VYBERTE SI REGION

Mazal galusky pivem. Aby vyhrál dvacet titulů

Brno /KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - Píše se rok 1988. Místo: německé město Ludwigshafen. V tamní hale proti sobě stojí dva kolisté. Jeden s míčem, druhý v bráně. Rozhodčí nařizují penaltu. Útočící hráč se rozjíždí, střílí. Gólman natahuje ruce před sebe a… chytá!

20.1.2011
SDÍLEJ:

Mnohonásobný mistr světa v kolové Jan Pospíšil.Foto: DENÍK/Attila Racek

Další díly seriálu
Když tady zářil
najdete ZDE

Životní okamžik dnes pětašedesátiletého brněnského kolisty Jana Pospíšila. Mladší ze slavné bratrské dvojice Jana a Jindřicha Pospíšilových v poslední vteřině finále mistrovství světa vychytal německého útočníka Manfreda Geilerta, a posunul tak zápas do prodloužení, ve kterém česká dvojice vstřelila branku a zvítězila.

Připsala si tak jubilejní dvacátý triumf světového šampiona. Rekord, který dosud nikdo nepřekonal. Jan Pospíšil mohl z vrcholového sportu odcházet spokojený. „Bylo to nádherné rozloučení. Nejlepší je odejít se slávou. Kdyby dali gól, skončili bychom bez titulu a asi bychom hráli ještě o rok déle. Chtěli jsme odejít na vrcholu,“ vzpomíná Pospíšil.

Jeden z královského dua více než sto let starého sportu nejdříve začínal krasojízdou. O kolové však vždycky snil. „Otec mi zemřel, když jsem se narodil, takže sourozenci mě hodně vychovávali. Byl jsem nejmladší a v sedmi letech mě sestra brávala s sebou na krasojízdu. Teprve když uplynuly dva roky a já o něco povyrostl, mohl jsem přesedlat na bicykl pro kolovou. Krasojízda mě zase tak moc nebavila, ale naučil jsem se na ní základní prvky, takže mi tréninky pomohly k lepší stabilitě,“ vysvětluje.

Od devíti let tak poprvé začal hrát „fotbal na kolech“. Dopředu ho vždy táhla snaha vyrovnat se nebo být lepší než bratr. „Byl pro mě vzor. Vládla mezi námi i trochu rivalita. Je o tři roky starší, takže měl vždy větší sílu a tím pádem i výhodu,“ povídá o Jindřichovi.

Vlastní kolo, perfektní servis, hromady náhradních dílů? O tom si mohl Jan nechat jenom zdát. „S trenéry jsme jezdili po vesnicích, dělali šou pro lidi, abychom si vydělali na galusky. Ty byly na tu dobu dost drahé, proto jsme si je sami spravovali. Všechno kolem servisu jsme museli umět. Není žádný správný kolista, který si neumí spravit svůj nástroj,“ tvrdí brněnský rodák, který měl kolo ze začátku kariéry pouze půjčené a svoje první dostal až v sedmnácti letech.

Bráchové parťáci

Za partnera dostal bratra až o dva roky později. Ten totiž nejdříve nastupoval ve dvojici s Jaroslavem Svobodou. „Ten hrával dost pasivně, a proto mě trenér Rudolf Hart dal k bráchovi,“ naznačuje Pospíšil, který zůstal celou kariéru věrný brněnskému klubu TJ Královopolská.

Bratři v jednom týmu? V tehdejší době nic neobvyklého. Ale zároveň s tím přicházela i úskalí. „Po letech společného působení už mezi námi vládla ponorková nemoc, protože jsme byli stále spolu. Občas to mezi námi i skřípalo. Nezdá se to, ale soužití bylo dost psychicky náročné,“ vzpomíná na konec sedmdesátých let minulého století. „Stalo se, že jsme se do krve pohádali, ale trenér nás vždy na chvíli rozdělil a pak byl pokoj. Nikdy jsme se v zápase nepohádali až tak, že bychom kvůli tomu prohráli,“ upozorňuje brankář.

Starostí bratra Jindřicha bylo především střílet góly. „Já jsem nesl větší díl odpovědnosti, protože mou chybu už nikdo nenapravil. Jindra byl zase razantní útočník, tvrdý a strašně rychlý. Ve své době patřil k nejlepším na světě,“ chválí.

To se poprvé potvrdilo už v roce 1965, kdy bratři získali první titul mistrů světa. „Hrálo se tehdy v Československu na Letné. Obrovsky nás táhla velká podpora diváků,“ děkuje bouřlivému publiku.

S medailí na krku byli mistry světa. Jediný, kdo úspěch „neuznal“, byl trenér Hart. „Pamatuji si přesně, co nám tehdy řekl. Prý až titul obhájíme, bude nás považovat za opravdové šampiony,“ směje se. Oficiálního docenění od dlouholetého kouče se tedy dočkali až za tři roky.

Splněná přání

Po třetím a druhém místě se v roce 1968 vrátili na světový trůn, kam vystoupali v kariéře celkem dvacetkrát. „Kdyby mi někdo řekl, že tolikrát zvítězíme, určitě bych mu nevěřil. Člověk si přál vyhrát třeba pětkrát, aby dotáhl Buchholze (pětinásobní němečtí mistři světa – pozn. red.). Pak že by bylo pěkné zaokrouhlit medaile na desítce,“ svěřuje se.

V roce 1968 načal šňůru čtrnácti titulů v řadě. „Už se mi slévají dohromady, ale některé jsou nezapomenutelné. Třeba němečtí soupeři Flackus s Bernaisem, které jsme porazili ve finále osmkrát za sebou, se jednou speciálně připravovali v hale s kluzkou podlahou, kde se poté hrálo mistrovství. Na šampionátu tak měli proti nám velkou výhodu. Až potom trenéra Harta napadlo, že koupíme pivo a umyjeme s ním galusky. Pivo má v sobě trochu cukru, takže nám potom pneumatiky lepily na podlaze, a my už tak neklouzali. Dokázali jsme je pak porazit na jejich hřišti jejich zbraní,“ těší ještě teď Pospíšila.

Ten přiznává, že je soupeři v té době neměli příliš v lásce. „Nejhorší bylo, že se proti nám, ať jsme hráli kdekoli, všichni vyhecovali. Každý hrál naplno. Jak jsme jim dali tři góly, položili se, ale pokud jsme zaváhali a soupeř vedl, měli jsme s ním vždycky hodně práce,“ připouští.

Pohrdavé pohledy nebo namyšlenost? Ta k Pospíšilům nepatřila. „Dovedli jsme hrát i tak, že se slabším domácím soupeřem jsme v poločase třeba prohrávali. Hala pak bouřila a byla výborná atmosféra. Museli jsme ale vědět, komu můžeme nechat náskok,“ dodává.

Úchvatná série Jana a Jindřicha skončila v roce 1982. Ve finále vedli už 4:1 nad německou dvojicí Andreas a Thomas Steinmeierovi. „Najednou jsme dostali dva blbé góly, soupeři se štěstím srovnali, a nakonec vyhráli o branku. Psychicky jsme utkání nezvládli a chyběla nám malá trocha štěstíčka, kterou každý sportovec potřebuje k úspěchu,“ hodnotí zápas. „Byli jsme ohromně naštvaní, rozzuření, že jsme prohráli. O to víc jsme ale začali trénovat,“ doplňuje.

Konec hvězdné kariéry

Stejná situace se opakovala ještě o rok později. Pak ale přišla druhá vítězná série jejich kariéry. Pět titulů v letech 1984–1988 a konec na vrcholu. „Nejdůležitější bylo poslední prvenství. To byly asi největší nervy. Odejít jako poražení by bylo něco strašného,“ vysvětluje. „Jindra mě sice přemlouval, ať ještě jeden rok pokračujeme. Já ale rozhodl o opaku. Raději jsem chtěl skončit s titulem. Měl jsem tušení, že další obhajoba by už nemusela vyjít. Nastupovali další mladší kluci, kteří byli rychlejší, naše zkušenosti už nemusely stačit,“ odhaluje tehdy třiačtyřicetiletý kolista důvody ukončení hvězdné kariéry.

O jejich sportovní penzi se už dříve snažili i jejich soupeři. „Němci vymýšleli pravidlo, aby se nás zbavili. Žádali, ať na mistrovství světa startují jen hráči do čtyřiceti let,“ naznačuje neschválenou perličku připravovaných pravidel, která by definitivně odstavila „nesmrtelné“ Čechoslováky.

Za úspěchy nestálo jen jejich nadání, ale také tréninková dřina. „Připravovali jsme se třikrát týdně několik hodin, soboty a neděle jsme zase jezdili po turnajích. Víte, co je důležité? Mít ztvrdlou kůži. Když jsme třeba po měsíční dovolené přišli na trénink, odcházeli jsme se zkrvavenýma rukama. Byl to tvrdý sport, hrálo se od podlahy, dnes dominuje spíš technika,“ porovnává.

Po odchodu do kolistického důchodu nenašel v rodné zemi uplatnění, proto odešel do Švýcarska, kde se staral o žáky a dorostence. „Teď mi posílají esemesky, jak se jim daří. Dostal jsem dokonce i nabídku, jestli bych je nešel koučovat, pokud se dostanou na mistrovství světa,“ pyšní se výkony svých svěřenců.

Od roku 2005 tráví důchod v Čenkovicích. S bratrem Jindřichem, který je předsedou sálové komise Českého cyklistického svazu, se pravidelně vídá v Brně, kde mají společný dům. „O kolové se ale nebavíme,“ usmívá se.

Budoucnost svého milovaného sportu vidí především na vesnicích a v menších městech. „Mladí lidé nemají zájem o činnost, která trochu víc bolí. Kolová se proto ujímá spíš na venkově než ve velkých městech, kde je více možností zábavy,“ myslí si.

JAN POSPÍŠIL

Narozen: 25. dubna 1945 v Brně

Profese: bývalý kolista

Klub: TJ Královopolská Brno (1954–1988)

Největší úspěchy: 20× mistr světa (1965, 1968–1981, 1984–1988), 2× vicemistr světa (1964, 1967, 1982, 1983), 1× 3. místo na MS (1966), 30× mistr Českslovenska, 16× vítěz Evropského poháru, titul Československý cyklista roku (1972, 1975, 1979), nejlepší sportovec Československa (1979)

Zajímavost: s bratrem Jindřichem vytvořili dosud nepřekonaný rekord dvaceti titulů mistra světa

Autor: Tomáš Valaškovčák

20.1.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Česká hlava pro brněnský tým. Mikroskop pomůže s léčbou rakoviny

Brno – Vynalezl mikroskop, který v budoucnu pomůže s nádorovou léčbou. Padesátiletý Radim Chmelík se svým týmem z Fakulty strojního inženýrství a CEITEC Vysokého učení technického v Brně obdržel minulý týden ocenění vědecké soutěže Česká hlava.

Kníničská Panna Marie? Řezbář ji vyřezal motorovou pilou

Brno /FOTOGALERIE/ – Zvuk motorové pily slyšeli v neděli dopoledne lidé z brněnských Kníniček. Před místní mateřskou školou totiž započal letošní advent v městské části. Jedním z největších lákadel programu byla řezbářská show, při níž řezbář vytvořil postavu Panny Marie.

Nehod motorkářů ubylo. Jsou lépe připravení, tvrdí odborník

Jižní Morava – Devět životů vyhaslo od začátku roku při nehodách motocyklů na silnicích v Jihomoravském kraji. Oproti loňsku je to o jednoho mrtvého méně.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies