Brněnský supertalent udivuje svými kousky a lehkým stylem lezení po skalách i na umělé stěně. Už ve třinácti patřil k nejlepším na světě a zanedlouho může ovládnout i mistrovství světa, jež hostí od 15. do 24. července Mekka sportovního lezení italské Arco. A ani nemusí vyhrát, byť se přihlásil do všech disciplín - lezení na obtížnost, boulderingu, lezení na rychlost i do kombinace.

Při světovém šampionátu se totiž budou udělovat lezečtí Oskaři. Cena Salewa Rock Award pro nejlepšího lezce na skalách i na stěnách během uplynulé sezony a takzvaná La Sportiva Competition Award pro nejlepšího závodníka. A Ondra je podle průběžných výsledků hlasování i mezi lezci samými na prestižním serveru www.8a.nu jasně na prvním místě v obou kategoriích. Nestačí na něj ani legendy světového lezení Španěl Ramon Julian Puigblanque nebo Američan Chris Sharma.

Ondra však chce v Arku sbírat úspěchy i v závodech, věnoval se proto lezení na umělé stěně celý poslední měsíc. "Trénoval jsem na závod zatím nejvíc v kariéře, ale stát se může všechno, nejsem neporazitelný. Navíc ta dlouhá stěna mi moc nesedí," řekl novinářům 183 cm vysoký a 60 kg vážící Ondra. "Ale abych byl klidnější, tak o tom moc nepřemýšlím," dodal.

Své první lezecké krůčky dělal i díky rodičům ve třech letech. O tři roky později se už tomuto sportu věnoval naplno. "Je to podle mě výhoda, tělo si zvykne na velkou zátěž, vazy v prstech po tolika letech zesílí. Ale regeneraci nepodceňuji," tvrdil Ondra.

Byl samouk, nikdy neměl trenéra. Je ale jasné, že v něm dřímá neuvěřitelný talent. "Vždycky mě bavilo si to zkoušet sám, přijít na správné kroky na skále," uvedl.

Mezi juniory od 11 do 16 let na světové scéně neprohrál. Když mohl mezi dospělé, hned skončil druhý na mistrovství světa a vyhrál celkové pořadí Světového poháru. Loni kraloval lezcům v boulderingu, lezení těsně nad zemí bez jistícího lana. Lezení na skalách je však jeho šálek kávy, vždyť vylezl už pět z deseti nejtěžších cest světa, které zvládlo jen pár jedinců v historii.

Jeho největší devizou je dobrá psychika, neboť bere lezení jako životní styl a zábavu. "Miluju ten pohyb po skále," prohlásil. Silný je ale hlavně v technice, má neuvěřitelný smysl pro vertikální pohyb a rovnováhu. Žádná velká síla, byť bez ní to úplně nejde. "Zvládnu tak maximálně třicet shybů, což je oproti ostatním světovým lezcům hodné slabé," pousmál se.

V nízkém věku má ještě plno nesplněných snů. Největším je asi touha vymyslet nějaké nejtěžší cesty, které zvládne jen on sám. Cesty, jejichž klasifikaci ještě nikdy nikdo nevylezl. "A také se mi líbí myšlenka, že přijdu pod stěnu, která nebyla nikdy vylezená, vezmu si pouze vlastní jištění a polezu," zasnil se při představě o návratu k tradičnímu lezení.

I vysoké skalní masívy, takzvané big wally, vysoko v horách by ho lákaly. Na to ale nyní kvůli závodění nemá čas. A chtěl by si někdy zazávodit také na olympijských hrách, kam se chce sportovní lezení dostat. "To je určitě velká motivace, hodně by to lezení zpopularizovalo. Mělo by to pozitivní přínos, přestože lezci jsou spíš hodně spjati s přírodou a čistotou lezení," prohlásil.

Jen volné sólo lezení bez jištění ho neláká. "Svým způsobem obdivuju lidi, kteří to dělají, protože srovnat se s tou nervozitou a možným nebezpečím, to je velké umění," prohlásil Ondra. Rozhodně se tomu ale nehodlá věnovat. "Protože můžete být silní jak chcete, ale nikdy nemůžete eliminovat rizika, že ulomíte chyt, že se něco stane," dodal.