Jste rád, že už je Světový pohár za vámi?

Tentokrát jsem v horším stavu než po mistrovství světa. Únava všech lidí je samozřejmě velká, protože jsme jeli dvacet hodin denně. Ale pár dní jsme si orazili a musíme už zase plnit naplno svazové věci, za chvíli bude mistrovství světa. Máme rozjeté nějaké projekty a je toho fakt hodně. Těším se, až bude duben a trochu to opadne. Ale děláme biatlon proto, že chceme, a ne že musíme.

Přinesla obrovská návštěva Světového poháru úskalí?

Jasně, naráželi jsme na problémy, díky obrovské mase lidí se organizace spíš komplikovala, areál i silnice jsou zkrátka nadimenzované na nějakou kapacitu, která už byla úplně hraniční. Víc lidí už do Vysočina Areny nejde pustit, do budoucna musíme kapacitu spíš omezit, aby nedocházelo k některým jevům. Dvacet sedm až třicet tisíc je maximální číslo.

Co se lidem nelíbilo?

Těžko se někomu vysvětluje, že musí čekat ve frontě v autě. Těm lidem rozumím, když si někdo zaplatí vstupenku, chce komfort. Na druhou stranu na nás byl obrovský tlak, abychom vstupenky uvolnili. Udělali jsme takový kompromis, který se možná ne úplně všem líbil, ale asi to k takovému davovému šílenství patří. Nějaké stížnosti jsou určitě oprávněné. Těm nespokojeným se musíme omluvit, ale devadesát pět procent lidí bylo spokojených.

Biatlon i rok po olympiádě v Soči, kde získali čeští reprezentanti pět medailí, dál prožívá nebývalý boom. Daří se vám přetavit úspěchy do zlepšení financování sportu?

Myslím si, že se nám to zatím jakž takž daří. Teď vedeme klíčová jednání s ministerstvem kvůli financování do budoucna, biatlon byl poměrně dost podfinancovaný. Mluvil jsem s premiérem Bohuslavem Sobotkou, s ministrem Andrejem Babišem, náměstkem pro školství, s Jurou Kejvalem (předseda Českého olympijského výboru pozn. red.) a všichni vnímají, že se s tím něco musí udělat. Určitě biatlon nedostává, co má.

Získal si biatlon takový kredit, že si může diktovat?

Tak to neberu, i když naše pozice je totálně odlišná, než byla před třemi, čtyřmi lety. Jestliže chceme, ať malé děti okusí biatlon, bude to stát peníze, které samozřejmě není schopen svaz vygenerovat bez pomoci státu. Pokoušíme si to na ministerstvu školství trošku nastavit, ať vznikne shoda akceptovaná na všechny strany.

Cítíte velký nárůst zájmu o biatlon?

Oproti roku 2012 třeba o sto procent nahoru. Obrovský boom logicky nese i problémy pro svaz. Nejhorší flinta stojí dvacet tisíc a nejlepší osmdesát, do toho lyže, materiál. Pro svaz, který hospodaří s pár desítkami milionů, jde o ohromnou zátěž. Úplně sranda to není, když máme nakoupit tři sta pušek každý rok po dobu čtyř let. Nejde, aby to platili rodiče. Musíme také vytvořit podmínky pro trenéry, některé mzdy jsou opravdu minimální.

Jaké si v biatlonu ještě kladete cíle?

Těžko si představit, že to půjde výš, to je po posledním víkendu bláznivé. Náš cíl je, aby biatlon zakotvil, byl ekonomicky zajištěný a vytvořili jsme sportovcům podmínky, aby se dlouhodobě pohybovali aspoň v širší světové špičce. Mít čtyři závodníky v elitní desítce Světového poháru určitě pravidlem nebude.

Napadlo vás dřív, kam se biatlon posune?

Když jsem přišel v roce 2005 s tím, že jednou bude mistrovství světa v Novém Městě, věřil jsem tomu nejspíš jen já, ale pak lidi postupně přiskočili do mančaftu a každý se přesvědčil, že to myslíme vážně. Moje role byla lidi zblbnout. Ale že budou tak skvělé výsledky, mě nenapadlo. Ani že se celá republika zblázní. Bez trenérů a závodníků jsou však bafuňáři zbyteční. Máme být jenom servismani nároďáku i hnutí a snažíme se tak i chovat.

Co je váš klíč k biatlonovým úspěchům?

Určitě lidé kolem mě. Bez nich je člověk ztracený. Mančaft kolem reprezentace i lidi na svazu zkrátka pro biatlon chtějí dělat a banda je tam úžasná. Na tom je vše postavené. S mou pozicí se pojí i těžká rozhodnutí a lidi ve mě musí mít důvěru. Myslím si, že to máme pořád všichni posazené spíš na kamarádské bázi mezi sebou. V tomto je šéftrenér Ondra Rybář strašně důležitý, udává směr a filozofii trénování, kluci k němu mají neskutečný respekt.

Jste přísný manažer?

To by měli říct jiní, ale asi přísný jsem. Když v určitém štábu lidí víme, co chceme udělat, myšlenky si potom dokážeme tvrdě prosazovat. Ve vztahu k lidem okolo je potřeba, aby se znali, a pak si dokážou i některé věci odpustit. A když člověk přestřelí, má říct, že přestřelil. Lidi musí vědět, že pokud přijde průšvih, ten člověk neuteče. Postaví se za ně a nenechá je v tom vykoupat. To je základ všeho.

Cítíte za dvacet let v roli manažera změnu ve vašem jednání?

Nepřipadám si vůbec jako manažer. Jeho definice podle mě neexistuje, nebo jen nějaká teoretická. Byznys i manažerování je o důvěře mezi lidmi, o mezilidských vztazích a komunikaci, bez toho to nejde. Buď si člověk důvěru získá, nebo ne a nemyslím si, že se to dá nějak nahrát. Manažerem se nikdo nestane tím, že vystuduje školu.

Sledujete, co se děje s basketbalovým klubem Imos Brno?

Honzy Bobrovského je mi upřímně řečeno líto. Jsme pořád kamarádi, a když můžu, tak mu pomůžu, ale v červnu uplyne pět let, co jsem pryč, a opravdu do toho nevidím. To si musejí zodpovědět lidi, kteří basketbal tenkrát zcela cíleně potopili. Určitě jsem taky nadělal chyby, za normálních okolností to však ještě mohlo pár let fungovat. Dnes záleží, zda do klubu vstoupí silný strategický partner a začne se stavět odznova. Honzovi bude za měsíc už sedmdesát. Mám informace, že se může zablýskat na lepší časy, což mu hrozně přeju.

Vypadá to, že Žabovřesky strádají právě od vašeho odchodu…

Určitě to není tím, že odešel Hamza. Zkrátka jsme v té době nebyli ti, kteří měli být na výsluní z hlediska priorit města Brna. Dneska už je to stejná nostalgie, jako když se potácela Kometa někde ve třetí lize. Možná se z toho stane úplně stejný příběh, ale věřím, že bude líp.

Věříte, že se Imos ještě zvedne?

Je to smutný příběh, když z klubu, kterého se bála celá Evropa, vznikne toto. Ale doufám, že snad všechno dobře dopadne… Na druhou stranu je pro mě šok, že USK Praha s takovým kádrem pořád není schopné prorazit v Evropské lize. Je to pořád potácení nikde. Dávají do klubu tolik let obrovské peníze a maximum je jeden postup mezi osm týmů Evropy. Přitom mají skoro stejné hráčky, jako jsme měli za nás. To mi přijde na vložené úsilí a zdroje strašně málo.

Chybí vám někdy basketbal?

Pro mě to bylo krásných sedmnáct let, ale tak akorát. Možná bych měl poděkovat lidem, kteří mě odsud dostali. Nemá smysl se v tom pitvat, basket už je ode mě daleko, živě jsem na něm od mého odchodu nebyl. Kromě toho, že jsem se podíval na dceru Elišku, která jej hraje. Vůbec si neumím představit návrat. Pro mě to je vnitřně absolutně uzavřené téma. Rozhodl jsem se, že už budu dělat byznys a biatlon, nechci na tom nic měnit. Do žádného dalšího sportu se nechystám.

Jste poslední socialistický mistr Československa v letním biatlonu. Ještě aktivně sportujete?

Když se na mě podíváte, už to není žádná sláva. (směje se) Není na to čas, ale když ho mám, snažím si zaběhnout do lesa třeba na deset kilometrů, protože jsme v úžasném prostředí. Jsou týdny, kdy jdu třikrát čtyřikrát, a pak takové, kdy ani jednou. Samozřejmě kila přibývají, ale nechci úplně zkysnout.

Jak stíháte k pozici biatlonového prezidenta vlastní podnikání?

Není úplně malé a nemám teď na něj skoro vůbec čas. Biatlon mi přes zimu zabírá skoro dvacet hodin denně. Romča (manželka pozn. red.) ze mě nadšená určitě není, ani čtyři děcka. Na druhou stranu se Romča sportem živila dlouhé roky a žijeme jím celá rodina. Dokážeme si to nějak zdůvodnit. Určitě jsem si na začátku nemyslel, že času kolem biatlonu strávím tolik. Chtěli jsme to a máme, takže nemá smysl teď plakat.

V okolí Hnanic vlastníte 270 hektarů vinic, loni v říjnu jste otevřel hotel. Splnil jste si sen?

Určitě. Ze Znojemska pocházím a víno mě strašně chytlo. Už to bude patnáct let, kdy jsme vinařství zakládali, a je pro mě strašně důležité, aby sedmdesát lidí, kteří u nás dělají, byli spokojení. Byznys nemá primárně být jen o ziscích, máme zodpovědnost za všechny rodiny, které tady živíme. Mně se spojení hrozny a biatlon jeví jako ideální, a proto ani nepošilhávám po dalších aktivitách. I když nabídky mám.

Vyznáte se ve vínech dobře?

Samozřejmě se k tomu člověk musí propít, na tom občas zapracuju. (úsměv) Myslím si, že poznám vína, ale za odborníka se rozhodně nepovažuji. Víno buď chutná, nebo nechutná, tak je to i u zákazníků. Víno mě chytlo úplně neskutečně a na začátku jsem pročetl snad vše dostupné ve světové literatuře.

Na jaké odrůdě si pochutnáte?

Mám rád Sauvignon, aromatický, miluju takový novozélandský typ. Ale jak říkají všichni, člověk se propíjí a od sladkých vín jsem přestoupil už k totálně suchým. S Romčou to musíme vždycky večer vyvažovat a čím dál častěji se nám stává, že každý si otevře svou sedmičku. Myslím si, že vinař má pít víno každý večer, aby buňky byly připravené. Což se snažím dodržovat. (úsměv)