Musím předvést sestavu jako bůh, usmívá se Míčková před olympijskou kvalifikací

Pokud se usměvavá Brňanka, která zvítězila nedávno v anketě Deníku Rovnost Sympaťák Jihomoravského kraje, dostane do Ria, bude první česká moderní gymnastka na olympijských hrách od Atén v roce 2004, kde startovala Dominika Červenková.

Jste jedna z průzkumnic prostředí v olympijském Riu de Janeiro, protože vás tam příští týden čeká dokvalifikace. Těšíte se na inspekci?

Bohužel to bude asi rychloakce. Ani si neuvědomím, že jsem v Riu a hned budu zase zpátky. Město má své kouzlo, ale jedeme tam jen na čtyři dny, ani nevím, jestli se stihnu někam podívat. Zatím jsem si jen prohlídla informace od gymnastického svazu a jak bude vypadat hala.

Jak se vám zamlouvá Rio Olympic Arena?

Připadá mi velikostí podobná halám v Japonsku. V kolumbijském Cali byla taky obří aréna. Jihoameričani jsou temperamentní národ. Tleskají a skoro tančí, když člověk závodí. Tohle asi bude podobné i na olympiádě.

Jak se hodnotí olympijská dokvalifikace?

Sečtou se dohromady sestavy se čtyřmi náčiními – míč, kužely, stuha a obruč. Za každé je maximum dvacet bodů.

Kolik gymnastek bojuje o šest míst na dokvalifikaci v Riu?

Z 23 účastnic v dokvalifikaci mají některé státy i dvě gymnastky a postupuje vždy lepší z dvojice, která druhou jakoby vyškrtne. Myslím si, že takových šest států tam má určitě dvojici závodnic. Tím pádem nás o Rio usiluje prakticky sedmnáct.

Dodá vám to větší optimismus před kvalifikací?

Šance jsou určitě vyšší. Navíc teď na závodech dostávám docela dobré známky. Musím předvést sestavu jako bůh a samozřejmě mít i potřebné štěstí. (směje se)

Vnímáte i v moderní gymnastice, že rozhodčí někoho protežují?

Určitě jde o subjektivní hodnocení a člověk nikdy neví, jak dopadne. Myslí si, že předvedl dobrou sestavu a pak dostane horší známku. Někdy se úplně neshoduje můj dojem s tím od rozhodčích. Ale všichni, co mají rádi gymnastiku se tomu musí přizpůsobit.

Cítíte už nervozitu před kvalifikací?

Zatím takto nepřemýšlím, ale snažím se navodit na tréninku tak, že už jsem na závodě. V poslední době jsem měla hodně vystoupení, abych si vyzkoušela sestavu před lidmi. Do Ria se mnou a trenérkou jede i psycholog, který má masérské kurzy. Takže dva v jednom. (smích)

Jak jste dokvalifikaci přizpůsobila přípravu?

Mám to teď náročnější. Ve škole jsem tento semestr pořádně nebyla. (směje se) Teď se připravuju speciálně tak, abych se přizpůsobila časovému posunu. Mám dvoufázové tréninky po čtyřech hodinách a druhý mi končí v půl desáté večer. V Riu bude trvat závod do půl druhé v noci našeho času.

Na které náčiní sázíte?

Záleží i podle nálady. Na míč a kužele jsme letos dělaly nové sestavy a jsou super. Je to také o názorech, každý mi pochválí něco jiného. Obecně se divákům nejvíc líbí stuha, ale patří k nejtěžším. Je dlouhá šest metrů a když se na závodech třeba zpotíte, nebo v hale bývá vlhko, je pak stuha mokrá a lepí se na tělo. Je důležité se do ní nezamotat a neudělat uzel.

O účast v Riu vám konkurovala i kolegyně z klubu Anna Šebková. Jak jste vnímala tento souboj?

S Aničkou jsme kamarádky, a ne rivalky. Připravovaly jsme se společně, což nám prospělo. Když se jedna z nás necítila, druhá ji táhla dopředu.

Anna Šebková dřív prohlásila, že vám přeje účast v kvalifikaci.

Jsme vedené k tomu, že přejeme starším gymnastkám, ke kterým vzhlížíme. Když gymnastka zdravotně vydrží, šance přijde. Anička určitě taky chtěla do Ria. Na mistrovství světa ve Stuttgartu jsme zjistily, že mohou na kvalifikaci dvě gymnastky ze státu. Kdybychom se obě umístily lépe na šampionátu, mohly jsme pro Českou republiku zajistit dvě místa v dokvalifikaci a nemusely jsme mezi sebou v uvozovkách bojovat. (Míčková obsadila v německém Stuttgartu po redukci pořadí o deset míst 38. místo, Šebková 55. místo – pozn. red.)

Jaké kritérium nakonec mezi vámi rozhodlo?

Sčítaly se body z domácích, spíš takových kontrolních závodů, a z mezinárodních soutěží. Na svazu ohodnotili zpětně i závody, které jsme absolvovaly na podzim. Ze sedmi se bralo v potaz pět, protože jednou jsem byla nemocná já a jednou Anička.

Bude závod v Riu pro vás vrchol kariéry?

Doufám, že se mi podaří vybojovat olympiádu. Plánuju totiž po ní skončit. Pokud se mi nepodaří vybojovat účast v Riu, rozloučím se už na květnovém Grand Prix v Brně. Organismus už mi sám naznačuje, že toho bylo dost.

Trpí moderní gymnastky na častá zranění?

Dřív jsem se zraněními problém neměla, ale je náročné, když trávím hodiny v tělocvičně. Některá zranění přichází z přetížení. Minulý rok jsem vlastně sedm závodů vynechala, protože jsem byla pořád zraněná. V červnu mně přišli den před startem na Evropských hrách v Baku na únavovou zlomeninu nohy. Trochu jsem obrečela, že jsem musela odstoupit. Měla jsem asi šest týdnů ortézu a berle. Ani mistrovství světa mi pak nevyšlo podle představ. Naštěstí to stačilo na dokvalifikaci pro Rio. Brala jsem to jako odměnu, že jsem vydržela. Cvičím od šesti let a bohužel už nejsem na gymnastiku nejmladší.

Čtyřiadvacet let je pro gymnastiku už vysoký věk?

Na některých závodech jsem byla už před dvěma lety nejstarší. Starší gymnastky napočítám asi na prstech jedné ruky.

Už přemýšlíte nad tím, co budete dělat po konci kariéry?

Baví mě cestovat a chci dodělat školu. Vystudovala jsem obor Regenerace a výživa ve sportu. Můžu si tak sama kontrolovat jídelníček. Gymnastky mají být hubené a nepřehánět to s jídlem, jenže ráda jím. (směje se) Teď pokračuji v magisterském studiu a při škole chci pomáhat v hale s gymnastkami, i když asi ne pořád. V hale bývá člověk od rána do večera. Sama jsem si to teď zažila. Ale kdoví, třeba mi bude gymnastika chybět.