VYBERTE SI REGION

Legendární basketbalista Mrázek: Při prvním utkání jsem se raději díval stranou

Brno /ROZHOVOR/ - Nebýt náhody, nejspíš se československý basketbal nedočkal největšího úspěchu své historie. Jen díky náhodě se totiž Ivo Mrázek dostal pod bezedné koše. A úspěšným hodem rozhodl finále evropského šampionátu v roce 1946 ve Švýcarsku, kde Čechoslováci porazili Itálii 34:32. „Původně jsem plaval," sděluje v rozhovoru pro Deník Rovnost legendární brněnský basketbalista, který v pondělí oslavil úctyhodné devadesáté narozeniny s elánem a úsměvem. Tak je vitální muž, jemuž nikdo neřekne jinak než Ivan. „Odjakživa mi říkali Ivane, i když jsem Ivo. A v basketbalu nakonec šéfe, protože jsem vždycky dirigoval na hřišti i později jako trenér ve Zbrojovce," doplňuje trojnásobný účastník olympijských her, který se živil jako učitel, vystudoval tělocvik a zeměpis.

19.1.2016
SDÍLEJ:

Dohromady devadesát růží v barvách Brna a Sokola Brno I dostal legendární basketbalista Ivo Mrázek, který v pondělí oslavil devadesáté narozeniny.Foto: DENÍK/Ludmila Korešová

Co vás tedy přivedlo k basketbalu?

Měli jsme plavecký tábor v Polné a chodili jsme na rozvalinu hradu večer hrát volejbal. Najednou se tam objevil jihomoravský basketbalový svaz. Jednou jich bylo jen devět a říkali, že jsem dlouhý, ať jdu s nimi hrát. Nějak jsem zavazel, i tak mě pozvali na trénink. Brzy jsem šel i na první zápas proti bývalému Sokolu Královo Pole.

Vybavujete si ho?

Jako dnes. Bylo nás pět i se mnou, takže jsem musel hrát celý zápas. Když mi chtěli nahrát, honem jsem se díval stranou, abych míč nedostal. Pamatuji si, že jsme prohráli 20:60.

A pamatujete si váš rozhodující koš z finále mistrovství Evropy?

Moc ne, ale vím, že jsem doskočil pod soupeřovým košem balon. Uměl jsem hrát levou i pravou rukou, což byla moje úžasná výhoda. Levou jsem si to přihrál na pravou a nějak dopinkl.

Jak jste se naučil hrát oběma rukama?

Levou jsem začal hrát, protože jsem si zlomil pravou na házené a dostal jsem na osm neděl sádru, takže jsem se naučil. Zpočátku jsem uskákal dost, i když výskok nebyl světoborný, ale měl jsem dlouhé ruce. A tehdejší pivoti byli taky malí. Těžil jsem z hráčské chytrosti, měl jsem to rád, ale cíle jsem neměl. Nepřipadalo v úvahu, že si basketbalem můžu vydělat. Všichni jsme studovali, národní družstvo byl samý vysokoškolák a basketbal nás jen bavil.

Vzpomínáte si na evropský šampionát v Ženevě?

Už jsem nikdy nezažil takový ráj jako ve Švýcarsku. Jeli jsme na mistrovství Evropy hned po válce v roce 1946. Všechny tři vagony byly narvané polskými Židy, kteří jeli do Palestiny. Nastupovalo i vystupovalo se okny, záchody byly taky narvané, takže se chodilo z okna. Když jsme jeli přes Norimberk či Karlsruhe, nevěřil jsem, že ta města se někdy opraví. Všude jen kopy sutí, vše zbořené, shořelé. Na nádražích chodily děti a žebraly, vypadaly tak smutně. Až jsme přijeli do Basileje, která z poloviny patřila Francii a z druhé Švýcarsku.

Co vás tam čekalo?

Na nádražích byla ještě vytřískaná okna, natřená tmavomodře kvůli zatmění. Všude fůra uprchlíků bloudících po Evropě, lidé v mun-dúrech z koncentráků, prostě hrozné. Pak přišla napucovaná pracovnice a zeptala se, kdo jede dál. Přihlásili jsme se, odvedla nás do jedné chodby, zahnuli jsme a proti nám stály otevřené dveře a tam ráj. Něco neuvěřitelného, otázka jedné chodby. Najednou jsme viděli všechno, neony, čokoládu, šlehačku, automaty na vše možné. Vyházeli jsme tam veškeré české koruny, zda něco zabere, a chytl se jen jeden s doutníky. (směje se)

Věřili jste, že můžete šampionát vyhrát?

Všem družstvům jsme se klaněli, nikoho jsme neznali. Tak jsme hráli, až jsme doklopýtali do finále a vyhráli o koš nad Italy, kteří byli vysocí favorité. Poprvé a naposledy jsme se stali mistry Evropy. Mohli jsme být víckrát mistři Evropy, ale podělali jsme si to vlastní blbostí.

Pomohl vám k triumfu také speciální talisman.

Trenér národního družstva doktor Hájek nám přinesl krabičku, kde byl údajně prst z pankráckého popraviště. Byla zabalená do vlajky a jako benjamínek jsem ji celou dobu opatroval. Před každým zápasem jsme na ni přísahali, že budeme hrát za republiku co nejlíp. Asi to svým způsobem fungovalo. Po válce jsme si mysleli, že bude všechno jiné, budeme cestovat, uvidíme svět, ale vydrželo to jen rok a půl, pak spadla klec a bylo to hrozné.

Co jste za zlato dostali?

Ve Švýcarsku nás pohostila Olga Masaryková-Revilliodová (dcera Tomáše Garrigua Masaryka pozn. red.), její rodina nám dala zlaté hodinky s věnováním pro mistry Evropy. Atašé velvyslanectví nás zase dovedl do cukrárny a řekl: Kluci, co sníte, to platím. Asi ho dost prohnulo, Čechům tohle říct. (smích) Olga Masaryková nám řekla, že nás po příjezdu přijme její bratr Jan Masaryk, tehdejší ministr zahraničí, jenže jsme nakonec v Karlsruhe zůstali celý den a na přijetí nedošlo.

Měl jste hodně nabídek na zahraniční angažmá. Chtěl jste z Brna odejít?

Brno vždycky vyhrálo, i když jsem jako kantor tady vydělával 780 korun a tehdejší ATK, později Dukla, mi nabídla 4200 plus půl kila masa denně. Stravoval bych se v Dukle a bydlel ve vile v prvním poschodí, v přízemí měl být boxer Torma. Poslali na mě nějakého majora, ať to dobrovolně podepíšu, jinak mě tehdejší ministr obrany, generál Čepička, určitě odvede. Opravdu přijeli nějací tři doktoři z Hradce Králové, měl jsem však od tří let problém s ušima, na základě toho nemohli. Tak to chtěli zahrát tak, že když nemůžu jít do Dukly, nebudu hrát vůbec, ale nedopadlo to.

Nabídek jste měl přitom mnohem víc…

Někdy si říkám, že kdybych býval šel, možná jsem na tom lépe než v Brně, ale pořád jsem k němu zafixován. Dvakrát jsem odmítl Real Madrid, dvakrát Maccabi Tel Aviv jako trenér, pak jsem až ze zoufalství v roce 1969 šel do Itálie. V roce 1948 se mnou jednali i Američané, ale byla by to emigrace. Rád jsem jezdil ven a taky jsem se rád vracel, i když jsem věděl, že zase něco řeknu a budu mít problémy, kterých jsem měl hodně.

Kvůli čemu jste měl potíže?

Chtěli jsme třeba podat protest na Rusy, že dali rozhodující koš finále mistrovství Evropy 1951 po přešlapu. Nakonec jsme ho nepodali, ale svedli to na mě a dostal jsem sedmihodinový výslech se třemi reflektory na obličeji. Od té doby moje konflikty s vyšší mocí začaly. Třikrát mi sebrali pas, aniž to zdůvodnili, třeba pět dní před odjezdem na mistrovství Evropy do Bělehradu. Buď šlo údajně o špionáž pro Ameriku, pak pro Izrael, pak kombinace s Jugoslávci. Největší problém byl, že se venku bavím s novináři a dalšími lidmi.

Na sklonku trenérské kariéry jste zamířil do Itálie. Proč to bylo ze zoufalství?

Italštinu jsem neuměl, což byl hrozný hendikep. Slíbili mi tlumočníka do němčiny, kterého mi nedali, nevím, z jakého důvodu, přitom klub Petrarca patřil jezuitům, kteří měli koleje plné študáků. Bohužel jsem na to přišel až po tři čtvrtě roce.

Jak jste to tedy zvládal?

Začátky byly hrozně špatné. Když mluvíte ve stylu říkati, běhati, skákati, míč kulatý, za čtrnáct dní ze sebe uděláte úplného blbce. Měl jsem aspoň výhodu, že jsem ve třiačtyřiceti byl jejich nejlepší hráč, na tréninku jsem si s klukama pod košem udělal, co jsem chtěl, všechno jsem ukázal. Ale příprava na zápas byla dost kostrbatá. Hlavně jsem tam nedostal povolení sedět na lavičce, což nikde v Evropě asi nebylo, to si Italové vymohli kvůli velkému přílivu Jugoslávců.

Jak jste řídil tým?

Když jsme hráli doma, seděl jsem v první řadě za lavičkou, ale venku to byl problém. Zápasy vedl druhý trenér, měl jsem jen malou vysílačku a domlouvali jsme se. Ovšem soupeř to pochopil a posadil vedle mě dva mladé kluky. Když jsem začal mluvit, dělali kravál, abychom se nedomluvili.

Rád vzpomínáte na vaši éru?

Když člověk začne moc vzpomínat, současný stav ho mrzí. Když se tady hrál špičkový basketbal, nebyla pořádná hala. Hráli jsme na stadionu v Kounicově ulici, kde se diváci museli přezouvat, což nikde na světě diváci neznali. Každý si nosil pantofle s sebou, přitom dorazilo třeba třináct set diváků. Teď jsou v Brně tři haly a poháry nemá kdo hrát. Je to škoda, jde jen o otázku peněz a schopného organizátora. V Brně navíc není žádný velký podnik, který je ochoten vzít basketbal pod svoje křídla.

Proč se současná česká reprezentace vaší éře nepřibližuje?

Hlavní důvod je, že nemáme výběr. Satoranský má 197 centimetrů a hraje prakticky rozehrávače. Já jsem se 187 centimetry hrál pivota, což dnes nepřipadá v úvahu. Uteklo se do výšek, jenže hráče nemáme. Výhodu mají ženy, družstev není tolik a Evropu jsme schopní výškově pochytat, ženy mohou konkurovat komukoli.

Dá se srovnat dřívější basketbal a nynější?

Samozřejmě nedá, teď je všechno na bází profesionality, hráči jsou placení, což je pro basketbal velká škoda, za naší éry šlo ryze o sport vysokoškoláků či středoškoláků. Dnes je to opak, což myslím basketbalu dost vadí. A dnešní generace je daleko vyšší. Vzpomínám si, že když jsem vstoupil do šaliny, byl jsem vysoký, teď je vyšší okolí. Zřejmě jsme povyrostli, ale nemáme výběr ve výškách a váhách. Rozhoduje úroveň vysokých hráčů.

V čem se hra lišila?

Basketbal byl bezdotykový, hrálo se jen na tři fauly, pak čtyři a pět, jakýkoli dotek znamenal faul. Kdyby tehdejší rozhodčí nastoupili dnes a pískali podle tehdejších pravidel, družstva za chvíli nemají s kým hrát. Dnes vidím bojovnost a rvavost, to jsou někdy chvaty jiu-jitsu, něco z ragby.

Pořád jste vitální, co je váš recept na dlouhověkost?

No není to tak moc slavné, za poslední rok ztrácím trochu rovnováhu a hlavně špatně chodím. Před rokem jsem ještě bydlel v bytě a vše jsem hladce absolvoval. Jenže manželka mi umřela před čtyřmi měsíci a už je to hodně smutné, člověk je tady stále sám. V penzionu to má aspoň jednu výhodu, že odtud už se nebudu nikam stěhovat, jedině přes nemocnici do krematoria, nebo rovnou do krematoria. (pousměje se)

Ještě každý den šlapete na rotopedu?

Chodím každý den na patnáct minut. Jenže když pěšky jdu dvě stě metrů, najednou nemůžu, zato šlapání na rotopedu mi nevadí. Doktor mi vždycky říká, ať se podívám, kdy jsem se narodil.

Trénování vám nechybí?

Vůbec ne. Nedovedu si představit, že bych chodil za deset minut osm večer na trénink jako dřív, ani hráče z ligy si nedovedu představit. Chtějí mít večery volné.

Autor: Jaroslav Kára

19.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Novoroční ohňostroj nad hradem Brňané neuvidí. Město akci zrušilo

Brno /ANKETA/ – Novoroční obloha nad Špilberkem rozzářená ohňostrojem Brňany na přelomu roku nečeká. Město ohňostroj zrušilo.

Nebezpečná ulice. Povolenou třicítku řidiči v Kuřimi překračují, stěžují si lidé

Kuřim – Při vjezdu do kuřimské ulice Pod Vinohrady upozorňuje dopravní značka, že povolená rychlost je nanejvýš třicet kilometrů v hodině. Jak ale ukázalo nedávné měření policistů, řidiči ji výrazně překračují. Rekordman tam jel víc než sedmdesátikilometrovou rychlostí.

Brněnský kouč Habanec věří své koncepci: Jsme dole, ale o záchranu hrát nebudeme

Brno – Po šestém utkání za sebou bez vítězství klesli na čtrnácté místo, pouze čtyři body nad předposlední Jihlavu. Ale fotbalisté Zbrojovky, ani jejich trenér si existenční starosti v první lize nepřipouštějí. „Jsme kousek od sestupového místa, ale Zbrojovka o záchranu hrát nebude," odvětil brněnský kouč Svatopluk Habanec.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies