Smolík pobláznil Československo. V roce 1964

Ta se triumfu na největším amatérském závodě po druhé světové válce ve východní Evropě dočkala po dlouhých patnácti letech. Předtím v roce 1949 zvítězil ve třetím ročníku klání legendární Jan Veselý. „Celkově vyhrávali hlavně Němci, Poláci, Rusové, my jsme hráli tehdy desáté housle. Po mém vítězství se tak strhlo celonárodní šílenství, doma jsem měl dva kufry dopisů. Jezdil jsem z besedy na besedu, až jsem z toho byl nešťastný, protože jsem se všech musel zúčastnit,“ vybavuje si stále vitální osmašedesátník Smolík.

Závod míru ovládl při své teprve druhé účasti, kdy jako první dorazil do cíle tří etap – Berlína, Erfurtu a Oberhofu. Tam končila pětačtyřicet kilometrů dlouhá etapa s neustálým stoupáním k horskému středisku. „Všechno se ten rok výborně sešlo a navíc jsem měl i štěstí. Jel se do té doby jeden z nejdelších závodů (14 etap a 2246 kilometrů – pozn. red.) a špatné počasí se podepsalo na množství pádů i defektů. Hromadný smotek ve druhé etapě se nevyhnul třeba druhému z časovky Belgičanu Spruytovi. Patřil k největším favoritům, ale nabral ztrátu čtvrt hodiny,“ popisuje Smolík.

Po vítězství se od něj čekal za rok opět atak na nejvyšší pozice. Smolík ovšem dokončil podnik až na 49. pozici. „V přípravných závodech jsem byl jednička a všechny porážel. Jenže když jsem přijel v Berlíně na start, všechno se od první etapy sypalo. Zmar dovršila trasa z Tatranské Lomnice do Krakova. Jeden z cyklistů mi na startu nechtíc přišlápl řemínek od pedálu a zatáhl ho. Asi kilometr jsem tak šlapal, ale pak jsem musel slézt a nohu zacvaknout,“ vzpomíná bývalý cyklista.

Za Tatranskou Lomnicí pak nastaly krušné chvíle. „Byly tam vykácené lesy, kde jsem chytil boční vítr a zůstal jsem v háji s nějakými Mongoly. V polovině etapy jsme měli pauzu, takže jsem od začátku druhé půlky nastupoval. Na kraj Krakova jsme dojeli v odjeté čtyřčlenné skupince, jenže pršelo a v zatáčce jsem sebou šlehnul,“ pokrčí rameny nad nevydařeným ročníkem. „Lidi si nespíš mysleli, že budu vyhrávat až do smrti, takže jsem neslýchal zrovna příjemné reakce.“

Hrůzné pády

Sice ho pády příliš často nepotkávaly, ale dva nejtěžší z paměti nevymaže. „Na mistrovství republiky v Terezíně celý náš čtyřčlenný mančaft zezadu sundala motorka, měl jsem roztržená záda a loket. A další byl při sjezdu na Tour de Bohemia, kdy jsem zadním ráfkem narazil na panel, ten se rozprskl a já vyletěl do příkopu. Kluci za mnou si mysleli, že jsem mrtvý, jen jsem si však odřel loket,“ přibližuje nebezpečí cyklistiky.

V dalším roce vyhrál jednu etapu Závodu míru a dokončil už na devátém místě, ročník 1966 mu přinesl dva vavříny a celkově čtvrtou pozici.

Naposledy, pošesté, jel Závod míru v roce 1970 a jako kapitán dovedl československé družstvo ke druhé pozici, mezi jednotlivci obsadil čtrnáctou příčku. „Dostal jsem příslib, že když skončíme nejhůř třetí, pustí mě k profíkům. Jenže začalo období normalizace a stát mi všechno zarazil. Mrzí mě to, protože jsem už měl dojednané angažmá ze soustředění v italské Parmě,“ lituje rodák z Lipníka nad Bečvou, který s cyklistikou začal v Hradci Králové.

Tehdy bez trenéra, s partou kamarádů. „Učaroval mi Závod míru, který kolem nás projížděl. Když jsem jednou za vysvědčení dostal kolo, přihlásil jsem se do Slovanu do oddílu. Trénovali jsme jen podle sebe, kdy jsme třeba špurtovali na cedule vesnic nebo někde zastavili a udělali si časovku na tři kilometry,“ líčí cyklista, který do Dukly Brno narukoval.

Do výčtu bohaté kariéry Smolíka se řadí také účast na dvou olympijských hrách. V roce 1964 vyrazil do japonského Tokia, ale silniční závod po hromadném pádu dojel až na 71. pozici. „Byl jsem tam pouze s Danielem Gráčem a bydleli jsme v malé vesničce asi čtyřicet kilometrů od Tokia. Nejprve jsme si tam zvykali na ježdění vlevo a také jsme se utvrdili, že japonští řidiči jsou opravdoví kamikadze. Jednou ráno jsme se pak probudili a koukali na Fudžijamu (sopka vysoká 3776 metrů – pozn. red.), připadala nám sotva dvacet kilometrů daleko. Daniel se k ní vydal na výlet, ale když se stmívalo, stále nebyl zpátky. Najednou se objevil a říkal, že ji viděl pořád stejně daleko jako z okna. Potom jsme se dozvěděli, že leží tři sta kilometrů od vesnice,“ směje se Smolík.

O čtyři roky později se podíval také na olympiádu do Mexika, kde československý reprezentant vybojoval 23. místo. „Od poloviny závodu jsme ujeli ve dvanáctičlenné skupině, ale v posledním kopci jsem odpadl. Byl jsem mrtvý, na lepší výsledek jsem už neměl,“ uznává Smolík, který má ve sbírce také etapové prvenství ze závodu Okolo Mexika.

Jako trenér

V roce 1972 ukončil závodní kariéru a přešel jako kouč do tréninkového střediska mládeže ve Favoritu Brno. Pod jeho rukama procházeli například mistři světa v dráhové cyklistice Svatopluk Buchta nebo Vítězslav Vobořil. Prvního z nich ještě coby kadeta zanechal po mistrovství republiky v Pardubicích. „Vyhrál soutěž družstev a byl motor mančaftu. Po dvou dnech odpočinku měl na vítězství mezi jednotlivci. Jenže kňučel, že nedojede. Sprdl jsem ho a řekl mu, že když zabalí závod, domů ho nevezu. Ale věděl jsem, že se do Brna dostane,“ ušklíbne se Smolík.

Sametová revoluce střediska zrušila a bývalý mistr republiky se ocitl bez práce. Čtyři měsíce jezdil v Belgii s kamionem a potom přijal nabídku na otevření obchodu se sportovním vybavením. „Vydržel jsem v něm až do důchodu před deseti lety,“ sděluje.

V současnosti u něj vyhrává relaxace na chalupě a brněnský Masarykův okruh. „Přijel jsem tam na brigádu a nabídli mi práci traťového komisaře. Takže jsem udělal zkoušky a teď na okruhu mávám a zvedám motorky. Kdybych tam však byl každý den, asi z toho hrčení blbnu,“ upozorňuje Smolík. Na kolo stále pravidelně usedá, i když už hlavně na horské. „Když je pěkně, vyjedu i na okruh, často se svezu u chalupy na Jevišovce, kde bývám skoro každý víkend. Jezdíme také společně s přáteli z Kohoutovic,“ povídá.

Nejvíc ho mrzí, že od roku 2007 kvůli nedostatku peněz přišla Česká republika o Závod míru. „Je to strašně velká škoda. Licenci vlastní svaz a kdyby v něm neseděli závistiví lidi, závod dál existuje. Něco rozbít je totiž strašně jednoduché. Po celé Evropě se teď všichni ptají, proč už se nejezdí,“ mrzí jednoho ze sedmi československých vítězů slavného podniku.