Přestože už skoro čtyřicet let žije v Bratislavě, Brno v jeho srdci zůstane navždy. Volejbalista Pavel Schenk na jižní Moravě strávil nejlepší roky své aktivní kariéry. Se Zbrojovkou dominoval na domácí i evropské scéně. Jako trenér si ale připsal největší úspěchy na Slovensku.

Jeho otec byl akademický sochař. Ke sportu ovšem Schenka přivedl právě on. „Výtvarné nadání po otci zdědil spíš bratr Petr. Já po něm mám hlavně sportovní geny,“ vysvětluje rodák z Borotína na Blanensku.

V mládí vyzkoušel vše od stolního tenisu po gymnastiku. Místo pod vysokou sítí si získával nejprve v otcově umělecké partě. V patnácti letech. „Chodil jsem se na ty výtvarníky a architekty dívat. A když někdo náhodou chyběl, mohl jsem jít na hřiště. V dorostu jsem se potom jen mihl,“ usmívá se Schenk.

Po skoro dvoumetrovém mladíkovi okamžitě sáhlo dospělé mužstvo Zbrojovky, tenkrát Spartak ZJŠ. Zde se poprvé potkal se svým trenérským guru Karlem Lázničkou. Ještě si ale na dva roky odskočil na vojnu. Měl štěstí, že si jeho sportovního nadání důstojníci všimli a místo k ženistům či dělostřelcům ho zařadili do armádního týmu Dukly Kolín. „Tam jsem se hrozně rychle zlepšoval. I díky návykům z jiných sportů. Navíc jsme trénovali dvakrát denně, měli jsme vlastně profesionální podmínky,“ vzpomíná.

Vojáci nebyli pod vysokou sítí žádná „ořezávátka“. V prvním roce jeho působení byli druzí v Československu, na druhý pokus domácí přebor vyhráli. Své si odehrál i Schenk. Pozvánka do národního výběru do 20 let na sebe nenechala dlouho čekat a o rok později už jel s A mužstvem na mistrovství světa. Ze Sovětského svazu si hned přivezl stříbrnou medaili.

Po svlečení uniformy se znovu vypravil za Lázničkou do Brna. V šedesátých letech se Zbrojovka radovala z pěti titulů mistra ligy. Zlatou generaci tvořil také Schenk. Hlavním strůjcem byl přece jen trenér. „Karel Láznička na nás měl nepředstavitelné nároky. Když jsem po práci přišel o pět minut později na trénink, byl na mě schopný měsíc křičet, že jsem sobec,“ odkrývá úskalí spolupráce se svéráznou legendou.

Volejbalisté Zbrojovky žili pro svůj sport z nadšení a ne z peněz. Schenk připomíná věci pro dnešní profesionály nepředstavitelné. „Před zápasem Poháru mistrů jsme se sešli dvě hodiny před začátkem. Nanosili jsme tribuny, rozcvičili se, odehráli utkání a po skončení utkání jsme zase tribuny odnášeli. Podmínky byly kruté. To ani mladým nemá cenu připomínat,“ vysvětluje s úsměvem.

Brno tenkrát nevyhrávalo díky individualitám, kterých by se přitom našla celá řada. Důraz kladlo na kolektivní pojetí hry. A na náročný trénink. Pravé slovo je dril. Následky si nese Schenk dodnes. A nebylo to jen tvrdým tréninkem pod Lázničkou, ale také přípravou v reprezentaci. „Zažil jsem dobu, kdy přišli experti a řekli: Rusové mají tvrdší servis, Rumuni skáčou výš a tak. A my přitom byli mistři světa! Tak nás před olympiádou v Tokiu dva měsíce v kuse zavřeli na soustředění. Nakládali na nás extrémní zátěže. Výsledkem bylo, že jsme se zlepšili dva centimetry ve výskoku. Ale zdraví trpělo,“ šátrá v paměti.

Klouby úpěly i každé pondělí při běhání po městě. Samozřejmě bez dnešní supermoderní obuvi s odpružením. Deset kilometrů pro Schenka znamenalo jen příjemné protažení. Tak to vnímal po doběhnutí. „Ale další den jsem šel po Masaryčce a elektrice jsem málem nebyl schopný uhnout, jak mě bolely kyčle a v kříži. Problémy s pohybem mám dodnes,“ přibližuje.

Na mezinárodní scéně toho odehrál požehnaně. Z Tokia se vrátil se stříbrem, o čtyři roky později z olympiády v Mexiku s bronzem. Ze světových mistrovství má zlato a stříbro. Absolvoval ještě další šampionáty, i když bez medailí. „Přitom jsme za to neviděli ani korunu. Pak se stalo, že jsem se vrátil po olympiádě do práce a všichni vrstevníci měli zvednutou platovou třídu. Já ne. Ptali se mě, kde jsme se tou dobou flákal? A já měl stříbrnou medaili!“ kroutí hlavou ještě dnes. Následná faktura z Prahy za reprezentační dres ztracený v olympijské vesnici jej už snad ani nezaskočila. Na druhou stranu je rád, že se mohl na rozdíl od drtivé většiny spoluobčanů podívat do celého světa.

Paradoxně nejvíc vzpomíná na domácí šampionát v Praze. Nejen kvůli zlatým medailím. Na zápasy chodilo patnáct tisíc diváků. „Výborná byla i tokijská olympiáda, kde se hrál volejbal vůbec poprvé. S mexickou to už dopadlo hůře. Naši přípravu narušil vpád spojeneckých vojsk do Československa. Do poslední chvíle jsme ani nevěděli, jestli pojedeme. Navíc tam byly i naschvály mezi námi a Rusy,“ upozorňuje Schenk.

Že by se po „přátelské pomoci“ sovětských vojsk zabýval myšlenkou na emigraci, odmítá. Prý tak nepřemýšlel žádný z jeho spoluhráčů. Návrat s bronzovou medailí národ vnímal jako zklamání. Čechoslováci přivezli o stupínek horší umístění než před čtyřmi lety. „A podívejte se dnes, to je jiná písnička,“ naráží na současnou pozici českého volejbalu ve světě.

V dresu Zbrojovky zářil i na evropské klubové úrovni. Trojnásobnou účast ve finále nejprestižnějšího Poháru mistrů proměnil v zisk jednoho triumfu. Okolnosti úspěšného finále však byly šokující. Před rozhodujícím zápasem v Belgii volejbalisté zjistili, že jim někdo nasypal do jídla prášky na spaní. Prsty v tom měli rumunští soupeři. „Trápily nás obrovské problémy, lili jsme do sebe litry kávy. Nemohli nás probrat, přesto jsme dokázali vyhrát. Naše vítězství se tím znásobilo. Po triumfu ani nebyla chuť cokoliv vyšetřovat,“ přihazuje Schenk bizarní historku.

Kvůli „soudruhům“ mu na stará kolena uniklo angažmá v Belgii. Politická garnitura přestupu do kapitalistické Evropy zamezila. Tak se místo Bruselu stěhoval na Slovensko. V Bratislavě si coby velká posila nováčka soutěže ihned zničil koleno a vydal se na trenérskou dráhu. A velmi úspěšnou. Z Červené hvězdy Bratislava udělal špičkový tým. Třikrát získal mistrovský titul, uspěl také v Evropě. „Trénoval jsem tam osmnáct let. Podmínky jsme měli dobré. Stavěl jsem na mládeži a každý rok jsme šli nahoru. Čtyři sezony jsme byli v absolutní špičce. Tým si ale postupně začala rozebírat pražská mužstva. Těm vadilo, že jsme před nimi,“ popisuje.

Po odchodu z klubu ještě trénoval další slovenské celky. Před deseti lety odešel do důchodu, ale až donedávna trénoval naděje na gymnáziu. I s nimi má tituly. Velkým osobním vítězstvím Schenka bylo překonání nádoru štítné žlázy.
O svoji milovanou hru se stále zajímá, i když už není v centru dění. „Trochu mě mrzí, že vymizel volejbal z druhého programu České televize. Čtyřku nechytám. Každopádně lituju, že současnost českého volejbalu je méně radostná než minulost,“ podotýká Schenk, který si kdysi nedokázal představit, že bude žít někde jinde než pod Špilberkem.

Pavel Schenk
Narozen: 27. června 1941 v Borotíně
Sport: volejbal
Hráčská kariéra: 1959–60 Spartak Brno, 1961–62 Dukla Kolín, 1963–72 Spartak Brno (od roku 1968 Zbrojovka Brno).
Trenérská kariéra: 1972–90 ČH Bratislava, 1991–92 Slovakoturist Bratislava, 1993–95 Gumárne Púchov, 1996–97 VŠP Nitra, 1998–99 Inter Bratislava
Největší úspěchy: 9x titul mistra republiky (6 jako hráč, 3 jako trenér), 2. místo na OH v Tokiu 1964, 3. místo na OH v Mexico City 1968, zlatá medaile z MS 66, stříbrná medaile z MS 62, vítěz PMEZ se Zbrojovkou Brno v roce 1968, 2. místo 1970 a 1971.
Zajímavost: Se Zbrojovkou vyhrál v roce 1968 PMEZ omámený prášky na spaní.