s nímž se stále stýkám. Momentálně trénuje brněnskou juniorku a sem tam si s mladými zaběhám. Už jim však moc nestačím,“ uzavírá Křivánek.