Zdravím všechny čtenáře Rovnosti,

týden utekl jako voda a čas se mi zde na soustředění v Keni pomalu, ale jistě krátí. Zbývá mi posledních osm dní. Co pro mne zde bylo nebo snad je nejtěžší? Jako první aklimatizace, ale jak jsem se po pár dnech rozběhal, už šlo všechno hladce. Ovšem co se týká jídla, je to přesně naopak.

Ze začátku jsem byl natěšený na místní stravu. Moc mi chutnala, vlastně chutná i teď, ale zhruba po měsíci a půl jsem se těšil domů na jídlo, které mi tady až moc chybělo. Na sýr a šunku, které v místních obchodech nevedou. Že jsem měl chuť na sladkosti a jiné laskominy, to mě nepřekvapovalo. Od začátku jsem se vyhýbal různým dobrotám, jakými jsou sušenky, sladké tyčinky, čokoláda, které mám tak rád. Řekl jsem si, že musím jít do sebe, tak jsem si je zakázal, stejně jako černý lahodný nápoj, který začíná na písmeno C a končí na A.

A jak jsem tedy svoje problémy vyřešil? Přišel jsem na chuť avokádu. Až zde jsem objevil možnosti jeho využití, dosud mi neznámé. Od té doby je zde mé nejoblíbenější jídlo avokádo na všechny způsoby. Vařené vejce s avokádem, toustem a rajčetem, dále guacamole, těstoviny s pestem z avokáda, chapati plněné avokádem… A to nejlepší nakonec. Kvalitní bio, velké a krásně zralé avokádo zde kupuji v přepočtu za 2,50 až 3,75 korun.

Problém s jídlem je vyřešen a klidně bych tu byl i o měsíc déle. Nevadí, třeba příště. Mějte se krásně a u dalšího dílu ahoj.

Z Itenu zdraví Jirka Homoláč