Představte si, jak si hovíte ve vířivce. Horká voda blahodárně působí na vaše tělo, nemáte nejmenší chuť udělat jakýkoli pohyb navíc. A co takhle si střihnout aspoň pár plaveckých temp nebo rovnou pětadvacet kilometrů? Maratonský závod v podobných podmínkách si vyzkoušela plavkyně brněnské Komety Silvie Rybářová.

Na pobřeží čínské Šanghaje strávila ve víc než třicetistupňové vodě pět a půl hodiny a závodě na 25 kilometrů si v nejlepším českém výkonu na mistrovství světa doplavala pro senzační deváté místo. „Nevěděla jsem, co se mnou udělá tak teplá voda. Šla jsem do závodu s tím, že když budu uvařená, raději vylezu. Teď jsem nadšená, vůbec jsem takový výsledek nečekala,“ zářila Rybářová. O čem také mluvila?

O teplotě vody. „Ještě chvíli před startem jsme čekali, zda závod nakonec nezruší. Už když jsme dorazili do Šanghaje, dosahovala teplota vody osmadvaceti stupňů, což bylo strašné, a každý den o stupeň stoupala. O spodní šestnáctistupňové hranici, při níž se ještě může plavat, se ví dlouho, ale o horní se nikdy nemluvilo. Taky pořadatelé říkali, že se jedná pouze o doporučení při teplotě nad jedenatřicet stupňů nestartovat, a záleží na jednotlivých federacích a plavcích, zda se závodu zúčastní. U nás jsem zvyklá na 21 stupňů, což mi vyhovuje, člověk se ve vodě ochladí a pak zase zahřeje.“

O pocitech. „Při své loňské první pětadvacítce jsem si vytrpěla příšerné bolesti břicha, protože se mi chtělo na záchod. Ty mě tentokrát nepotkaly. Hodně mi pomáhalo občerstvení, na které jsem se pokaždé těšila. Nápoje se chladily v ledu, takže mě ochlazovaly. Nejhorší pocit jsem zažila při skoku do vody, protože od toho každý očekává ochlazení. Jenže jsem se najednou ocitla v horké vodě, což není nic příjemného.“

O krizi. „Přišla přibližně sedm a půl kilometru před cílem a nepustila mě až do dvacátého kilometru, v tu chvíli mě kontrolovali trenéři, protože jsem i přestala komunikovat. Naštěstí se to zlomilo, uklidňovaly mě myšlenky, že mám před sebou prakticky jen pětikilometrovou tréninkovou fázi. Výdrž mám, i když v posledním trháku už jsem nenašla sílu na reakci, jen jsem se držela v balíku.“

O vstávání. „Organizátoři posunuli start už na šestou hodinu ráno, takže sluníčko začalo pálit až po čtyřech hodinách ve vodě. Na druhou stranu vstávat na závod ve tři čtvrtě na čtyři taky není zcela pozitivní, navrch jsem se probrala už ve tři. Ale smířila jsem se s tím a naštěstí do sebe i při snídani něco dostala.“

O pocitech po závodě. „V cíli jsem věděla, že už neuplavu ani metr navíc, teplota vody byla opravdu hrozná. Výsledek jsem si moc neuvědomovala, ale okolo mě vládla euforie, všichni se na mě vrhli a postupně na mě radost přenášeli. Docvaklo mi to až za dlouho. Večer jsme trošku oslavovali, chodily mi esemesky, gratuloval i předseda svazu Srb, což mě potěšilo.“

O nebezpečí. „V tak teplé vodě rozhodně hrozilo. Kdyby na někoho přišla krize už mezi pátým či desátým kilometrem, měl by problémy. Není to sranda. Byla jsem na Světovém poháru v Dubaji, při němž zemřel americký plavec Franc Crippen, plavali jsme ve stejných místech deset minut po mužích. To se závodilo bez občerstvení, v Šanghaji jsme měli naštěstí dvě stanoviště na dvouapůlkilome­trovém okruhu, takže se to docela dalo. Měla jsem z vody respekt a říkala si, že když se nebudu cítit dobře, raději vylezu. I když to je těžké, byla jsem smířená s tím, že vzdám. Naštěstí mě tak velká krize nepotkala.“

O olympiádě. „Na desetikilometrové trati jsem skončila devětadvacátá, a jelikož Jana Pechanová vyplavala nominaci, vidina Londýna pro mě skončila. Na dalším závodě už totiž startovat nesmím, což mě mrzí. Kvůli olympiádě se ovšem na desítce sešla nebývalá konkurence, startovalo 56 bab, na bójkách jsme bojovali, rány lítaly, že jsem si připadala jako mezi boxery. Přesto nepovažuju 29. místo za hrozné číslo.“

O hotelu. „Zajištění přípravy od našeho svazu bylo příšerné, nic jsme neměli. Nedostali jsme na hotel masérský stůl, s nímž jsme počítali. Dodali nám ho až po týdnu a k našim účelům byl skoro nepoužitelný. Závodní plavky jsme nafasovali až den před závodem, svaz nám nedal ani šusťáky, čepice zase nikomu neseděly. Nikde v blízkosti hotelu jsme neměli zajištěný bazén. Všechny výpravy využívaly aspoň dvacetimetrový hotelový bazén, který byl obsazený od šesti ráno do deseti hodin večer a voda tam měla třicet stupňů.“

O jídle. „Měla jsem chuť na zmrzlinu nebo na kafe ve městě, ale bála jsem se, už jsem si jednou při juniorském mistrovství Evropy vytrpěla hrozné střevní potíže. Voda se ovšem dala koupit všude, jídlo na hotelu bylo bez problémů. Nenabízeli nám tam žádné žabičky, želvičky nebo háďata, na kterých si Číňané běžně pochutnávají. V obchodech třeba prodávají malé ptáčky na grilu. Rosťa Vítek možná něco chytil z ryby, které nejím, před závodem jsem se krmila pouze rýží, těstovinami, zeleninou a ovocem. Rosťa je sice zvyklý na jakkoli špinavou a studenou vodu, ale byl tři dny bez jídla a v horké vodě závod vzdal, ač bojoval.“

O Šanghaji. „Město je obrovské, ale naše závodní pláž byla od hotelu vzdálená sedmdesát kilometrů. Podívali jsme se aspoň na zahájení šampionátu. Tamní Orientální sportovní centrum je krásná stavba, kde jsou pod jednou střechou plavci, skokani do vody, pólisté i akvabely. Do našeho závodu jsme zůstávali spíš na hotelu, až po něm jsme překousli neskutečné vedro a prošli si staré město, byli jsme na bývalé nejvyšší věži světa.“

O Phelpsovi. „Tajně jsem doufala, že ho potkám a nakonec jsme vedle sebe plavali. Po túře městem jsme byli zničení a zašli se osvěžit do tréninkového bazénu. Phelps plaval vedle mě v lajně, zrovna se chystal na semifinále dvoustovky.

O rychlovlaku. „S Liborem Smolkou jsme se nechali odvézt na letiště, kde jsme nasedli na rychlovlak, ale jeli jsme pouze třísetkilometrovou rychlostí. V Číně jezdí i 420 kilometrů za hodinu, ale pouze v určitou dobu, což jsme prošvihli. I tak šlo o perfektní zážitek. Podívali jsme si i do nádražního muzea a zpátky na letiště jsme se zase svezli.“

O dárcích. „Žádné oblečení jsem na trzích nekupovala, spíš jsem brala různé čaje a tyčinky k jídlu, kterých mám hrozně moc. Měli jsme omezenou váhu zavazadel do letadla. Uvidím, zda jimi někoho potěším.“

O Dubaji. „Na letišti nám posunuli odlet a nabízeli cestu čínskými linkami, což jsme odmítli. Takže jsme putovali byznys třídou do Dubaje, kde nám zařídili hotel, na den jsme dostali vízum a strávili jsme ho tam parádně. Byli jsme v tamním obrovském obchoďáku, zašli jsme si zabruslit a také jsme v největším akváriu pozorovali všemožné mořské potvory.“

O univerziádě. „Odlétáme do Číny zase 8. srpna, poplavu tam osmistovku, patnáctistovku a deset kilometrů. Jsem zvědavá na konkurenci mezi studenty, asi nebude taková jako na desetikilometrové trati v Šanghaji, na univerziádě startují vždy pouze dva plavci z jednoho státu. Teplota bude asi podobně šílená, o umístění zatím neuvažuju. Teď jsem spokojená s devátým místem ze světa.“

O volnu. „Rodiče jsem doma kvůli jednodennímu zpoždění letu nestihla, protože odjížděli na dovolenou. Doma objedu kamarády, vyrazím za příbuznými, ukážu fotky. O víkendu zase poplavu závody na Lipně, k tomu příprava na univerziádu, sháním bazén k tréninku, takže moc času nemám. Nafasuju oblečení, vyperu si věci ze Šanghaje a zase letím.“