Novotný: Byl jsem rebel českého krasobruslení

Ivánek z Mrazíka, Shakespearův Romeo a mistr světa v krasobruslení. Co mají tyto zdánlivě neslučitelné postavy společného? Jméno René Novotný.

Legendární krasobruslař dokázal se svou sportovní i životní partnerkou Radkou Kovaříkovou vyhrát amatérské mistrovství světa v roce 1995, dvakrát ovládnout světový profesionální šampionát sportovních dvojic a na ledě ztvárnit třeba i ruského pohádkového bohatýra v muzikálu Mrazík na ledě. Dnes brněnský rodák trénuje mládež klubu FSC Technika Brno a spolupořádá lední revue.

„Led miluju a vždycky budu. U krasobruslení zůstávám a určitě mám pro další rok zajímavé vize,“ usmívá se šestačtyřicetiletá krasobruslařská i­kona.

Prozradíte, co plánujete pro příští rok?
Přešli jsme z aktivní činnosti spíše do role organizátorů. Show byla vždycky moje hlavní parketa, takže bychom k nám chtěli přivést znovu Jevgenije Pljuščenka. Je to pan bruslař, kterého vždycky bude sledovat spousta lidí. Máme v plánu i další projekty, ale ty si ještě nechám do příštího roku pro sebe.

Čemu se v Technice v současnosti věnujete?
Technika je klub, v němž je spousta malých dětí. Jednou by z nich mohli být opravdoví reprezentanti. Je tady jedna z největších mládežnických základen u nás a třeba se vyklube i sportovní dvojice. Začali jsme také pracovat s umělou ledovou plochou, což je pro mě velká výzva. Můžeme přivést led do míst, kde to nikdo nečeká. Máme tak možnost krasobruslení zviditelnit a ukázat lidem, že je to krásný sport. Lidi můžou bruslit, i když je léto a všichni jsou v plavkách. Můžeme mít led v hotelu, v restauraci nebo v parku.

Minulý rok jste začal s hledáním jednotlivců pro sportovní dvojice. Povedlo se vám už nějaké mladé bruslaře najít?
Myslel jsem, že to bude snadnější. Říkal jsem si, že možností, jak najít dvojici bude hodně, ale ta disciplína je tak náročná, že dneska ji nedáte dohromady v jednom městě. Bude to ještě moc práce, ale třeba se v Technice časem vrýsuje pár nebo aspoň jeden z páru. Zatím ale sportovní dvojici nemám.

Tvrdíte, že v českém krasobruslení chybí komunikace a spolupráce.
Já jsem byl vždycky rebel českého krasobruslení, protože vždycky říkám to, co si myslím. A my jsme trošku zaspali dobu. Talenty se rodit nepřestaly, to je nesmysl, ale dřív nás bylo mnohem víc ve všech disciplínách. Dnes je krasobruslení přehnaně individuální. Je to i působností trenérů, kteří si dělají všechno samostatně. Pokud nebudeme všichni spolupracovat, tak se bude dál stávat, že talenty jednoduše neobjevíme.

Můžete být konkrétnější?
Systém vrcholového sportu byl za našeho mládí úžasný, ale teď je doba už někde jinde. Tomu rozumím, ale existují i jiné možnosti výchovy sportovců. Brzdou úspěchu jsou určitě lidé a komunikace všech, kteří jsou do našeho sportu zapojeni. To je i problém dvojic, protože pokud se trenéři jednotlivců nedomluví na spolupráci a každý z nich si bude stát za svým, tak to daleko nedotáhneme. Trenéři dělají všechno pro to, aby se zkušený člověk k párům nedostal. Někdy je to tak, aby se k talentům nedostal pan Novotný. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale veliké minus vidím ve spolupráci trenérů.

Ještě před patnácti lety mělo české krasobruslení ve světě výtečný zvuk. Proč se dnes tolik nedaří?
Závodíme jenom mezi sebou. Úspěšní bruslaři jako Tomáš Verner a Michal Březina trénují už jiným systémem v zahraničí. Oni musí trénovat s těmi nejlepšími. Potom se člověk naučí prodat svoje umění a předvést ten správný výkon v pravý okamžik. Postarat se o výkon jednotlivce je totiž kolektivní práce. Špičkoví bruslaři k sobě potřebují velký tým, i když mají hlavního trenéra. My zůstáváme zbytečně uzavření. Pořád existuje cesta, kdy vybereme několik talentovaných bruslařů a budeme s nimi pracovat.

Zmínil jste Tomáše Vernera. Může uspět v únoru na olympijských hrách?
Tomáš je výjimečný a má všechny vlohy. Je jedním z adeptů na medaili, ale je tam osm kluků, kteří mohou vyhrát.

Od Vernera se čeká úspěch. Nedolehne na něj tlak?
Uvidíme. Úspěch čeká i on sám od sebe. Třeba Michal Březina má v tomhle výhodu, protože od něj se velký úspěch nečeká, i když se s ním musí počítat. Na druhou stranu je naše krasobruslařská účast na olympiádě smutná. Sportovní dvojice nula, ženy nula, alespoň taneční páry snad budou. Pro nás znamená krasobruslení na olympiádě jenom jednu disciplínu.

Na olympiádu chystá návrat trojnásobný mistr světa a olympijský vítěz z Turína Jevgenij Pljuščenko.
Já ho znám velice dobře. On je fenomén. Jevgenij může být v současném systému klidně osmý, ale on se vrací jenom s tím, že chce vyhrát. Kdyby na titul neměl, tak se nevrátí. Potřebuje vyhrát v únoru a o nic jiného mu nejde. Věřím mu a myslím si, že má nade všemi navrch.

A co sportovní dvojice? Budou největšími favority trojnásobní mistři Evropy Aliona Savchenková a Robin Szolkowy?
Myslel jsem si, že ano, ale v obrovské formě se vrátili Číňané (Šen Süe, Čao Chung-po, pozn. red.), kteří vyhráli i finále Grand Prix. Smekám před nimi, že dokázali po dvou letech takový návrat v neskutečné formě. Větší naději mají podle mě právě oni.

Komu z českých sportovců budete držet palce na olympiádě?
Všichni budeme sledovat hokej a Martinu Sáblíkovou. Znám jejího trenéra Petra Nováka. Byli jsme spolu na první olympiádě v osmaosmdesátém roce. On vždycky říkal, že to dokáže. Nikdo mu nevěřil a on šel sám proti zdi. Moc jim přeju, aby dovezli co nejvíc medailí.

Pojďme zpět ke krasobruslení. Připadá mi dnes přetechnizované. Divák si neužije takovou show jako třeba v Naganu v roce 1998 při vystoupení Philipa Candelora.
Změna známkování je objektivnější a zajímavější pro sportovce, ale není to zajímavější pro diváky. Lidé se musí spokojit s tím, že pravidla jsou striktní a soutěž nebude tolik přitažlivá pro oko. Souhlasím s vámi, že závod už pro diváky není tolik atraktivní, protože je pryč kouzlo maximální známky šest. Bruslaři tak někdy neprodají umělecký projev. Třeba když Alexej Jagudin (olympijský vítěz ze Salt Lake City 2002 a čtyřnásobný mistr světa, pozn. red.) vyhrál olympiádu, tak zapomněl, že závodí a udělal ze své volné jízdy neskutečný umělecký zážitek.

I jízdy René Novotného a Radky Kovaříkové byly neskutečným uměleckým zážitkem. Jak vzpomínáte na aktivní kariéru?
Jsem krasobruslařský srdcař a život bez ledu si nedokážu představit. Utíkají mi roky, ale sportu se pořád věnuji a vzpomínám na naše úspěchy. Na tom není nic špatného. Třeba teď pomůžu stáhnout někoho, aby stál na ledě jako úspěšný bruslař. Láká mě někomu pomoci k úspěchu stejně, jako kdysi nám pomohla Irina. (Irina Rodninová – nejúspěšnější krasobruslařka ve sportovních dvojicích všech dob a dlouholetá trenérka)

Máte speciální vzpomínku na rok 1995, kdy jste s Radkou vyhráli mistrovství světa?
Jedna věc je nezapomenutelná. Před velkým závodem víte, že musíte prodat všechno, co umíte. Máte na to jenom jeden večer. Když jsme kontrolovali kostým, tak jsem nechal Radku přešít knoflík u gumiček kalhot, které se provlékají pod botou. Ale zapomněl jsem, že rozestup gumičky od látky je úmyslný, takže se mi po důkladném přišití knoflík při rozcvičení pořád rozepínal. V Irině by se krve nedořezal. Rychle přinesla nůžky a gumičku ustřihla. Kdyby se mi to rozepnulo během programu, tak důsledky nechci ani domýšlet. Mohl nám tak úspěch utéct kvůli hloupé gumičce. (směje se)

Nemrzí vás, že jste hned po světovém titulu přešli k profesionálům?
Ne. Předpokládali jsme, že náš vrchol bude v olympijské sezoně rok před tím. To nevyšlo. Už jsme po olympiádě chtěli vstoupit do profesionálního krasobruslení, ale Irina nás nakopla a řekla, že to ještě rok zkusíme. Naše profesionální kariéra přišla v pravý čas. Byla po nás pořád větší poptávka, i když jsme byli čím dál starší. Do roku 2000 bylo závodění mezi profesionály tou nejlepší dobou. Dokázali jsme třeba dvakrát vyhrát profesionální mistrovství světa. Každý teď říká, že jsme zažili v krasobruslení tu nejlepší dobu.

Nechyběl vám hlad po olympiádě?
Nám to nechybělo. Měli jsme oficiální mistrovství světa, které bylo prestižní. Závodí na něm třeba jen pět párů. Vyhrává ten nejlepší u diváků a nejsou tam svázaná pravidla. Ten komu diváci nejvíc tleskají, tak dostane nejvíc známek. Jsme jediní krasobruslaři na světě, kteří vyhráli v jednom roce amatérské i profesionální mistrovství světa. Kdyby jsme měli olympijskou medaili, bylo by to fajn. My jsme o ni přišli. Neprávem, ale přišli. S tím se člověk musí smířit, protože často chybí objektivita.

Jaký nejextrémnější prvek jste na ledě vyzkoušel?
Divákům se vždycky líbí prvky, kdy zatajují dech. To je případ figury, kdy držíte partnerku jen za nohu a točíte s ní dokola nahoru a dolu. V letové fázi má pak hlavu asi centimetr nad ledem. Je to jen o odstředivé síle. Ruce se vám zastavují v určité moment. I když byly u toho pády. Jeden vypadal opravdu špatně. Moc párů tento prvek nedělalo, nebo ho dělalo v mírnější formě. My jsme to dělali ve velkém riziku.

A nebál jste se o Radku?
Dostával jsem tuhle otázku pořád. Prostě se musíte oprostit od přemýšlení, jak by to mohlo dopadnout.

Na jakou věc jste si na ledě netroufnul, protože jste se už opravdu bál?
Zkusil jsem na ledě hodně, protože jsem měl rád výzvy. Zkoušel jsem se učit i salto. Všechno ale umět nemusím. Nenaučil jsem se ho, protože jsem si řekl, že raději ne.

Nikdy jsem nepochopil, že se krasobruslařům po piruetě netočí hlava.
Je to jen pravidelným tréninkem. Člověk se naučí zastavovat oči v jeden moment a hlava se pak přestane točit. Je to zafixovaný zvyk.

Kolikrát se vůbec krasobruslař otočí kolem své osy při kombinovaných piruetách?
V kombinované piruetě je třeba i pět poloh minimálně po osmi otáčkách,. Takže jste na čtyřiceti otáčkách. Švýcaři jsou pověstní dokonalými piruetami, takže třeba Stefan Lambiel je schopný jít klidně přes padesát otáček.

Víte, kolik jste za kariéru vystřídal párů bruslí?
Brusle se mění většinou každou sezonu. Takže třeba čtyřicet padesát párů za kariéru. Krasobruslení nemá náhradní boty. Závodník si na velkou akci neveze druhý pár bruslí. To nejde, protože člověk je zvyklý na ty jediné a nejde je rychle měnit. Když se s bruslí něco stane, tak se musí bota opravit, i když to na první pohled vypadá nemožně.

V současnosti už máte víc volna. Stíháte tak sledovat i jiné sporty?
Jsem sportovní fanda, takže když můžu, tak sleduji každý sport. Nejsem v tom nějak vyhranění, ale k zimním sportům mám blíž. Ty sleduji snad všechny od skoků na lyžích, přes biatlon až po hokej. Kdybych mohl, budu v příštím životě lyžař.

A zajímáte se o brněnskou hokejovou Kometu?
Považuji se za Brňáka a vadilo mi, že tady nebyla extraliga. Druhé největší město v republice nemá ani pořádnou víceúčelovou halu. Kometa si úspěch zaslouží. Jako kluk jsem se na ni chodil dívat. Teď smekám před někým, kdo je na vrcholu. I když mu roky tikají, a to je třeba Jirka Dopita. Je to ukázka toho, jaký je velikán, i když už zestárnul.