Dostala českou vlajku, objela čestné kolo. Pak dorazila mezi hlouček české výpravy, padla na kolena a rozplakala se. „Splnila jsem si svůj životní sen," sdělila v exkluzivním rozhovoru Deníku Rovnost dráhařka pražské Dukly, která si po stříbru z bodovačky v Apeldoornu před dvěma lety připsala druhou světovou medaili.

Už věříte?

Teď už snad jo, už mám dres. (Smích) Než jsem ho dostala, pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Budu v něm spát. Všechno strašně rychle uteče, nestačím nad ničím přemýšlet, ale to přijde.

Kdy jste si až uvědomila, že máte zlato?

Nevěděla jsem to do konce závodu. Mexičanka jela v posledním spurtu o zlato a myslela jsem, že už to nevyjde, já už jsem mlela z posledních sil. Zachránila mě Ruska (Anastasiya Chulkovová – pozn. red.), která dvakrát vyhrála spurt. Štěstí stálo při mně.

Takže jste běžela děkovat do ruské kóje?

Po závodě jsem tam šla, ale ona chvíli předtím odjela na hotel. Jenom jsem vzkázala, aby vyřídili moje poděkování, i když se s ní určitě taky uvidím. V pátek to Rus zkazil Kadlinimu (Kirill Svešnikov posledním sprintem sebral bronz v bodovačce Milanu Kadlecovi – pozn. red.), takže je vše vrácené. (směje se)

Co se vám honilo hlavou po dojezdu?

Říkala jsem si, že jsem dosud byla věčně jenom druhá nebo třetí, což je taky pěkné, ale už takových umístění bylo dost. Duhový dres má člověk napořád, to už si lidé pamatují.

S jakým předsevzetím jste šla do závodu?

Pro mě bylo důležité zapomenout na neúspěch ve scratchi, který jsem obrečela, poslední místo mě mrzelo. Pomohlo mi, že mi Krtek (reprezentační trenér stíhačů Josef Kratina – pozn. red.) i po nepovedeném scratchi věřil, nikdo na mě nevyvíjel tlak, nechali mě v klidu. Věděla jsem, že příprava proběhla v pořádku, měla jsem natrénováno.

Připravovala jste se na šampionát speciálně?

Pomohlo mi, že jsem trénovala se sprintery z Dukly Brno. I když nepatřím do jejich skupiny, věnovali se mi Luba Vojta s Petrem Klimešem. Vzali mě za svou, za což jim chci strašně moc poděkovat. Chtělo to jen přípravu prodat. Že jsem se nadřela na Mallorce, nikoho nezajímá, pokud bych to tady neukázala.

Věřila jste si na medaili?

Šla jsem na start v klidu s tím, že si jdu zazávodit. Uklidňovala mě paní Jiřičková (masérka české reprezentace – pozn. red.), protože když člověk moc chce, většinou se to pokazí. Proto jsem nastupovala bez chtění a očekávání, přála jsem si odvézt výkon, se kterým budu spokojená.

A to se titulem mistryně světa povedlo, ne?

Jsem spokojená nadmíru. (úsměv) V koutku duše jsem si zlato přála, ale nemohla jsem to říct nahlas, aby se něco nepokazilo.

Jak těžká byla bodovačka v Minsku?

Důležité bylo pohlídat si Italku Bronziniovou, který by mě na body ze spurtů překročila. Vím, jaké jsou mé možnosti, že na nejlepší sprinterky nemám. Jediná šance bude, že těmto závodnicím ujedu a zbavím se jich tak. Nakonec rozhodlo i to, že jsem sbírala body a nečekala jsem po získání rundy v balíku. Za to jsem dostala odměnu.

Co vás čeká v nejbližších dnech?

Asi bude všechno stejné. V pátek jsem si po posledním místě ve scratchi říkala, že mě čeká hrozné volno, kdy si budu jen nadávat. Teď nebudu. (úsměv) Jsem ráda, že mi lidé pořád věřili a nezahodili mě do koše.

Jaké vás doma čeká přivítání?

Většinou moc neslavím, to za mě dělají ostatní. (smích) Stříbro před dvěma lety jsme oslavili jenom s kamarádkami, doma jsme si trochu připili. Uvidíme, co na mě po návratu čeká.

Došlo vám hodně gratulací?

To jo, všechny mě potěšily. Taťka mi napsal: No konečně. To mě překvapilo, nejspíš nikdy nepočítal s tím, že se dostanu tak daleko.

Tradičně vozíte hodně talismanů. Měla jste je s sebou na velodromu?

Jasně. Mám tu kuličku od Blagina (reprezentant Martin Bláha – pozn. red.), který mi poslal moc milou gratulaci, vozím s sebou Molouška cyklopsa od Lenky Valové, o kterou jsem se i tady mohla opřít. Na mistrovství jsem od mamky dostala lišku, že musím jet jako liška podšitá. (úsměv). Na každý závod od ní dostávám jednoho plyšáka, takže s sebou všechny vozit ani nemůžu.

Budete mít nadále motivaci do cyklistiky?

Určitě ji neztratím. Nechci jezdit v dresu s proužky na posledním místě, abych mu dělala ostudu. I když bude těžké jezdit s dresem a mít všechny za zadkem. (úsměv)