Růžičkova odyssea: z cihelny až na olympiádu

Druhá kapitola Růžičku zastihne s olympijskými medailemi na krku, ale ejhle. Přichází zápletka číslo dvě. Komunisté rodákovi z Ivančic seberou pas a šťastný konec přijde až za čtyřicet let. Teď úspěšného reprezentanta zdobí cena Českého olympijského výboru a se ženou se těší na návštěvy legendární Dany Zátopkové. „Jezdí k nám na kafe a buchty. S manželkou se chystají do lázní. Dana je zvyklá, že ji Tina nechá chrápat. Jejda, to asi nemám prozrazovat, že?,“ směje se pětaosmdesátiletý bývalý československý gymnasta.

Růžička začínal i s bratrem Jiřím cvičit v Sokolu pod dohledem otce a strýce Hynka. Otec byl starosta Sokola Tetčice, se kterými je Růžičkova rodina dodnes úzce spjata. Jako první ivančický gymnasta dokonce vyjel na celostátní soutěž. „Na konci třicátých let jsem se dostal na školu do Brna, kde byl můj třídní učitel Gustav Hrubý. Hodně mi tenkrát pomáhal,“ vzpomíná na člena vítězné sestavy z mistrovství světa 1938 a vstřícného pedagoga.

V brněnských tělocvičnách se budoucí opora reprezentačního týmu potkala i s další československou ikonou, Janem Gajdošem. „Přišel za námi a každému podával ruku. Já jsem z něho byl tak vytřeštěný, že jsem jenom stál a ruku zapomněl napřáhnout,“ culí se Růžička, který Gajdoše uznával jako velký vzor.

„Byl to fajn člověk. Možná trošku prudší povahy, než se tehdy vědělo. Když učil a naštval se, házel po studentech i klíče,“ doplňuje s úsměvem.

Jenže už o dva roky později to s kariérou československého sportovce vypadalo zle. Nacisté zrušili Sokol a gymnasté zůstali bez tělocvičny. „Přestoupili jsme do DTJ Brno, ale trénink za moc nestál. Byl jsem nuceně nasazený tři roky v Zastávce u Brna a cvičili jsme v Tetčicích v cihelně. Pomáhal nám Dalibor Veverka a na statku jsme se učili salta,“ vypráví energicky muž, který vynikal všestranností a silovými předpoklady.

Po válce Růžička studoval keramickou průmyslovku v Plzni, kde trénoval na závody pod pěti kruhy. Olympijský Londýn v roce 1948 znamenal vrchol kariéry brněnského gymnasty.

Tehdy třiadvacetiletý reprezentant vybojoval bronz na kruzích a v prostných. „Je to výjimečný a v současnosti asi nedostižný výsledek, ale my jsme závodili v jiné době. Dnes je to věda a některé cviky jsou úplně proti fyzikálním zákonům,“ upozorňuje.

Československá gymnastika hrála už od dvacátých let ve výsledkových listinách prim a držela se na předních pozicích. „Nikdy jsme nepoužívali podpůrné prostředky. Později jsme viděli americké kulturisty a říkali si, hergot, jak je tohle možný. Každý z nás chtěl vyniknout a ostatní se ho snažili dohnat. Bylo v tom jen nadšení a dřina,“ vysvětluje.

Alois Hudec. Jméno olympijského vítěze z Berlína, na kterého Růžička nedá dodnes dopustit. I s touto legendou se na žíněnkách setkal. „Byli jsme na závodech v Dánsku a kluci se kvalifikovali do Ameriky. I já měl naději, ale nakonec jsem nejel. Ostatní mi říkali: „Seš mladej. Do Ameriky pojedeš ještě mockrát.“ No a já čekal dalších čtyřicet let,“ trpce se usměje.

Růžička okusil olympijskou atmosféru ještě v Helsinkách a v Melbourne. Medaile už ale nezazvonily. „Už před Melbourne jsem dělal mistra v Tetčicích v cihelně. Odpoledne jsem jezdil na trénink, o půlnoci zase zpět a na šestou ráno opět do cihelny. Nešlo to vydržet dlouho. Naštěstí mě litoval vedoucí a propustil mě,“ pokračuje ve vyprávění.

Za koncem aktivní kariéry úspěšného gymnasty stála možná nenápadná drobnost. Totalitní režim ale smolnou australskou epizodu za detail nepovažoval. „Když jsme odjížděli z Melbourne, přišli se s námi rozloučit emigranti. Nesměli jsme se s nimi stýkat, ale já udělal to, co by udělal každý normální člověk,“ komentuje Růžička událost, kdy krajané reprezentantům přinesli na loď cigarety, čokolády a žvýkačky.

Nikdo se balík ale neodvážil převzít. „Šel jsem já. U schodů na přístavní molo stál hlídač a nechtěl mě pustit. Odstrčil jsem ho. Na cestě zpět se mi v tom vrtal, ale já ho zase odstrčil,“ popisuje.

Celá výprava se z Austrálie vrátila domů. Například Maďaři na tom byli jinak. „Odletěli do Vídně a rozutekli se do světa. Nám pak vedení strhlo kapesné,“ směje se.

O půl roku později gymnasta čekal před odjezdem na závody do Francie na pas marně. Vzpomněl si tak na australské molo. „Rozumné vysvětlení nepřišlo a já v reprezentaci skončil. Sekretář mi nabídl trenérský post v Brně a já to vzal,“ uzavírá jednu kapitolu života.

Statistiky nabízí jméno Růžička v kolonkách překvapivě často. Gymnastova švagrová Věra zvítězila na olympiádě v Londýně v soutěži družstev. Olympijské stříbro a bronz má ve sbírce i Růžičkova žena Matylda, která závodila pod dívčím jménem Šínová.

Bývalá hvězda československého sportu vychovala řadu mladých gymnastů. Růžička trénoval až do začátku devadesátých let, pracoval na obnově Sokola Brno I, kde byl až do roku 2004 starosta. „Věnoval jsem se sportu celý život a dělal jsem to, co mě bavilo. V důchodu jsem teprve pět let. Současnou gymnastiku sleduji s lítostí. Sokol se už nikdy stoprocentně nevrátí. Byla to pro všestranný sport nejlepší organizace,“ zalituje trojnásobný absolutní mistr republiky, který české gymnastice do budoucna přeje lepší úspěchy.

Když Sokol Brno I pořádá v hale v Kounicově ulici závody, Růžička mezi diváky chybí málokdy.