VYBERTE SI REGION

Osička vyměnil boxerské rukavice za štětec

Praha, Brno /KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - Rodák z Moravského Žižkova byl v osmdesátých letech legendou československého boxerského ringu, dnes slaví úspěchy jako malíř.

21.4.2011
SDÍLEJ:

Rodák z Moravského Žižkova Rostislav Osička byl v osmdesátých letech legendou československého boxerského ringu, dnes slaví úspěchy jako malíř.Foto: ČTK

Další díly seriálu
Když tady zářil najdete ZDE

Správně by do seriálu Deníku Rovnost Když tady zářil snad ani patřit neměl. V činnosti, které obětoval nejvíce času v životě, totiž Rostislav Osička stále vyniká. Maluje obrazy. „Když bych porovnal, kolik času dnes strávím v boxerně a kolik malováním, tak se považuji spíš za umělce,“ prohlásil před pár lety.

Do povědomí lidí se ale dostal díky ranám mezi provazy v ringu. Rodák z Moravského Žižkova na Břeclavsku na konci sedmdesátých let vyprodával pražskou Lucernu a ukořistil i bronzovou medaili na mistrovství Evropy, třikrát bral třetí místo i na armádním mistrovství světa.

Se svou životní vášní začal v rodné vsi uprostřed kraje vína. „Bojovali jsme bez techniky, jen tak, kdo s koho. Tam jsem se naučil základy. Nikdy mi nešly kolektivní míčové hry, na to jsem byl nemehlo,“ vzpomíná na své sportovní začátky.

Možná by Osičku svět velkého sportu nikdy nespatřil, nebýt kamaráda z vedlejší vesnice. Až na jeho popud se rozhodl přihlásit do opravdového boxerského klubu v nedalekém Hodoníně. Ve čtrnácti letech. Pod dohledem trenérů Sasínka a Valachoviče rostl ve velkou naději. „Oba to byli vynikající lidé i trenéři. Pan Sasínek byl politický vězeň z padesátých let. Dostal doživotí, ale zmírnili mu ho na dvanáct let. Vyprávěl mi hrůzostrašné historky z lágrů, jak visel hlavou dolů,“ kroutí ještě dnes hlavou.

Kariéra u vojáků

První výrazný úspěch přišel v sedmnácti letech, kdy dosáhl ve Znojmě na titul mistra Moravy. „Myslel jsem si, že mi patří svět,“ usmívá se při připomenutí prvního triumfu.

Následovaly další. Medaile z mistrovství repubiliky, pak se přes Skalici dostal do Olomouce. K vojákům. „Být armádní sportovec bylo prostě vynikající. Mohl jsem závodit s nejlepšími Bulhary, Rusy, se všemi těmi CSKA (označení armádních klubů v socialistických zemích – pozn. red.). Rusové už tenkrát brali anabolika a měli pracky jako blázen. Pak se to obrátilo proti nim a už tolik nevyhrávali,“ směje se při vzpomínkách na souboje s vojáky „spřátelených“ ar­mád.

Ale pátrání v paměti po zápasech s kolegy v zeleném mundúru není jen radostné. Byly i chvíle, kdy se Osičky zhostila panika a úzkost. Třeba při cestě na Spartakiádu spřátelených armád do Lvova v roce 1977, právě v období burčáků. „Těm neodolám, na burčák chodím vždycky,“ říká rodák z vinařského kraje.

„Měl jsem výbornou formu, ale naráz tři kila přes váhu. Za to mohl právě divoký nápoj. Myslel jsem, že vše shodím cestou, ale nic. Na Ukrajině jsem měl pořád dvě kila přes. Tak začalo šílenství. Potil jsem se v sauně, co to šlo. Nakonec jsem měl váhu úplně přesnou,“ popisuje tradiční útrapy silových sportovců.

Proti Osičkovi ale stál los. V prvním kole dostal kubánského šampiona Martinze. „A když Kubánci pošlou do Evropy svého boxera, musí to být opravdový bombarďák,“ vysvětluje. To se potvrdilo. Ve druhém kole vyrovnaného zápasu vypadl Osičkovi chránič zubů, a v tom dostal spodní hák. Výsledkem byly o sebe roztříštěné čtyřky. Konec? Ano, ale Kubáncův. Osička i bez dvou zubů vyhrál 5:0 na body.

O dva roky později dosáhl v Kolíně nad Rýnem na evropský bronz. „Prohrál jsem s pozdějším vítězem o jediný bod,“ zalituje Jihomoravan, který už před třiceti lety zakotvil v hlavním městě, kde boxoval za tehdy vyhlášený oddíl Uhelných skladů.

V té době už byl sportovní celebritou. Pravidelně vyprodával pražskou Lucernu, kam se chodilo na Osičku.

Před čtyřicítkou s aktivní kariérou sekl a na svá boxerská léta už dnes ani nevzpomíná. Přestože celkem bojoval ve 305 utkáních, z nichž ve 268 případech odešel jako vítěz. Triumfoval také na osmi těžkých mezinárodních turnajích. „Těší mě, že jsem přežil,“ vypráví boxer, který se vypracoval především vlastní pílí.

„Kolikrát mě kamarádi táhli někam na zábavu. Ale já místo toho raději trénoval. Říkal jsem, že když se umím bavit, umím i makat. Takovou vlastnost už dneska najdete málokde,“ podotýká.

Ochránce slabých

Pěstmi se musel Osička ohánět nejen v ringu. Nespočetněkrát řešil bezpráví přímo v ulicích. Vytahuje třeba jednu historku z tramvaje. „Ke dvěma starším Angličanům přistoupili dva lidé a rvali jim tašky z ramen. Byli to pořádné vazby. Nikdo si toho nevšímal, každý nahlížel do novin, díval se z okna nebo do mobilu. Tak jsem toho největšího pravačkou sundal. Ten druhý ustupoval a já jsem za ním nepozorně šel. V tom cukla tramvaj a zezadu mě někdo udeřil. Byl tam i jejich třetí komplic,“ zavzpomíná na jednu z nepříjemných příhod.

„Byl jsem vzteklý a nepříčetný. Bolelo mě, jak jsou lidé okolo nevšímaví. Zavolal jsem na policii, kde se mě jen zeptali: A jak vypadali ti kapsáři?“ mávne jen rozezleně rukou.

Takový je Rostislav Osička. Trochu idealista, každopádně vždy ochotný pomoci někomu v nouzi. Přesto mu jeho vrozená skromnost brání, aby se svými zásluhami chlubil.

Snad proto ani nepřekvapí, s jakou něhou mluví o své hlavní životní vášni. Už od vojenské služby koketoval se svou další láskou – malířstvím. Tomu naprosto propadl. Ale ne jen soukromě. Publiku se stále ukazuje, i když v komorním prostředí výstavních síní. Letos měl již osmou vernisáž.

Nestal se z něj profesionální výtvarník, jeho obrazy jsou prostředkem ke komunikaci s okolním světem. „Hodně mě zajímají sociální témata. To, že si někdo žije dobře na úkor ostatních, trápí všechny lidi, i mě, proto tuto problematiku kreslím. Ale maluju i krajiny, ty mě zase uklidňují. Taky se věnuju historii boxu. Snažím se vysvětlit, že box není jen bezhlavé mlácení, ale že má také hloubku,“ říká Osička.

I když se v jeho malbách odráží kousek lidového naivismu, jsou ceněny i odborníky a uměleckými kolegy. Ne nadarmo své výtvory prodává za desítky tisíc korun.

Na plný úvazek ale zůstal také u boxu. Jako trenér. Nejprve mládeže, později vedl i české vycházející hvězdy. Třeba Ladislava Kutila, šampiona Interkontinen­tálního poháru východní Evropy. „Až do revoluce se učili boxovat převážně dělníci, mladí kluci z učňáků. V devadesátých letech ke mně začali chodit první právníci, farmaceuti, restauratéři, herci či manažeři. A dnes je těchto lidí většina,“ bilancuje.

Stále více jej však pohlcuje umění. Své obrazy doplňuje vlastními básněmi, zahrál si i v celé řadě filmů. „Dělal jsem i kaskadéra. Občas někde potřebují boxery, takové ty rozbité držky. Ale dnes se takové filmy už moc netočí,“ směje se Osička, který se objevil třeba v Románu pro ženy či historickém dramatu Poslední vlak.

I díky těmto kontaktům se dostal ke známým osobnostem, jako jsou herci Ondřej Vetchý či Petr Nárožný, které považuje za své přátele. „Nemám rád takové ty hvězdičky, co nic nedokázaly, ale lidi, kteří si v životě něco zkusili,“ upozorňuje.

I když už tři desetiletí žije v hlavním městě, na své kořeny nezapomíná. „Pořád vím, že pocházím z Moravského Žižkova, a stále tam rád jezdím. Snažím se i mluvit tak, jak jsem zvyklý od narození. Pražština by mi nešla přes pusu,“ uzavírá moravská boxerská legenda.

Rostislav Osička
Narozen: 15. října 1956 ve Valticích
Profese: boxer, trenér a malíř
Klubová příslušnost: Hodonín, Skalica, Dukla Olomouc, Uhelné sklady Praha
Úspěchy: bronzová mediale z mistrovství Evropy (1979), trojnásobný bronzový medailista z armádního mistrovství světa, vítěz mistrovství Československa i České republiky
Zajímavost: V posledních letech se věnuje malování, měl už osm vernisáží.

Autor: Michal Čejka

21.4.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Zbrojovce začala zimní pauza. Dobrý start jara nám dodá kyslík, myslí si Hyčka

Brno – Poslední trénink, po němž začalo hráčům třítýdenní volno. Fotbalisté brněnské Zbrojovky v pátek měli poslední sraz, na kterém společně ukončili volnější týdenní přípravu.

Snad budou na řadě jiní. Další koláče by mě zruinovaly, smál se oslavenec Němec

Brno – Ráno donesl do brněnské kabiny koláč jako zápisné. A večer hokejový útočník Vojtěch Němec oslavil narozeniny se spoluhráči domácím extraligovým vítězstvím 4:3 nad Hradcem Králové. „Jsem zase o rok starší a je super, že jsme po dlouhé době vyhráli, splnilo se mi přání," povídal jedenatřicetiletý centr Němec.

Na pláže Brněnské přehrady chtějí zakázat vstup psům. Kvůli stížnostem plavců

Brno /ANKETA/ – Břehy Brněnské přehrady každé léto lákají tisíce lidí k odpočinku. Aby je nerušili pobíhající psi, chce radnice Kníniček vstup zvířat omezit.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies