Předváděčku nechám na atletické modelky, říká tyčkařka Romana Maláčová

Po několika neúspěších v kvalifikacích velkých šampionátů se dostavily výsledky. Osmadvacetiletá Maláčová si jako jedna z prvních českých atletek doskočila pro pozvánku na letní olympijské hry v brazilském Riu de Janeiru a po zdolání laťky ve výšce 450 centimetrů získala republikový titul v Ostravě. „Je super, že nemusím honit limit na poslední chvíli. Mám klid na letní přípravu a můžu vše směřovat na to nejdůležitější," vyhlíží usměvavá atletka jihoamerické dobrodružství.

V Ostravě jste útočila i na osobní rekord 463 centimetrů. Mrzí vás hodně, že jste tuto výšku nezdolala?

Na republiku jsem jela s tím, že vyloženě nemusím útočit na nějaké halové rekordy. Chtěla jsem hlavně splnit limit 450 centimetrů na olympiádu. Na mítinku ve Francii před týdnem jsem si sice vylepšila osobák a skočila 462 centimetrů, ale nechtěla jsem se vznášet v oblacích, že hned další závod skočím 470.

O víkendu se oficiálně začalo s plněním limitů na olympiádu a hned jste si Rio zajistila. Překvapilo vás, že to šlo tak rychle?

Popravdě jsem si splnění limitu v hlavě už s předstihem tak trochu plánovala. Spíš jsem nevěděla, jestli mi to hned v prvním závodě sedne, protože jsme měnili s trenérem hodně věcí, včetně nových tyčí.

Jak důležité je pro psychiku atleta tak brzké splnění limitu?

Na limit bych měla celou letní sezonu, takže třeba třináct šancí, ale je něco jiného, když jdete na závod bez povinnosti, než když víte, že tohle je ta výška, kterou musíte skočit. Teď si už můžu sezonu dobře naplánovat a mám klid na letní přípravu. Nemusím nikde honit limit na poslední chvíli a můžu vše směřovat na to nejdůležitější.

Už se vidíte v Riu de Janeiru?

Zatím jsem nad tím vlastně ani nepřemýšlela (usměje se), beru jeden start za druhým. Teď se upínám k Německu, kde v pátek závodím, a pak mám ještě v neděli polské mistrovství. Ale do Brazílie se samozřejmě těším. Olympiáda je pro sportovce to největší, co může zažít. Chci v Riu předvést nějaký výsledek. Plánujeme s trenérem, jak udělat přípravu, aby to ještě poskočilo o nějakých dvacet centimetrů výš a forma vygradovala ve správný čas.

Láká vás poznat Brazílii?

Brazilská mentalita je jedna z věcí, které mě hodně zajímají. Mám hodně procestovanou hlavně Severní Ameriku. Na jihu jsem nikdy nebyla, takže jsem zvědavá na brazilskou kulturu. Pak se těším i na oblečení, které dostaneme. Slyšela jsem, že půjde o jednu z nejlepších kolekcí. I když to se říká asi u každé. (ušklíbne se) Tím, že je olympiáda v Brazílii, tak jsem zvědavá i na barevné a stylové provedení.

Troufnete si i na předvádění kolekce, pokud vás olympijský výbor osloví?

Raději bych to nezkoušela. Když se mám fotit, je to tragédie. Až po čtyřech hodinách fotky začínají vypadat dobře. (směje se) Do těchto akcí se moc neženu, hlavně jsem jedna z menších atletek, takže kdoví, jak by na mně to oblečení vypadalo. Předvádění kolekce nechám spíš na atletické modelky.

V předchozích letech jste končila v kvalifikacích velkých šampionátů. V čem je tato sezona průlomová?

Na podzim jsem změnila trenéra. Momentálně žiju v Polsku a trénuju pod vedením Dariusze Lose. Překopala jsem naprosto dosavadní stereotyp. Nemůžu říct, že třeba víc posiluju, ale spíš je pro mě trénink ušitý na míru. Jako bývalé gymnastce mi vyhovuje víc gymnastických cvičení v přípravě. Jinak fyzicky jsem byla dobře připravená už v Praze, když jsem trénovala v USK pod Zdeňkem Lubenským. Jen jsem se bohužel nedokázala víc psychicky nakopnout.

Právě sebevědomí vás sráželo na velkých závodech?

Už gymnastika mně dala základ nízkého sebevědomí, bojovala jsem s tím dlouho. Na ty roky nevzpomínám vůbec ráda. V posledních letech jsem chodila ke všem možným psychologům. Třeba Denča Rosolová mi dala kontakt na její psycholožku. Věděla jsem, že se sebevědomím mám hodně velké problémy. Když jsem šla na závody, tak jsem si říkala: ježíš, co tady dělám? Ty holky skáčou tak vysoko. Když si sportovec nevěří, tak skončil. Mé okolí vědělo, že mám talent na to, skákat vysoko, ale nedokázala jsem to prodat. K poslední možné změně mě motivoval fakt, že je olympiáda, a pokud se to nepovede, skončím. Byl to pro mě obrovský risk.

Po republikovém šampionátu jste prohlásila, že jste slyšela nějaké narážky typu co za vitamíny dávají v Polsku. Jak to vnímáte?

Nijak zvlášť. V české reprezentaci mám spoustu skvělých kolegů a kamarádů. Navíc Tomáš Dvořák (šéftrenér atletické reprezentace pozn. red.) a Pavel Sluka z klubu USK mi vyšli maximálně vstříc. Není úplně obvyklé, že někdo přijde a řekne, že chce trénovat v Polsku s někým jiným. Prodloužili mi v Praze smlouvu na pár měsíců s tím, že mě do Polska pustí a zkusíme to. Od nich to byla taky oběť.

Proč vás právě Polsko nakoplo?

Měla jsem tam přítele (výškař Sylwester Bednarek pozn. red.), který mě do polské skupiny dostal. S polskou výpravou jsem si chodila často sednout na kafe a večer pokecat. Atmosféra je odlišná od české, neříkám lepší nebo horší. Každému vyhovuje něco jiného. Polský týmový duch mně neskutečně pomohl. Vždy když jsem na závodě, mi píše skupina třeba dvanácti lidí z Vratislavi. Cítím je za zády a vím, že mi to upřímně přejí.

Jaká je mentalita Poláků?

Když někoho poznají blíž, vezmou ho mezi sebe. Znám spoustu Poláků, se kterými jsem se potkávala a nebyli mě schopní pozdravit iks let. Teď mi zpětně říkají, že nezdraví jen lidi, které tolik neznají. Potom jsou takoví, že se za vás perou. Když vstane jeden, vstanou všichni. To se mi hodně líbí.

Jde o rodinnou atmosféru?

Držíme hodně při sobě a povzbuzujeme se. Trénuju s tyčkařem Robertem Soberou, u jehož rodiny jsem bydlela první dva měsíce. Musím říct, že mě vzali tak, jako bych byla úplně jejich. Doteď k nim chodím na nedělní obědy. Robertův táta mi vždycky volá před závodem a říká: makej, koukáme na tebe v televizi a držíme palce.

Jak často se nyní podíváte do rodného Brna?

Když jsem bydlela v Praze, tak jsem jezdila do Brna docela často, protože tam mám bezkonkurenčně nejlepší přátele a rodinu. Když jsem měla v Praze nějaké problémy, tak jsem se sebrala a jela do Brna. Kamarád vlastní Vyhlídku (brněnská kavárna pozn. red.), takže tam jsem a každý mě tam najde, pokud jsem v Brně. (směje se) Na toto město nedám dopustit.

Jak stíháte ve vašem shonu studium?

Na konci ledna jsem udělala státnice z ekonomie za dva. Spadl ze mě obrovský kámen. Už jsem je oddalovala o několik let. Bylo to složité i kvůli stěhování. Učila jsem se po večerech, vstávala brzo ráno před tréninkem. Záviděla jsem i Robertovi, který se mohl jít po tréninku v klidu vyspat a já se musela učit. Už mě čeká státnice a obhajoba z mojí specializace na začátku června. Na to už se těším, jde o management a marketing, což jsou oblasti, které mě baví.

O magisterském studiu už neuvažujete?

Trenér už mi říkal, ať nepokračuju, že chytrá jsem už dost. (směje se) Magisterské studium asi nehrozí, mám jiné plány.