Pěší vojáky, jezdce na koních i střelce posílá do útoku. Neváhá obětovat jednotku, aby dosáhl svého cíle. Zvítězit. Jako generál Napoleon Bonaparte ovládal bitevní pole, brněnský šachový velmistr Tomáš Polák ovládá to své. Na čtyřiašedesáti šachovnicových polích naposledy své umění ukázal minulý týden při tradičním brněnském uzavřeném velmistrovském turnaji.

V turnaji jste skončil na druhém místě. Jak hodnotíte svůj výsledek?
Pozitivně. Neměl jsem skoro žádné ambice, protože teď trénuju ještě školáky, píšu články a knížky. Právě uprostřed turnaje jsem jednu dopsal, takže jsem toho všeho měl až nad hlavu.

Jako jediný jste na turnaji neprohrál ani jeden zápas. Považujete to za úspěch?
Mám už dlouhodobě styl, se kterým příliš neprohrávám. Na druhou stranu ale zase taky moc často nevyhrávám (směje se).

Máte titul šachový velmistr. Jak jste ho dosáhl?
Musíte splnit několik kritérií, mezi které patří uspět na turnajích s mezinárodní účastí.

Jste Brňan a celý život tady žijete. Šachovou extraligu ale hrajete za Zlín. Proč?
Dlouhé roky jsem tady působil v Durasu a Lokomotivě. V posledních dvou letech ale nikdo z nich extraligu nehrál, takže jsem se domluvil se Zlínem. Jsem tam maximálně spokojený.

V pětatřiceti letech se už pyšníte titulem velmistra. Jaké byly ale vaše začátky nad šachovnicí?
Pocházím z šachové rodiny, takže jsem to měl trochu předurčeno. Táta je hrál, máma dokonce reprezentovala, sestra byla zase československou přebornicí. Přivedli mě k nim tedy rodiče už ve čtyřech letech.

Jako dítě jste měl určitě i jiné záliby. Nad čím vším zvítězily šachy?
Hrával jsem závodně tenis. Bylo hodně časově náročné skloubit oba sporty dohromady, takže jsem se musel rozhodnout, čemu dám přednost. Teď zpětně to hodnotím možná jako malou chybu. Ne, že bych si vybral špatně, ale měl jsem u tenisu aspoň trochu zůstat kvůli fyzické kondici. Ale v té době jsem byl u šachovnice určitě úspěšnější než na kurtu, takže možná i to mi trochu napovědělo.

Co vás na nich tak uchvátilo?
Šachy jsou jako droga, když se do nich ponoříte. Je to pak závislost. Už se toho nedá zbavit. Znám lidi, kteří hráli šachy do osmnácti a pak se ve čtyřiceti letech vrátili k dětské vášni.

V kolika letech by měl člověk začít, aby se mohl dostat na světovou úroveň?
Před padesáti lety to bylo okolo deseti až patnácti let. Dneska už by to bylo hrozně pozdě, protože v patnácti už jsou některé nadané děti i velmistři. Takže ideální je tak okolo pěti sedmi let.

Co je důležitější? Nadání, či trénink?
Určitě obojí. Trénink ale může udělat i sedmdesát až osmdesát procent výkonu.

Existuje nějaký ideální věk, ve kterém je šachista na vrcholu sil?
Dřív se myslelo, že okolo třicítky. Teď je ale mistrovi světa z Indie čtyřicet a je absolutně na výši. Je to zvláštní, protože i spousta dětí je hrozně silných v patnácti nebo osmnácti letech a už jsou na vrcholu. Mně je pětatřicet, takže sám osobně vidím, že ideální věk je od pětatřiceti do čtyřiceti. Proto si říkám, že bych mohl ještě něčeho dosáhnout (usmívá se).

Kolik času denně věnujete šachům?
Když jsem na sobě makal, tak okolo čtyř až šesti hodin denně. Už to ale neplatí. Teď jsem rád za hodinu denně. Když vyjdou dvě, tak je to dost.

Hráváte i proti počítači? Jak se vám daří?
Už nehraju, protože se mi proti němu nedaří.

Takže vám více sedí lidský soupeř?
Určitě, je to mnohem zábavnější. Lidé přemýšlí podobně. Počítač pouze chladně počítá varianty a nemá ani žádné emoce. Když udělá chybu, je mu to jedno. Když udělá chybu člověk, už to má v hlavě a už ho to provází i příští hodinu partie.

Jak důležitá je psychika?
Když se někomu nezadaří, může kvůli tomu prohrát i slibně rozehranou partii. Pokud se to stane nějakému slabšímu jedinci, může to pak i zabalit. To samé platí i naopak.

Co děláte, když se vám nedaří?
Myslím, že ani moc neprojevuju emoce navenek, i když uvnitř často bouřím. Říká se o mně, že u partií vypadám chladně. Každopádně se snažím si z toho nic nedělat. Dřív jsem kvůli tomu třeba i špatně spal. S věkem to ale beru jinak. Už to pro mě není otázka života a smrti.

Jaké různé druhy šachu existují?
Bleskový je na pět minut. Pak jsou všechny možné na patnáct, třicet nebo čtyřicet minut. Nakonec vážné partie, které mohou trvat až čtyři hodiny.

Co se vám honí hlavou, když čekáte na tah soupeře?
Samozřejmě bych měl přemýšlet o všech variantách. Ideální je u té partie sedět, i když přemýšlí soupeř. Nedělám to ale až tak často. Jdu si třeba ven na chvilku na vzduch, nebo se procházím sálem.

Jak velká výhoda je dostat bílé figury a začínat partii?
Dost velká. Statisticky je to dokázané. Jsou samozřejmě i hráči, kteří hrají raději s černými nebo jim to nevadí. Někteří s nimi ale hrají pouze na remízu.

A vy preferujete jaké?
Raději hraji s bílými.

Když začínáte, máte nějaký tah, kterým partii pravidelně startujete?
Poslední roky hraji výhradně jeden tah. Dámským pěšcem o dvě pole. Vyhovuje mi to nejvíce. U druhého tahu už mám několik možností, které měním.

Mohou dva zkušení šachisté ještě něčím překvapit, nebo jen čekají na chybu toho druhého?
Často se překvapuje už na začátku. Existuje několik různých systémů, variant a podvariant. Počítá se to na desítky až stovky. Na turnajích, kde se hraje více zápasů, si někdo třeba nachystá nějaký netradiční začátek, aby soupeře překvapil. To se takhle šokuje a překvapuje denně.

A vy nešokujete?
Já spíš černými figurami. Tam zahájení hodně střídám. Na každý tah mám pět nebo šest různých zahájení, které i podle síly soupeře střídám.

Rozlišují se hráči na ofenzivnější a defenzivnější?
Neexistuje sice žádný papír, ale dá se to rozlišit. Obecně platí, že s bílými se více útočí a s černými zase více brání. Pak je asi největší skupina hráčů, kteří jsou komplexní. Nemají žádnou extra silnou stránku, ale ani výraznější slabinu. Umí odehrát partii kvalitně. Sem bych se řadil asi i já. Nemám žádnou silnější zbraň, ale zároveň ani nějakou větší slabinu.

V úvodu jste říkal, že jste uprostřed turnaje dopsal knížku. Je to už vaše druhá publikace. O čem píšete tentokrát?
Tematicky souvisí s první. Píšu o koncovkách partií. U první knihy to bylo o věži proti dvěma koním nebo proti dvěma střelcům. U této druhé je to zase o věži. Tentokrát proti jednomu koni a jednomu střelci.

A proti které kombinaci je nejtěžší uspět?
Proti dvěma střelcům nemá věžka prakticky šanci. Trochu slabší je střelec s koněm a proti dvěma jezdcům by věž měla zvládnout ubránit se.

Plánujete ještě nějakou další knihu?
Ano, ale teď si dám několik roků pauzu, protože jsem to psal strašně dlouho různě po večerech. Mimo jiné jsem kvůli tomu hrál docela špatně. Hlava byla šachově úplně vyčerpaná.

Máte už představu, jaké téma zvolíte?
Určitě to nebudou věže, to je vyčerpaný (směje se). Možná o psychologii. Tam je mnoho nezpracovaných té­mat.

Kdo je Tomáš Polák:
- Věk: 35 let
- Bydliště: Brno
- Extraligový klub: Zlín
- Úspěchy: od 2000 mezinárodní velmistr, 2007 titul přeborníka České republiky.


Tomáš Polák o šachových figurách:

PĚŠEC
Neboli sedlák nebo pión. Základní stavební kámen. Pěšci jsou duší hry. Hradba před silnějšími figurami, která je důležitá především při obraně.

JEZDEC
Má hodnotu asi tří pěšců. Nemůže se přemisťovat tak rychle oproti ostatním figurám. Na druhou stranu šachovnice mu to trvá asi pět tahů. Velice dobrý v obraně a v uzavřenějších pozicích.

STŘELEC
Hodnotově je zhruba stejný jako jezdec. Někteří autoři ale udávají cenu až tři a půl pěšce. Menší nevýhodou je, že si musí držet šachovnicovou barvu. Rychlonohá figura, která dokáže na jeden tah přejít celé pole, takže se využívá především na útočení. Vyhovuje mu hra na celé šachovnici a když je hra otevřená.

VĚŽ
Rychlonohá figura. Něco jako střelec. Není ale omezená jako on, takže může napadnout bílé i černé pole. Potřebuje volný sloupec nebo řadu, aby se ukázala její síla. Na začátku partie je schovaná vzadu a používá se většinou na krátkou rošádu s králem, aby se dostala z rohu a král byl schovanější. Hodnota se udává pět pěšců, právě proto, že může oproti střelci ovládnout všechna pole. V koncovce partií začíná řádit.

DÁMA
Nejcennější a nejvyužívanější figura s hodnotou devíti až deseti pěšců. Výměna za protihráčovu dámu je ve hře velice běžná. Využívá se více při útoku. Má ráda otevřenější prostory, aby mohla projevit svou přímočarost a rychlost.

KRÁL
Nemá vyčíslenou žádnou hodnotu, protože se bez něho nedá hrát. Uprostřed hry je schovaný. Jeho šance přijde až ke konci, kdy stoupá jeho cena. Úplně běžně se s ním poté vyráží i dopředu do tábora soupeře.