Piccolo bandito z Brna řádil na italském asfaltu

Když se člověk na něco extrémně těší, často se touha promění v šok a zklamání. V životě sportovce často vrchol kariéry poznamená zranění v nejméně vhodný čas. Podobně hořký pocit si málem prožil i cyklista Rudolf Labus, když se chystal na brněnské mistrovství světa v roce 1969.

Bývalý československý reprezentant si na soustředění na lyžích zlomil nohu a hrozilo, že mu vrchol kariéry uteče mezi prsty. To by ovšem Labus nesměl mít ocelovou vůli. „Doktor mi řekl, že si rok nezajezdím. Jenže já v Brně chtěl jet. Speciálně jsem posiloval a nakonec skončil desátý, což byl v tu dobu velký úspěch. Chtěl jsem tomu doktorovi potom napsat dopis,“ líčí dvaašedesátiletý cyklista.

Desátá příčka z brněnského Masarykova okruhu ve slavné sbírce bývalého jezdce Dukly Brno není ojedinělý úspěch. Labus si v sedmdesátých letech opakovaně podmanil italskou Velkou cenu Říma a vítězství slavil třeba i na prestižní akci v lombardském Bergamu. „V Římě startovalo i pět set lidí. Nějak se mi v Itálii dařilo. Sedí mi tamní silnice s kvalitním povrchem, kde se jezdí rychle. Byl jsem navíc dobrý v kopcích. Všichni mi říkali Piccolo bandito,“ směje se bývalý člen Dukly Brno, který do kopců soupeřům unikal díky nízké výšce a šedesátikilové hmotnosti.

V boxerském ringu by Labus naskakoval v pérové váze. Subtilní rodák ze slovenské Levoče si v pelotonu užil svoje. „Menší cyklista má problémy na rovině. Kvůli větru se jezdí v háku, jako husy v řadě za sebou. Kdo není v závěsu, neudrží tempo. Když jezdec na prvním místě střídá, sjede dozadu a zařadí se. Jenže mě nikdo nepouštěl rád, protože když lehnu na řidítka, fouká nade mnou vítr a kluci za mnou to mají těžší,“ popisuje.

V cyklistické vřavě si borci nic nedarují. Kdo nemá ostré lokty, prohrává. „Mezi dvoumetrovými jezdci mě málem nebylo vidět. Vždycky jsem ve skupině tvrdě bojoval. Člověk musí do závěsu drze vletět, i za cenu, že se druhý za ním lekne,“ vypráví úspěšný reprezentant.

Labus do velkého světa silničních kol nastoupil až v dorosteneckém věku. Dříve jezdil jen pionýrské závody na základní škole. „Dvakrát po sobě jsem je vyhrál. Kolo mě začalo bavit a já pořádně trénoval. Po krajských závodech jsem se pořadatelů ptal, jestli nemůžu chodit do nějakého oddílu. Náhodou jsem natrefil na reprezentačního trenéra, který mě dotáhnul do Kežmaroku,“ vrací se ke svým začátkům.

„Pocházím z chudší rodiny a bylo nás dvanáct sourozenců. Dostal jsem svoje první kolo a dres teprve v Kežmaroku. Do té doby jsem jezdil na půjčeném,“ culí se.

Osudová Dukla

Zdroj: nullLabus okamžitě zazářil na dorosteneckém mistrovství republiky, kde dojel druhý. Známý kouč Kamil Haťapka v roce 1967 nadějný talent převléknul do barev Interu Bratislava. Za rok už devatenáctiletý jezdec mířil do slavné Dukly Brno. „Mladí kluci se vždycky v kolektivu chvilku oťukávají a dostanou na začátku vynadáno, že jezdí špatně a nakřivo. To si každý vytrpí. Když je člověk dobrý a vyhrává, tak ho rychle přijme i zkušený kolektiv,“ vzpomíná na první měsíce v Dukle, kde se potkal s legendami typu Jana Smolíka, Vlastimila Moravce nebo Miloše Hrazdíry.

„Když Smolík v roce 1964 vyhrál Závod míru, tak jsme s kamarádem hned skočili na kola a upalovali na trénink s tím, že jsme taky oba Smolíci,“ povídá s cukáním koutků.

Labus si sen o slavném Závodě míru prožil hned čtyřikrát. Když měl v roce 1972 skvostnou formu a zahájil rychlým prologem, přišlo druhé osudové zranění. „Netrpěl jsem na úrazy. Měl jsem jen hromadu oděrek. Tenkrát jsem ovšem v první etapě útočil na první místo, ale spadl přede mnou v zatáčce Sovět. Já do něho narazil a v pádu si zlomil klíční kost. Závod míru jsem navíc neměl moc rád. Jezdilo se skoro jenom po rovině a záleželo na spurtech. Já jsem sprinter nikdy nebyl,“ pokračuje.

Pády proslulou cyklistickou akci provázely odjakživa. „Kolikrát se udělala hromada dvaceti lidí, kdy se zamotali kola a nemohli jsme z té haldy vylézt. Na rovinách se padá často,“ upozorňuje.

Dukla Labuse katapultovala mezi elitu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zažíval nejlepší léta kariéry. „Jel jsem i na Tour de l'Avenir, která kopírovala trať Tour de France. Jen etap nebylo tolik a byly kratší. Prvních deset jezdců si rozebíraly velké stáje k profíkům. Byl jsem šestý a chtěly i mě. Jenže za komunistů to nešlo. Cyklisty pouštěli až daleko po třicítce, kdy jsme byli už opotřebovaní,“ smutní dodnes.

S komunisty a sovětskými cyklisty Labus nashromáždil kopu zážitků. A hlavně po srpnové okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy. „Vyhrál jsem v roce 1969 Velkou cenu l'humanité v Paříži. Když se na mě seběhli novináři, tak jsem nadával na Sověty a komunisty. Byl jsem v euforii, že jsem Rusy na trati porazil. Český novinář mě upozornil, abych špatně nedopadl, že jsem přece na komunistickém závodě,“ vrací se k francouzské­mu zlatu.

Brněnský jezdec ovládl ve stejném roce i etapovku v Monte Carlu. „Jenže na prvním místě po dojezdu vyhlásili Rusa. Odmítal jsem si vzít medaili a jít na stupně vítězů. Dělal jsem trochu ostudu,“ usmívá se s odstupem času.

Labus s bicyklem projezdil Evropu křížem krážem. Nejtěžší okamžiky ovšem nezažil pod žádným z alpských vrcholů, ale mezi Moravskou Třebovou a Brnem. „Je to náročný kopcovitý závod a já se před startem špatně najedl. Trenér mě chtěl držet za Pavlem Doleželem, který patřil k reprezentační špičce. Půl trati jsem mu stačil, ale zpátky jsem v teple dostal hlaďáka. Na Lipůvce jsem chtěl vzdát. Oči neviděly, motal jsem se a byl na dně. Kluci mě ukecali, abych do Brna vydržel,“ kroutí hlavou.

Největší krize na sebe nenechala dlouho čekat. „Regulérně jsem na kole usnul. Spadla mi hlava a bylo po mně. Dojel jsem do cíle, odvalil se na lavičku a spal dál. Vyšťavil jsem se stejně, jako když autu dojde benzín,“ doplňuje.

Notes plný legend

Snad každý cyklista má svou ikonu, jejíž triumfy hodlá napodobit. Ptáte se na Labusův vzor? Eddy Merckx. Na pětinásobného belgického vítěze Tour de France a Giro d'Italia nedá dopustit.

„Potkávali jsme se na světových šampionátech. V notýsku, do kterého jsem sbíral podpisy, mám hodně slavných cyklistů. Merckx mi nechybí. Před dvěma lety byl v Brně na veletrhu, tak jsem si pod jeho třicet let starý autogram nechal podepsat nový. Píše pořád stejně,“ pokyvuje hlavou.

Zdroj: nullLabusův diář se hemží zajímavými podpisy. Na stránkách se vyjímá francouzská legenda Jacques Anquetil, Ital Felice Gimondi a jeho krajan Gentullio Campagnolo, jehož jméno dodnes nesou cyklistické komponenty.

Československý mág vrchařských etap si v nohách za úspěšnou kariéru odnesl tisíce kilometrů. Vždyť na vrcholové úrovni roztáčel kliky a šlapal do pedálů až do roku 1980. „Jezdil jsem asi 25 tisíc kilometrů ročně. My jsme neměli žádné tachometry. Teď sednete na kolo a jedete pro rohlíky, no a hned se započítá třeba kilometr. Když jsem jel Brno – Nedvědice – Brno, napsal jsem podle cedulí na silnici třeba šedesát kilometrů. Počítali jsme přibližně,“ odhaduje.

I Labus se po konci kariéry vydal na podobnou cestu, jako Campagnolo. V roce 1992 otevřel obchod s koly a cyklistickými potřebami, který opustil teprve předloni. „Už jsem v důchodu. Když je hezky, jezdím na kole dost. O víkendu jsem šlapal 120 kilometrů se skupinou kamarádů. Sám se mezi auty bojím. Míváme srazy v Bystrci zhruba dvakrát týdně. Chci si udržet postavu a fyzičku,“ doplňuje.

V osmdesátých letech Labus prožíval pocity, které na konci kariéry potkají všechny sportovce. Nevěděl, kam dál. „V Dukle byl přetlak mládí a já odpadával. Měl jsem rodinu a děti a přeorientoval jsem priority. Trápil jsem se. Byl jsem vyučený zámečník, ale jezdil jsem celý život na kole. Chyběla mi praxe. Trenérů nebylo třeba a já se ocitnul v prázdnotě,“ přiznává.

Jenže silná vůle opět zvítězila. Vystřídal dvě civilní zaměstnání, dodělal ekonomickou školu, se Smolíkem trénoval ve středisku mládeže a začal podnikat v oboru, který mu je nejblíže. „Dvacet let jsem prodával kola a všem jsem říkal, že za bolest zadku nemůže tvrdé sedlo, ale nohy, které do zadku tlačí. Než se kosti osedí, musí si tím projít každý,“ uzavírá.