VYBERTE SI REGION

Legendě Bobrovskému zatajil zahraniční angažmá manažer

Brno /KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - Nejstarší z basketbalových sourozenců Bobrovských Zdeněk přišel o přestup do Belgie, získal dvě evropská stříbra a soupeře trápil 26 let.

21.7.2011 3
SDÍLEJ:

Zdeněk Bobrovský.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Na pomyslném děkovném listě brněnského basketbalu by jeho jméno stálo na jednom z čelních míst. Košíkové v největším moravském městě věnoval téměř celou svou aktivní kariéru. Celkem úctyhodných 26 let, ve kterých stihl 520 zápasů a šestnáct republikových titulů. „Brno jsme se spoluhráči vyzvedli až na vrchol. Oceněním pro nás nebyly peníze, ale možnost jezdit do zahraničí,“ svěřuje se basketbalová legenda Zdeněk Bobrovský, nejstraší bratr současného trenéra basketbalistek Frisca Jana Bobrovského.

Osmasedmdesátiletý hráč patřil také k základním kamenům mužské reprezentace. S ní získal dvě stříbra a na olympiádě v roce 1960 v Římě dovedl mužstvo jako kapitán k pátému místu. Nejvyšší stupínek se mu ale vyhýbal, v Poháru mistrů evropských zemí skončil se Zbrojovkou dvakrát ve finále na Realu Madrid. Náročnou aktivní kariérou nyní trpí jeho zdraví.

Chybělo málo, a místo basketbalu by se Bobrovský mohl proslavit ve fotbale nebo atletice. Těm se rekreačně věnoval v rodných Rosicích do svých čtrnácti let, kdy se jeho rodina přestěhovala do Brna. „Až tam jsem začal chodit do Sokola I, kde jsem si úplnou náhodou vyzkoušel nový sport. Basketbalistů bylo jednou na tréninku málo, a tak mě pozvali, abych si s nimi zahrál. Asi jsem byl nadaný, že mě vzali,“ uvažuje.

Košíkové propadl od prvního setkání. „Zapadl jsem do výborné party, která mě tahala výš a výš,“ vzpomíná především na Ivana Mrázka, Lubomíra Koláře nebo Luboše Helána.

Po necelých dvou letech už nastupoval v nejvyšší české soutěži a hned si připsal titul, na kterém měl také zásluhu. „Ve finále před vyprodanou Lucernou jsme vyhráli nad Spartou 43:41. Shodou okolností jsem byl nejlepší střelec utkání s třinácti body. Dokonce jsem překonal i Mrázka, i když byl jasně nejlepší hráč,“ je hrdý na svůj výkon.

V lize nemělo Brno i díky Bobrovskému konkurenci. „Zní to trochu namyšleně, ale opravdu jsme byli nejlepší. Doma jsme každého soupeře vždy hladce porazili,“ říká.

I na mezinárodní úrovni se Zbrojovce dařilo, když se dvakrát v roce 1964 a 1968 probojovala do finále Poháru mistrů evropských zemí. Vždy ale odešla poražená od madridského Realu. „Patřil ke špičkovým klubům, protože měl vždy minimálně dva Američany a často jim pomáhali i rozhodčí. Šlo o velké zápasy, hlavně v naší malé tělocvičně na Kounicově. Hlediště bylo plně obsazené,“ zavzpomíná.

Bez zlaté ozdoby

Kromě klubových úspěchů sbíral medaile i s reprezentací. Pětkrát se zúčastnil mistrovství Evropy, dvakrát olympijských her. Nejcennější kov si ale na krk nikdy nepověsil. „Bohužel jsme naši cestu nedotáhli až na vrchol. Vždy nám chyběl malý kousek,“ mrzí Bobrovského dvě stříbra a bronz z evropského šampionátu.

Na první v roce 1951 se dostal úplnou náhodou. „Z kádrových důvodů, které byly jen záminkou, šéfové vyřadili šest hráčů a hledali mezi námi dorostenci náhradu,“ popisuje, jak se zúčastnil stříbrného šampionátu.

„I když v týmu bylo dost nováčků, dostali jsme se k medaili jako velcí outsideři. Především díky Mrázkovi, který byl opět suverénně nejlepší,“ pokyvuje hlavou nad ziskem stříbrné medaile, kterou zopakoval ještě v roce 1955. „To jsme měli zase ohromnou smůlu. Porazili jsme silná družstva, ale o koš zaváhali se slabým Polskem a Izraelem,“ lituje.

Za největší úspěch reprezentační kariéry považuje olympijské hry 1960 v Římě, kde skončilo Československo na pátém místě. „Úspěchem už byl postup na hry, ale nejvíce mě nadchla atmosféra, která byla úplně neporovnatelná s jakýmkoli šampionátem,“ popisuje.

K umístění v elitní pětce přivedl mužstvo jako kapitán právě Bobrovský. „Dost jsem na hráče křičel, když jim to nešlo. Nadal jsem jim, aby se vzpamatovali. Vždy to mělo dobrý účinek,“ směje se.

Basketbal nebyl pro Bobrovského obživou, ale hlavně radostí. „Nevydělali jsme si skoro ani korunu. O to nám ale nešlo. Byli jsme rádi, že jsme mohli jezdit ven, na západ. To byla naše odměna,“ vysvětluje hráč, který nejraději vzpomíná soustředění v italském San Remu v roce 1964.

„To byla pohádka. Byli jsme na koncertě brazilské kapely nebo jsme na skútrech projížděli vinice,“ vybavuje si.

V civilním povolání učitel musel skloubit práci na škole i s tréninky a zápasy na špičkové úrovni. „Spoluhráči mě za to obdivovali, ale dalo se to skloubit. Vždy záleželo na dohodě s ředitelem, jestli mi to povolí. Pokaždé jsme se ale domluvili,“ přiznává tělocvikář, který se snažil v hodinách prosazovat právě basketbal. „Problém jen byl, že ve školách chyběly tělocvičny,“ dodává.

Přiznává, že také musel být poplatný tehdejší době, aby mohl do zahraničí. „Jednou za mnou přišel přímo do školy jakýsi policista. Dostal jsem heslo, které jsem měl poté sdělit jinému agentovi. Přišel za mnou právě v San Remu ke kulečníku, ale já jej odbyl. Výsledek? Nic se nestalo,“ usmívá se legenda, která měla i několik možností emigrovat, ale vždy se vrátila do Československa.

„Třeba v osmašedesátém jsme zrovna byli v Itálii na turnaji a sledovali, co se u nás v republice děje. Majitel hotelu nám nabídl, ať zůstaneme, ale já jsem měl doma syna…,“ popisuje složité rozhodování.

Zatajené angažmá

Bobrovského kvalit si všimli i v zahraničí a v roce 1968 byl blízko zahraničního angažmá. Sen mu ale zkazilo vedení brněnského klubu. „Kontaktovali je, abych šel do Belgie nahrávat vynikajícímu srbskému hráči Koračovi. Uměl jsem totiž střílet z dálky, tím pádem se na mě musel vytáhnout obránce a Korač by měl snazší zakončování,“ vysvětluje, proč o tehdy pětatřicetiletého Bobrovského stáli.

„Manažer mi to ale ani neřekl, protože za tři měsíce jsme hráli se Zbrojovkou finále Poháru mistrů evropských zemí. Až po zápase mě zavolal na pokoj, rozhodil tam franky a řekl, ať si vezmu co chci, a přiznal, že mi zkazil angažmá,“ dodává. Rodákovi z Rosic jako omluvu našel dvouleté angažmá v Rakousku.

Bohatou aktivní kariéru zakončil až ve 42 letech. Poté trénoval královopolské ženy. S koučováním skončil v roce 1997 jako asistent Miroslava Pospíšila, se kterým se ale nerozešel v dobrém. „Namluvil mi něco, co nebylo pravda. Nechci se k tomu už vracet, ale nyní ho nevidím jako člověka,“ smutně povídá.

K basketbalu měla blízko celá Bobrovského rodina. Kromě něj se driblování aktivně a úspěšně věnovali i jeho dva mladší bratři Ivan a Jan. „Všichni jsme hráli košíkovou a dokonce v roce 1964 jsme se setkali i na hřišti,“ popisuje kuriózní situaci, kdy tři bratři hájili dres Zbrojovky.

Nevraživost mezi sourozenci rozhodně nepanovala. „Vůbec jsme se nehecovali, naopak jsme si pomáhali,“ popisuje jejich soudržnost.

Prostřední Ivan v roce 1980 emigroval do Spojených států amerických, nejmladší Jan je dlouholetý kouč ženského družstva ze Žabovřesk. „Sem tam se stýkáme, občas padne slovo i na basketbal, ale nijak moc ho neprobíráme. Honza má teď docela problémy s kádrem, klubu dává víc, než může. Podle mě by se měl už držet více stranou, ale pro něj je to vše. Povede družstvo do té doby, než bude mít pět hráček, které umí udělat dvojtakt,“ usměje se Zdeněk, který pravidelně navštěvuje utkání brněnského Frisca.

Dlouholetá sportovní kariéra se ale podepsala i na jeho stavu. „Mám operované koleno, nepočítatelně vymknuté kotníky, hrával jsem i s horečkami a teď se to vše sečetlo. Zdraví mám podlomené,“ přiznává.

„Přesto si myslím, že kariéra za to stála. Jezdili jsme do ciziny, občas si i přivezli nějaký dárek. Lidé, kteří se nedostali z Československa, o hodně přišli,“ zasní se.

Zdeněk Bobrovský
Sport: basketbal
Věk: 78 let
Bydliště: Brno
Úspěchy: 16× mistr ČSR, 2× stříbro z ME (1951, 1955), 1× bronz z ME (1957), 5. místo na OH v Římě (1960), 2× finalista Poháru mistrů evropských zemí (1964, 1968)
Zajímavost: nejstarší z bratrské trojice sourozenců Bobrovských. Zdeněk, Ivan i Jan se basketbalu aktivně věnovali, poslední jmenovaný vede hráčky brněnského Frisca

Autor: Tomáš Valaškovčák

21.7.2011 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

Českým vojákům poslala sušenky i polévky

Brno - Dominika Borková před pár týdny zašla na poštu a poslala balík. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby zásilka nemířila na leteckou základnu Bagrám v Afghánistánu. „Rozhodla jsem se podpořit české vojáky na zahraniční misi a zároveň jim připomenout, že na ně doma myslíme," vysvětluje mladá žena svoji motivaci.

Richard Müller v Brně: nová deska i šansony

Brno – V září vydal nové album a ještě za čerstva s ním vyrazil na koncertní šňůru po českých a moravských městech. V úterý večer se slovenský zpěvák Richard Müller vrací na prkna brněnského Janáčkova divadla, aby zde završil své tříměsíční „To nejlepší" turné.

OBRAZEM: Lucie Bílá a její hosté vystoupili v Brně

Brno – Na poklidnou vánoční atmosféru se mohli lidé naladit v pondělí večer v brněnské hale Vodova. Se svým slavnostním vánočním koncertem tam vystoupila Lucie Bílá. Zpěvačku doprovázela kapela Petra Maláska a nechyběli ani hosté.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies