Panáčkovo zlato na OH: místo tréninku sauna

Střelba jej zaujala už jako dítě. „Poletoval jsem po ulicích se vzduchovkou a kosil vrabčáky. Bavilo mě to, a proto v osmnácti jsem si hned udělal lovecký lístek,“ vzpomíná Panáček, který přičichl ke střelnému prachu poprvé pořádně u myslivců.

Tam ale svou vášeň příliš neukojil. „Flinta se moc nepoužívala, takže jsem pomalu pokukoval po brokařských disciplínách,“ přiznává.

Ještě před vojnou se v devatenácti letech účastnil okresních a krajských přeborů. „Dál už jsem ale nemohl pokračovat, protože jsem nestřílel na takové úrovni, aby si mě někdo všiml,“ říká.

V roce 1967 dosáhl prvního úspěchu, když skončil v celostátním přeboru pátý. „Na to, že mě nikdo nevedl a netrénoval, to byl ohromný úspěch. Každý to ale považoval jen za náhodu,“ povídá.

Následující čtyři roky působil u brokařů v uherskobrodské Zbrojovce a ve Vlašimi. Opět na sebe upozornil v roce 1971, když nastřílel československý rekord. Trefil 198 holubů ze 200. „Konečně si mě všimli a já se dostal do reprezentace,“ září Panáček.

Od té chvíle se kariéra rodáka ze Starého Města ubírala strmě vzhůru. O rok později už měl odjet s československou výpravou na olympijské hry v německém Mnichově, ale na poslední chvíli z akce sešlo.

„Nafasovali jsme oblečení, dokonce jsme věděli, jakým autobusem pojedeme. Ale nakonec vyšší místa rozhodla, že nepojedeme, protože nemáme spolehlivé výsledky. Bylo to pro mě obrovské zklamání. Jediným plusem bylo, že nám nechali oblečení a vybavení. Ještě ho mám doma a je to moje jediná vzpomínka na Mnichov,“ směje se Panáček, který v té chvíli netušil, že o čtyři roky později už atmosféru olympiády zažije, a navíc s úplně jinými pocity.

Bronz a zklamání

Předtím ještě skončil s družstvem na mistrovství Evropy v Turíně 1973 třetí. Rok nato ale Panáček zažívá útlum. Vynechává světový šampionát, kam se z výkonnostních důvodů nenominoval. „Kluci měli lepší výsledky. Já jsem z toho všeho byl hodně smutný,“ přiznává.

Lepší výsledky nepřišly ani s přestupem do Rudé hvězdy a střediska vrcholového sportu, které fungovalo za pomoci brněnského klubu.

Evropský šampionát na domácí půdě v Brně byl v roce 1976 prověrkou před olympijskými hrami. „Výkonnostně se mi nedařilo, i když jsem se bil o čelo s kolegou Pavlem Puldou, ale moc přesvědčivě jsem nestřílel. Na olympiádu jsme se ale nakonec přece jen dostali oba. Nevěřili jsme tomu, dokud jsme nesedli do letadla a odletěli,“ pokyvuje hlavou.

A v kanadském Montrealu začalo snové Panáčkovo léto zakončené zlatou medailí. „Do místa konání jsme jeli týden předem. Trénink byl pro mě hrozný. Nedařilo se mi, byl jsem z toho nešťastný,“ uznává.

Sáhl proto k netradiční možnosti. „Domluvil jsem se s trenérem, že si tři čtyři dny odpočinu od střílení, nebudu vůbec trénovat. Měl jsem volno, chodil do sauny, což mě bavilo. Dal jsem si prostě relax a až dva dny před závodem jsem si šel opět zatrénovat,“ popisuje.

A výsledek? „Nadmíru se mi dařilo, cítil jsem se dobře. U střelby je odpočinek velice důležitý a tehdy mi chyběl, protože jsme hodně trénovali. Odtrhnutí od nerváckého střílení každému prospěje. Zapomene na problémy a je více nadržený,“ myslí si. Ve třídenní soutěži poté podával o několik kategorií lepší výkony než v tréninku.

Ze dvou set pokusů minul jen dvakrát. Stejně jako Nizozemec Eic Swinkels, který spadl na jeho úroveň až předposlední ránou, kdy také podruhé chybil. Dvojici tak čekal dramatický rozstřel o zlato.

V prvním oba jednou minuli. „Soupeři ale rozhodčí uznali jednu trefu. Přitom rána holuba minula. Mohl jsem sice protestovat, ale spíš bych se psychicky rozhodil, tak jsem to raději nechal být,“ vysvětluje Panáček.

Spravedlnost tentokrát ale slepá nebyla. Další rozstřel už český sportovec zvládl bez chyby, zatímco Nizozemec jednou minul. „Měl smůlu, že mu foukl vítr, ale tak to ve sportu chodí,“ krčí rameny.

Že vyhrál, si nejdřív ani neuvědomil. „Byl jsem tehdy vyrovnaný, klidný. Střílel jsem, protože mě to bavilo, nepřemýšlel jsem u toho o penězích, ale o možnosti pokračovat dál ve sportovním středisku,“ připouští.

Za úspěch nakonec dostal i finanční odměnu. „Když to porovnám se sumami, které se rozdělují nyní, je to neporovnatelné. Dohromady mi dali čtyřicet tisíc korun, což stačilo asi na trabanta,“ porovnává.

Kromě zlaté radosti si vyzkoušel i další netradiční zážitek. „Byli jsme na návštěvě v jedné dědině, kde nás měl na starost místní šerif. Vzal nás na střelnici, kde jsem střílel z jeho revolveru,“ popisuje netradiční zážitek.

Životní úspěch kariéry dosáhl v osmatřiceti letech. I když tento věk neznamená u střelců ještě konec kariéry, Panáček už nikdy nenavázal na kanadský úspěch.

Následující světový šampionát ve Francii musel oželet kvůli bojkotu socialistických států z účasti Jihoafrické republiky. „Apartheid (rasová nesnášenlivost mezi bělochy a černochy – pozn. red.). To bylo jediné, kvůli čemu jsme nemohli startovat. Velice mě to mrzelo, protože něco takového by nemělo sport ovlivňovat,“ povídá.

Poslední titul

Posledním úspěchem byl titul evropského šampiona, který vybojoval v roce 1980 ve španělské Zaragoze. „Opět jsem ho získal až po rozstřelu,“ směje se.

Čím to? „Někdo přemýšlí mezi položkami o různých hovadinkách nebo třeba ženských. Já ne. Snažím se všechno vytěsnit z hlavy, aby mě to nerušilo,“ dává návod.

Obhájit olympijskou medaili se mu už nepodařilo. Ani na poslední pokus téhož roku v Moskvě. „Nebyl tam žádný sportovec ze západu, takže mi chyběla motivace. Všichni ode mě automaticky očekávali opět zlato, což se podepsalo i na mém výkonu, když jsem skončil až jedenáctý,“ myslí si.

Další tři roky ještě závodil, ale už bez výrazných úspěchů. Přesto se rozloučil stylově neoficiálním československým rekordem, když trefil 199 holubů ze 200 při exhibici na jednom z budapešťských mostů v Maďarsku.

Až do roku 2005 se motal okolo střelby, když nejdříve trénoval reprezentaci a později se staral o střelnici nedaleko Velehradu na Uherskohradišťsku. Nyní už si chodí zastřílet jen na hony.

Na olympijské vítězství si sem tam vzpomene. A zlatou medaili? Tu ani nemá doma. „Momentálně ji má půjčenou kamarád. Doma mi visí jen flinta, která je pro mě cennější,“ usmívá se Panáček, který si skeet vybral kvůli jeho koníčku, myslivosti.

„Co asfaltový holub, to jedna rána. U trapu to tak není. Máte více střel a je i rozdílné držení, když můžete mít flintu na rameni. To ale neodpovídá základnímu postoji myslivce. V takovém případě pak můžete pálit klidně i hodinu před smrtí,“ vtipkuje dnes třiasedmdesátiletý Panáček.